Dnes je 20.09.2024, Svátek má Oleg, zítra Matouš

Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Podle rady ministra už telefonuje 45 minut z...

Práce zobrazit diskusi

Hledám lidí pro výzkum trhu. Jedná se o...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Ahojte,jsem tady nova a vidim posledni...

Kde ženský domov můj?

Publikováno: 15.08.06
Počet zobrazení: 11171

Možná mají Ženské domovy tu smůlu, že stojí na Praze 5. Ale těžko říct. Podobné kauzy se dějí i jinde, ne jen v ˝království˝ starosty Jančíka.

Pokojíček ani ne tři krát čtyři metry. Vařič v předsíňce nad botníkem. Záchod a vana na chodbě. Kromě Květoslavy Novákové se v ní každý večer myje ještě minimálně padesátka žen.
Jsou za to rády. Pro obyvatelky Ženských domovů jsou tyhle miniaturní místnůstky jediným útočištěm, které znají. Jen kdyby tam mohly dožít. Starosta Milan Jančík jim ale doslova rozprodal střechu nad hlavou. Na místě posledních bytečků pro babičky teď budou luxusní pokoje hotelu firmy Akcent. A asi nepotrvá dlouho a

ATOMOVÝ STAROSTA

Aféry starosty městské části Praha 5 patří už prakticky mezi lidový folklór. Padne-li v hovoru jméno Milana Jančíka, vybaví se člověku pravděpodobně jeho čtyři roky stará patálie, kdy byl vyšetřován policií, neboť padlo obvinění, že autem porazil strážníka a z místa nehody ujel. Překvapivou shodou okolností však bylo šetření odloženo. Ve zdraví přežil starosta Jančík i policejní šetření protikorupční a k jeho posledním kauzám patří už jen předvolební machinace s černými dušemi, kvůli nimž se mu podařilo takřka rozložit pražskou ODS. Výčet starostových excesů je bohatý, a tak kauza prodeje Ženských domovů už moc nepřekvapuje. A navíc – prodej sice organizoval, ale ještě jako místostarosta. Firma Akcent tehdy za objekt zaplatila 130 milionů korun, ale vzápětí jí bylo čtyřicet odpuštěno. Prý za provedené úpravy. Jak uvedl bývalý zastupitel Prahy 5 za ODS: ˝Jančík na nás tehdy na klubu řval, že to za tu cenu musíme Akcentu prodat, a snažil se nás zavázat k povinnému hlasování.˝ Dnes se firma Akcent snaží z budovy ˝vyštípat˝ i posledních asi sto padesát obyvatelek, které tam ještě od roku 2002 z původních 960 zbyly.

OD LUXUSU K BEZDOMOVŮM

˝Nedávno tu bydlela ještě stočtyřletá paní a tady žila přes šedesát let,˝ svěřila mi zdejší poměry recepční za sklem s kulatým okénkem. Prvotní koncept bydlení v Ženských domovech byl sice krátkodobý, časem se ale změnil. ˝V tehdejších stanovách bylo zakotveno bydlení na pouhé dva roky. Původně to byl takový luxusní internát pro bohaté mimopražské slečny, které přišly do Prahy pracovat,˝ vysvětlovala mi v přízemí Ženských domovů, dnes pětihvězdičkovém hotelu Akcent. Historie Ženských domovů je doopravdy hodně dlouhá. Budovu postavilo už počátkem 30. let minulého století uskupení ˝Kuratorium pro zlepšení bytových poměrů mladých žen˝ pod záštitou Alice Masarykové. Za druhé světové války změnili Němci luxusní internát na lazaret, ale po jejich odchodu se sem vrátily původní obyvatelky a Ženské domovy dostaly status ubytovacího zařízení neveřejného typu.
V praxi to znamenalo zhruba to, že se tady nemohl ubytovat jen tak někdo, kdo projevil zájem, ale že bytový odbor vydával dekrety na pokoj či na lůžko. Sice jen vybraným žadatelkám, ale i tak dokonala socialistická správa svoje. ˝Já ještě pamatuju, jaké to tu bylo hnusné a zdevastované a jak nám tu na chodbách spali bezdomovci. V patře pod námi bydlely prostitutky a na záchodech byl smrad a špína a v chodbách visely kabely ze zdi,˝ vysvětluje Květoslava Nováková.

