Důchodci pod bičem dealera

Zorganizujte výlet pro důchodce, slibte jim spoustu dárků, oběd zdarma, dechovku… Pak je zavezte na odlehlé místo, zblbněte je a za 30 000 jim prodejte nějaký nesmysl. Jestli na to máte žaludek, vyděláte majlant. Tyhle akce jsou založené na principu školního výletu. Cílovou skupinou jsou důchodci, kteří nemají žádné velké peníze, jsou důvěřiví a slušně vychovaní.

Důvěru v nich posílíte, když se s nimi skamarádíte, vzbudíte v nich pocit, že jste hodná, zábavná, milá,“ řekla mi o zájezdech spojených s komerční prezentací psycholožka Marta Boučková a v popisu manipulace pokračovala, jako by na výletě byla spolu se mnou. „Jde většinou o lidi, kteří mají chudší sociální vazby a chtějí se přátelit. V tom je to nebezpečné, protože i ten, kdo tam jede s rozhodnutím, že jede jen na výlet a nic si nekoupí, přátelskému tónu lehce podlehne. Řekla bych, že podobné výlety jsou nejmíň nebezpečné pro hluché.“ Kdybych u toho psychologického znásilňování sociálně nejslabší vrstvy nebyla osobně, asi bych se uvedenému příkladu zasmála.

VČERA, DNES I ZÍTRA

„Koukám, že vidím tváře ze včerejška. To se vám to tak líbilo?“ ptá se řidič sběrného autobusu, který nás má dovézt z pražského Žižkova na výlet do Pardubic. Odpověď neslyším. Buďto důchodce nevěděl, jak má vysvětlit, že na úplně stejný výlet, který absolvoval včera, jede i dneska, a raději mlčel, anebo jsem odpověď zaspala. Abych stihla odjezd v 6:30, vstávala jsem ve 4:45. Následný spánkový dluh jsem částečně dohnala na zadní pětisedačce autobusu.
Kamarádka Irena, která se uvolila dělat mi doprovod, dopadla stejně. Původně jsem myslela, že za zaplacenou stokorunu odjedeme do Pardubic, kde si, jak avizoval leták, prohlédneme zdarma kostel, potom si dáme zdarma oběd, a když už budeme pohromadě, začne nám kdosi vnucovat hrnce, jeden dva napálení staříci si je koupí, pak se odebereme na slíbenou exkurzi s ochutnávkou perníku (taky zdarma) a hurá domů. V 8:45 mě ale probudilo parkování karosy v nějaké vesnici. „Co vy tady? Mladý sem už dlouho nevez,“ ptá se řidič, když s Irenou vystupujeme z autobusu. „My jedeme na výlet,“ odpovíme současně a míříme za naší skupinou, která už zmizela v útrobách zdejší hospody.

AHOJ KAMARÁDI, MÁME VÁS RÁDI

V sále hospody číšník roznáší čaje, „turky“ i piva a pečlivě zapisuje čárky na zadní strany papírků, které jsme dostali, abychom na ně napsali svá jména a adresy. „Dobrý den, já jsem Nikola, jako Nikola šuhaj loupežník,“ představí se po chvíli čekání hlavní hvězda dne a v rádobyvtipném duchu pokračuje: „Ták, čeká nás předváděcí akce, máte se na co těšit. Taky dneska všichni dostanete zdarma guláš s knedlíkem, až se naobědváme, dostanete jako dárek šicí stroj, chlapi pouzdro na dopisy, manželský páry hodinky zdarma. Ták…“ Třicátník Nikola vypadá v košili a modré kravatě jako slušný člověk, i když jeho protahování samohlásek mi leze na nervy. K ruce má ještě dva typově odlišné pomocníky – „Nemotoru“ a „Sígra“, ti se zatím neprojevují.
„Až se naobědvámé, tak si sednem zpátky do těch autobusů, pojedem na výlet do Pardubic, jó?! Budete tam mít dneska prohlídku továrny na perník, pak se půjdeté podívat na nějaký kostel. Tam se budete procházet a až vás to přestane v těch Pardubicích bavit, ták nasednete zpátky do autobusů a pojedeté zpátky domů. A já bych byl rád, aby až zejtra ráno vstanete, abyste si řekli, že to stálo za to a že to nebyl zbytečně zabitej den, takže příště zase pojedeté znova,“ dává nám Nikola nejevo, že to s námi myslí opravdu dobře.