KVĚTA NA DESETI METRECH

S ní jsme se setkaly ve vchodu Ženských domovů, když jsem se šla ptát na místní správu, jaké tu panují poměry a proč dostávají babičky výpověď. Že jí je už šedesát, bych nehádala ani omylem. V letních šatech a sandálech vypadá tahle světlovlasá paní na míň. ˝No tak to se mnou pojďte nahoru, ať uvidíte, v čem tady my ženský bydlíme,˝ vyzvala mě po krátkém rozhovoru v chladném přízemí budovy.
Ve výtahu jsem si vzpomněla, jak moje dcera jednou slyšela z tramvajového hlásiče: ˝Příští zastávka Ženské domovy˝ a vyděsila se, že ˝tam by teda nikdy bydlet nechtěla˝. Na byteček paní Květy jsem proto byla docela zvědavá. ˝Je nás tu už jenom posledních pár,˝ vysvětluje mi Květa, když vystupujeme ve třetím patře. Akcentu se musí nechat, že dal barák dohromady.

Všude světlo a čisto, čerstvě položené dlaždice, dlouhé řady bytů mají nové dveře. Tedy bytů Když se Květě podaří odemknout, naskytne se mi neuvěřitelný pohled. Tenhle ˝byt˝ má asi tak deset metrů čtverečních a já s překvapením zůstanu stát v miniaturní předsíňce. V tom stísněném prostoru je všechno. Vnímám nádobí, hrnky, boty, příbory, ramínka, kabáty, dřez, věšák, ledničku, kabelky, dvouvařič všechno na dvou metrech čtverečních. Květa se snaží utišit černého voříška Astu. ˝Ona je z útulku, bojí se cizích,˝ říká. Jakmile se pohnu, mizí Asta jako šipka pod křeslem.

JAK SE ŽIJE ZE DVOU TISÍC

Pokojíček je přeplněný nábytkem úplně stejně jako předsíňka. Květa do miniaturního prostoru vtěsnala šatní skříň, kus obytné stěny, peřiňák, dvě křesílka, stolek a gauč. ˝Na tom spím, tak jak to je, to se tady rozkládat ani nedá,˝ směje se, když z gauče sklízí hromadu starých svetrů a jehlice na pletení. ˝Já to rozplejtám a dělám z toho tady pro ženský vlněný ponožky,˝ vysvětluje. Je v důchodu, ale moc si ho neužije, musí chodit na brigády. Za tenhle kamrlík totiž svému současnému pronajímateli, tedy firmě Akcent, platí měsíčně bez stovky tři tisíce. ˝Astě dám za žrádlo skoro tisícovku a dvě mi pak zůstanou na všechny moje měsíční výdaje. Bez úklidu bych se neuživila,˝ popisuje a zaboří se do křesla s chemlonovým polštářkem. ˝Je to drahý, ale kam bych šla? Já jsem za to ráda. A taky jsem tu už takovou dobu˝
Bydlí tady skoro dvacet let. ˝Nastěhovala jsem se někdy koncem osmdesátejchlet, už si to, holka, ani nepamatuju,˝ směje se a ukáže rukou na obrázek na zdi. Z fotky se na mě dívá stará paní trochu podobná Květě. ˝Bydlela jsem tu tenkrát ještě s maminkou,˝ vysvětlí mi. Původně žila Květa v Ostravě, ale tam nebyla práce, a tak do Prahy přišla na inzerát. ˝Tyhle pokojíčky byly původně dvoulůžkový, já měla dlouho zažádáno, abych tu mohla bydlet sama,˝ dorazí mě lakonickým konstatováním. Znova se po té místnůstce nevěřícně rozhlídnu. ˝Nakonec, když maminka onemocněla, musela jsem ji vzít k sobě.˝ Tenkrát dostala Květa větší ˝byt˝. ˝To byly byty v pátým patře a tam to bylo krásný! My měly i záchod!˝ zasní se a vyndá zpod stolečku balíček s tabákem. Odněkud vyloví dutinku a při vyprávění si začne nacpávat cigarety. ˝Na pořádný cigára já dávno nemám, ale tohleto je taky dobrý.˝