JE TO STEJNÉ, ALE JINÉ

„Ták, kdo s náma jezdí pravidelně na výlety? Šup, ruku nahoru! Ták, perfektní, ruku dolů,“ Nikola to má pod kontrolou, s přehledem zvedá a zase pokládá ruce důchodců. Pak následuje znovu výčet toho, co všechno máme dnes zdarma, novou informací je, že firma zrovna celý týden slaví jedenáct let existence, a tak každý, kdo si dneska něco koupí na splátky, bude mít nulové navýšení. Příště už si taky výletníci budou muset zaplatit oběd, ten dnešní je totiž taky dárek od firmy.
„Tákže, dámy a pánové, začneme třeba tady u toho nádobí, protože ta souprava je úplně nová a já vám řeknu, próč ta souprava je úplně nová. Kdo od nás už má tu velkou sadu toho nádobího, ví, že byly v modrejch nebo červenejch krabicích. Tadleta krabice je žlutá. Próč?
Když se podíváte na ten hrnec, tak budete říkat: vono je to stejný, ale stejný to není, protože tam jsou rozdíly.“ Tak tomu říkám argument… Kdybych Nikolův projev neměla zaznamenaný na diktafonu, který jsem občas zapla v tašce, asi bych si myslela, že jsem se přeslechla. Bohužel. „Tenhle hrnec je totiž vopláštěnéj. Próč? Protože, dámy, já nevim, když budete v sobotu vařit oběd a říkáte třeba tomu svýmu manželovi: ,Prosim tě, ve dvanáct buď doma, protože to na tom stole bude stát,´ a vy, chlapi, se zdržíte někde v hospodě na pívu a přijdete prostě vo hodinu dýl, tak ta manželka by vám to musela prostě zase vohřevajt.
Takže když se to tady uvaří, tak vám to vydrží tři hodiny teplý. Tak to je hrnec. Pak tady máme takovejhle napařováček…“ Podobným stylem Nikola vychválí pánev, košíček na zeleninu, šestilitrový hrnec… Konec ódy na nádobí končí barvitým líčením toho, kolik času, energie a hlavně peněz hrnce ušetří a před vyřčením cifry 29 990 korun, kterých ta legrace stojí, je nám znovu připomenuto, že díky narozeninám firmy nebude ten, kdo si dnes sjedná splátky, platit navýšení.

CO TO MELE?

V jedenáct hodin začínám mít hlad a těším se na guláš. Netuším, že se ho dočkám až ve dvě, důchodci ano – z tašek vytahují housky se salámem, dáma vedle nás si z půllitrové PET lahve nenápadeně dolévá do skleničky červené víno. S Irenou jen sedíme a mlčíme, protože jakýkoli pokus o verbální komunikaci „Sígr“ přerušuje významným „Pšššt“. Nikola mezitím uvádí další trhák firmy -pravý míšeňský porcelán. Šestatřicetidílný servis je údajně z limitované edice, z čehož dealer vyvodí, že když za rok servis prodáte, dá vám sběratel dvojnásobek ceny, za níž ho dnes pořídíte, což znamená 40 000 Kč. Když to slyším, udělá se mi nevolno a není to jen z hladu.
Hrnce ani porcelán ovšem nejsou dnes hlavním bodem programu, tím je kuchyňský robot.
„Poslouchám na těch akcích čím dál častěji, že už vás to v kuchyni nebaví, že to jsou pro vás galeje, nevíte, co vařit, penízky vám utíkaj… Je spousta způsobů, jak ty věci ovlivnit, ale musí to jít hlavně z vás, musíte začít u sebé. Ták…,“ připomene mi jakešovskou rétoriku Nikola a chrlí další nesmysl za nesmyslem. Mluví ovšem tak rychle, že nemáte moc šancí pozastavit se nad jeho demagogickým proslovem. „Ceny, potraviny… Všechno letí nahoru, tak ten, kdo nad tím nezačne přemýšlet, ten se z toho musí zákonitě zbláznit.
A já bych nechtěl, abyste se zbláznili, já bych chtěl, abysme se dál vídávali na výletech a povídali si, jak vám ty naše výrobky slouží, jak jste s tím spokojený a hlavně jak vám to přináší penízky do těch vašich kapes. To je důležitý.“ Spolu s pomocníkem „Nemotorou“ pak začne názorně ukazovat, co všechno robot umí – hněte, seká, míchá, krájí, řeže, mele kávu, odšťavňuje… Krom toho je prý vyroben z vysoce kvalitní chirurgické oceli. „Ta se používá hlavně ve zdravotnictví. A víte sami, že takový skalpel dneska 5 tisíc korun stojí, protéza 50 až 90 tisíc. Nic lepšího prostě neseženete.“ Já cenu skalpelu neznám, tak se zeptám se Ireny, jestli si ho poslední dobou náhodou nekupovala. „Pšššt,“ zasyčí na mě „Sígr“, a tak si Irena jen poklepe na čelo.

PRVNÍCH SEDM PODVEDENÝCH

Když Nikola vyrobí pomazánky, freshe, hranolky, saláty, majonézu a bůhvíco ještě, zeptá se, kdo má opravdový zájem znát cenu robota. Obě se s Irenou přihlásíme a výměnou za papírek, jehož druhá strana slouží jako konzumační lístek, každá dostaneme obálku. Nikola pak losuje z mixéru papírky, které kromě nás dostal ještě asi od dvanácti důchodců. Koho vylosuje, toho posílá ke stolku, kde sedí „Nemotora“ anebo „Sígr“. Pomocníci si zvou vylosované po jednom, ve většině případů vytahují nakonec smlouvy a důchodci se upisují. Co se u stolků děje přesně, netuším. Dozvím se to po přestávce. Mě ani Irenu nikdo nevylosoval. Ono to ale nevadilo, stejně všichni s obálkami skončili nakonec u stolků. Nás si ke stolečku pozval samotný Nikola.
Prozradil nám, že robot stojí třicet tisíc, ale protože má firma narozeniny, tak, když si ho koupíme, dostaneme jako dárek buďto sadu hrnců, anebo limitovanou edici míšeňského porcelánu. Irena ale řekne, že se jí nelíbí design servisu a já zalžu, že jsem hrnce dostala k Vánocům. Nikola nám tedy udělá super nabídku: kupte si jeden mixér, dostanete dva. Ani to na nás nezafunguje, Nikola si vezme obálky a propustí nás. Po přestávce nám všem nicméně prozradí, že sedm důchodců si robota koupilo. To číslo mě zarazí, bohužel není konečné.

PARAZITÉ ÚTOČÍ

Po přestávce se v metodách přitvrzuje. Prezentaci polštáře Nikola zahájí ukázáním fotky roztoče v nadživotní velikosti. „Když se podíváte pod mikroskop, tak v těch svejch peřinách uvidíte všechny ty pavouky, brouky, roztoče… Ti všichni tam s váma spěj! Koukejte, jakou příšeru mám tady na fotce. Ale pozor! Oni nejsou takhle velký, kdyby byly takhle velký, tak dostanete infarkt a ráno se neprobudíté.“ Na to nemám co říct, jen koukám a čelist mi spadne nad Nikolovým oznámením, že když si přes hlavu dáte klasický péřový polštář, uslyšíte, „jak se tam ty roztoči mrskaj“. Jeho pomocníci pak zhruba patnáct polštářů rozdají náhodně publiku, mně a Ireně se vyhýbají. Nějaké polštáře ovšem ještě zbývají. „Dostane ho ten, kdo…
Kdo si svlíkne kalhoty,“ bodře se zasměje Nikola. Nikdo se naštěstí nesvléká, a tak pokračuje. „Dobře, tak kalhoty ne. Polštář dostane, kdo… Kdo si dá levou nohu za hlavu!“ Myslel to evidentně také v žertu, ale přepočítal se: Irena vyšvihává nohu za hlavu a křičí: „Tady!“ Místo polštáře ale obdrží obálku a je usazena stranou. Později k ní přibyde dalších asi sedm výletníků, kteří si obálku vysloužili za to, že jako první zvedli obě ruce. Těch patnáct, kdo mají polštář, si Nikola svolává před pódium a postupně jim dává dvě deky, sadu nádobí, vozíček… Taky všichni „vyhrávají“ zájezd do Bulharska pro jednoho v hodnotě 13 000, z toho jim firma přispěje sedmi tisíci. Později zjistím, že žádný zájezd nikdo nevyhrál. Všichni dostali jen leták zvoucí do Bulharska a kdo tam bude chtít jet, musí po odečtení příspěvku od firmy zaplatit 6000, což by normálně v cestovce s využitím kdejakých slev zaplatil plus mínus taky.

MÁŠ DVACKU? PODEPIŠ!

Patnáct lidí stojí pořád před dealerem, který jim neustále opakuje, že právě dostali věci za 40 000 a k tomu ještě dostanou plotýnku na vaření. „Tolik jste toho dostali! Tolik! A my za to všechno po vás chceme jen takovýhle ždibíček…“ Ždibíček znamená, že si koupíte zázračnou plotýnku, samozřejmě za poloviční cenu 6500. Někteří „výherci“ vypadají, že se jim nic platit nechce a že by se raději všech těch nesmyslů vzdali. Nikola ovšem ví, jak na ně. „Řekněte mi, kdybyste si denně dali stranou dvacet korun, pouhejch dvacet korun, umřeli byste? Neumřeli!“ Důchodcům tak vnukne, že když mají na to, aby si denně ušetřili dvacku, mají i na plotýnku.
Na to sestoupí z pódia k řadě „obdarovaných“, pokládá jim ruku na rameno a má jedinou otázku: „Máte dvacku?“ Všichni popravdě odpovídají „ano“. Nikola se jich dál už na nic neptá, „ano“ bere jako souhlas k tomu, že dotyčný si koupí plotýnku. Přátelsky jim pogratuluje a posílá je za svými nohsledy. Dalších patnáct smluv je podepsáno. Na řadu pak přichází Irena a ostatní potenciální výherci polštářů. Po jednom si sedají k „Sígrovi“ a „Nemotorovi“. „Máš dvacku?“ zeptá se Ireny „Sígr“ a ona poučená z toho, co v případě kladné odpovědi následuje, řekne „ne“. „Sígr“ jí pak vysvětluje, že jestli nemá dvacku na to, aby si na splátky koupila plotýnku, nedostane polštář. „Sígr“ má ale smůlu, Irena není cílová skupina a odolá jemu i Nikolovi, který si ji pozve ke stolku, když zjistí, že se jako jediná z „výherců“ polštáře neupsala ke splácení. Jsem ráda, že se nenechala zblbnout, ale ještě víc jsem zhnusena tím, že všichni z „vyvolených“ důchodců na dealerské triky nalítli.

CHYŤTE ZLODĚJE!

Prezentace pomalu končí. Nikola ještě nabízí za nesmyslnou cenu 890 korun nějakou podložku s magnetem. Když jedna z důchodkyň namítne, že si ji před rokem koupila za šest set, Nikola jí vysvětlí, že se všechno, třeba rohlíky, zdražuje. Paní ovšem nakonec udělá cenu: 365 korun plus jedenáct dárků navíc. Paní si tedy dečku koupí, i když už jednu doma má, a čeká na dárky. „Víte, co znamená taky to číslo 365? Ano, počet dnů v roce, takže mi teď po dobu jednoho roku můžete tykat, to je jeden dárek a těch dalších deset, to znamená, že mi můžete dát desetkrát pusu.“
Ne že by mě to těšilo, ale při pohledu na ni mi dojde, že alespoň jedné z těch dneska napálených konečně došlo, že byla podvedena. Po tomhle divadýlku konečně následuje oběd. Nevypadá sice jako na prospektu, ale to je jedno, vyhladovělý žaludek je nadšen. Po guláši výletníci odcházejí k autobusům, u vchodu dostáváme slíbené dárky. Bohužel se zjistí, že tři šicí stroje, tedy spíš strojky, na nichž by se daly tak leda sestehovat oblečky na barbínu, chybí. Následuje vyšetřování, kdo ty strojky ukradl. Po marném pátrání dealeři vytahují tři záložní šicí stroje a „Nemotora“ nám na rozloučenou řekne: „Těm zlodějům se to tisíckrát vrátí, to vám říkám otevřeně!“ Zadoufám, že se tohle proroctví naplní i v jeho případě.

CO S TÍM?

O návštěvě Pardubic si už žádné iluze nedělám, takže mi nepřijde divné, že z továrny na perníky se vyklube obyčejná prodejna perníků, kde důchodci ve velkém utrácejí za dobroty pro vnoučata. Ona slíbená ochutnávka má v praxi podobu jednoho rumového perníčku. Prohlídka kostela taky stojí za zmínku. Není to žádná Svatovítská katedrála, tudíž mě nepřekvapuje, že má být jeho návštěva zdarma. Kromě toho nemáme šanci dostat se do hlavní lodi – ta je za zamčenou mříží.
Poslední část programu, kterou je odjezd do Prahy, v sobě naštěstí žádné záludnosti neskýtá.
Vystupujeme tam, kde jsme před třinácti hodinami nastoupili, a já zmateně koukám na krabici s šicím strojkem: „Proč jsem si to brala? Co s tím budu dělat? Vždyť je to úplně na nic!“ řeknu nahlas a hodím ten šunt do koše. Těžkou hlavu z toho nemám, s nevyžádaným nesmyslem se nic jiného dělat nedá. Ti, kdo dnes za deky, plotýnky, hrnce, deky, mixéry a podobně zaplatili desetitisíce, ti se těch zbytečností budou zbavovat mnohem hůř.

Zdroj: Internet: MF PLUS online – autor: Lenka Soukupová, foto: Irena Gruntorádová