A ZE STOVEK NA TISÍCE

Maminka zemřela a Květu přestěhovali do menšího. ˝Ale já jsem za to ráda, dneska bych na to už ani neměla Chcete vidět, jak nám tady zvyšovali nájem?˝ zeptá se, když dokouří. Na odpověď ani nečeká a začne štrachat v šuplících. ˝Tady mám fusekle, tady jsou fy fotky, ne, tady taky ne˝ huhlá si pod ˝fousy˝. ˝Á, vida, mám to,˝ zajásá. Vyndá celý šuplík, sedne si s ním na křeslo a ještě chvíli se jím prohrabuje. ˝Mám schovaný všechno a to vám povím, to mám teda kliku. Jak někdo z ženskejch nemá papíry v pořádku, tak letí Je to teď hrůza˝ vrtí hlavou a vyndává postupně smlouvy. Odbor bytového hospodářství ONV v Praze 5 jí tady přiděluje ˝obytnou místnost˝. Musím se tomu smát. Postupně prohlížím papíry s dohodami o výši nájemného.
V roce devadesát dva bylo na 150 korunách a od té doby dorostlo do nynějších tří tisíc. ˝No nevím, co bude. Když nám teď zase zvýší nájem, nebudu snad ani čekat, až mě vyhoděj, a pudu sama někam pod most,˝ vystihla Květa nechtěně jasnou strategii vlastníka budovy. Podle kupní smlouvy uzavřené v roce 2002 se sice firma Akcent zavázala respektovat a převzít všechny nájemní smlouvy na dobu neurčitou, ale její praktiky jsou brutální. ˝Zjistili si o nás všechno,˝ tvrdí Květa Nováková. ˝Kde pracujeme, kolik kdo vydělává, kdo má kde rodinu, kam kdo chodí. Dělaj všechno, aby se nás zbavili.˝ Většiny obyvatelek se novým majitelům Ženských domovů už podařilo zbavit. Je to k neuvěření, ale zdá se, že jsou na to snad i hrdí. V obecním časopise Pražská pětka se současný majitel a správce Josef Šťastný dokonce chlubí: ˝Zavedli jsme tu určitý režim – přestali jsme přijímat nové nájemnice, omezili jsme pohyb cizích osob po budově – zákaz návštěv po 23. hodině, návštěvy se musely hlásit na recepci a mít propustku a podobně. Původní obyvatelky z nových opatření příliš velkou radost neměly. První dny byly docela rušné, každé ráno stála před kanceláří fronta rozlícených dam, které nám chodily nadávat, jací jsme nelidové.˝

PROSLÝCHÁ SE, PROSLÝCHÁ

Jednání Akcentu začalo bít do očí. Proti postupu firmy se dokonce ohradil i zastupitel Prahy 5 Pavel Erben ve své interpelaci ke starostovi Jančíkovi. Mimo jiné se v ní píše: ˝V poslední době jsem obdržel několik podnětů obyvatelek, které společnost Akcent obviňují z porušování smluv. Upozorňuji, že se nejedná o případy, kdy někdo svůj pokoj pronajímal v rozporu s nájemní smlouvou nebo je osobně vlastníkem jiné nemovitosti. Výpověď dostávají ty ženy, u nichž nesouhlasí trvalé bydliště s adresou Ženských domovů. Obyvatelky jsou obviňovány, že hrubě porušují svoje povinnosti nájemce tím, že místnost dlouhodobě neužívají. Toto obvinění obdrží poté, co občas stráví víkend mimo ubytovnu.
Stávajícím nájemnicím byla změněna nájemní smlouva, která je v rozporu s původním závazkem, vázána již nikoliv na pokoj, ale pouze na lůžko. Žádám Vás, abyste se nespokojil s vysvětlením pouze ze strany majitele Akcentu, ale zjistil rovněž stanovisko žen, které zde doposud žijí. Proslýchá se, že majitel Akcentu chystá prodej objektu, a proto se vystěhování posledních několika desítek obyvatelek snaží maximálně urychlit. Domnívám se, že radnice nemůže zastávat stanovisko, že se jí tento problém netýká, s odůvodněním, že se jedná o soukromý spor mezi nájemcem a nájemníky.˝
Tolik Pavel Erben. ˝Vlastně jsem jeho reakci čekal,˝ řekl mi zastupitel. Starosta se s odpovědí ani sám nenamáhal a pověřil svou poradkyni, magistru Koričovou. Ta lakonicky napsala: ˝Městská část Praha 5 není vlastníkem předmětné nemovitosti a z tohoto důvodu není oprávněna jakkoli zasahovat do práv a povinností založených nájemními smlouvami mezi současným vlastníkem a nájemnicemi.˝ A je to. V Ženských domovech zbylo nakonec necelých sto padesát nájemnic. Patnácti z nich už je přes 80 let, pět z nich přesáhlo devadesátku, nejstarší obyvatelce je v současné době 97 let. A když je firma Akcent vyhodí? ˝Zatím mají bohužel kde být, na přidělení bytu tedy nemají nárok. Až skončí v azylových domech nebo na ulici, mohou si zažádat,˝ konstatoval Pavel Erben. ˝Dřív s tím nikdo nic neudělá.˝

Zdroj: Internet: MF Plus – Radka Chromovská; foto: Flash Photo Agency a ČTK

***

Bydlení pro důchodkyně

Vaše komentáře

Celkem 1 komentář (0 komentářů čeká na schválení)

14.09.2008 15:07  J.Knížek

O Ženských domovech jsem slýchával už po válce, byly postaveny z iniciativy dcery prezidenta Masaryky Alice pro venkovské ženy-samoživitelky, zaměstnané v Praze. Nechápu, jak takové potřebné a funkční zařízení může být za hubičku prodáno podnikatelskému subjektu a původnímu účelu odňato, když je stále o takévo bydlení stále větší zájem. Rozhodně se tím nepodporuje zvýšení počtu obyvatel státu, ale opak.

Zanechte komentář: