Spokojené stáří je odměnou za život

Na všechno v životě se připravujeme. V dětství a školních létech na svoji dospělost, stejně jako na mateřství a otcovství. Jen na přípravu na stáří zapomínáme. Třeba i proto, že se ho bojíme. Tím ho ale neoddálíme. Nakonec jsme vlastním stářím zaskočeni a naše chování vede k tomu, že se i další generace stáří bojí.

Ve střední Evropě je fáze stáří stejně dlouhá, jako období přípravy na život v dospělosti. Dožijeme-li se důchodu, čeká nás zhruba 20 let dalšího života. Zda to bude jen ubohé přežívání, nebo období spokojené, závisí – až na výjimky, kdy nás postihne nějaké neštěstí – na nás. Stáří nemusí splývat s nemocemi a závislostí na ostatních. A že končí jednou smrtí, to všichni víme již od svého narození.

Dříve se stáří lidé báli hladu, zimy, bolestí. Dnes se bojí opuštěnosti, prázdnoty času a závislosti na druhých.

V centru příčin leží vypjatý individualismus. Závislost, vázanost na druhé (ekonomická i fyzická) je považována za slabost. Převládá názor, že každý má pracovat, vydělávat peníze a utrácet a bavit se. Tyto hodnoty, ke kterým jsme přímo i nepřímo po celý život vedeni, ve stáří ustupují do pozadí. Vyzývat společnost, aby měla úctu ke starým lidem, aby si jich vážila, to bezesporu můžeme, ale výsledek bude mizivý, pokud si sami nepřipravíme program.
Přednáším na FFUK sociální gerontologii, tedy vědu sledující procesy stárnutí ve společnosti, ve skupinách, i psychické změny u jedinců. Připomenu tedy několik teorií zabývajících se přípravou na stáří.
Tyto koncepce se začaly objevovat až ve druhé polovině XX. Století v Severní Americe a v Evropě, kdy se lidský život díky zlepšení životního stylu i poznatkům z medicíny nejen prodloužil, ale kdy se etapy stáří začalo dožívat velké množství lidí. V současné době je to čtvrtina, za pár let to bude třetina populace. Čím bude naplněna tato fáze lidského života?

Jedna z prvních teorií o stárnutí doporučovala být stále aktivní, stále pracovat, všeho se účastnit.

Uspokojení to nepřineslo, protože stárnoucí byli konfrontováni tím, že nestačili. Místo úspěchů viděli svoje nedostatky.
Další teorie doporučovala ˝včasná stažení˝ se do soukromí, do klidného prožívání, skoro nicnedělání.
Za života jsme si ale zvykli na střídání pracovního a volného času, na soutěžení a ověřování si svých schopností. Proto další sociolog, tentokráte Američan Havighurst, navrhl a se svým týmem vypracoval celou řadu úkolů, které byly vhodné právě pro zhruba stejně steré lidi.
Pak si mohli stárnutí jedinci nepřímo ověřovat, jestli ještě dokáží totéž co jejich ostatní vrstevníci, zda jsou stejně dobří nebo dokonce lepší. Porovnávání mezi sebou sice bylo lepší než vědomá rezignace na jiné činnosti, ale často vyvolávalo skupinovou agresivitu. Ani vytvoření městeček pro staré a bohaté lidi, které se realizovalo v USA a v Kansasu se příliš neosvědčilo. Naopak tam stoupala agresivita těchto starých.
I proto se od koncentrace starých ustoupilo a v současnosti se již staví domovy důchodců nebo pensiony jen pro relativně malý počet lidí. Dnes by již nikdo nekoncipoval Masarykovy domy v pražské Krči – pozdější a dnešní Thomayerova nemocnice – pro více jak 2 500 osob. Dnešní domovy mají maximálně kapacitu kolem 150 až 200 jedinců. A i to je mnoho.

Další teorie, například M. Laština, vycházely z toho, že je lepší přizpůsobit včas okolí stárnoucího jedince, než ho ˝přesazovat˝ do jiného prostředí.

Zjistilo se, že nejspokojenější je taková starý člověk, který se může stýkat s přáteli a vykonávat činnosti, které ho těšily v době jeho pozdní dospělosti, neboli v době jeho ranního stáří. Zhruba ještě před pensionováním, v době, kdy ještě máme finanční prostředky i schopnosti něco na svém životě změnit.
K této včasné přípravě je potřeba si uvědomit, jaké hodnoty života preferuji, co mě opravdu baví, kdo jsou moji přátelé, s kým se chci stýkat, zda je pro mne důležitější kulečník, oblíbená hospůdka, kostel nebo zahrádka.
Současně je třeba reflektovat i neodvratné, nepatologické, tedy normální změny, které budou provázet stáří. Nejen moje, ale každého z nás. Mezi tyto změny patří stejně tak šedivění vlasů, jako zhoršení zraku, sluchu, pohyblivosti. Je však mylné spokojovat stáří automaticky nemocemi. Neplatí to. Jen asi 6% starých lidí potřebuje zajistit péči v nějaké instituci, jen 25% osob starších 85 let nemůže žít samostatně. Všichni ostatní si mohou zachovat svoje soukromí, svoje zvyky, pokud se na to včas a dobře připraví. Protože pohyblivost člověka se omezuje, bude se takovýto jedinec zdržovat častěji ve svém bytě nebo domku, než dříve.

Prostoru člověk tolik nepotřebuje, ale potřebuje určitý komfort, kterým by kompenzoval omezení některých fyziologických funkcí.

Prvním předpokladem je zařídit si vhodně byt, včas ho vyměnit za menší, ale vybavený ústředním topení, snadno ovladatelnými elektrickými přístroji, který je současně snadno dostupný výtahem nebo je přízemím, v lokalitě, kde mám přátele stejně blízko jako lékařskou službu.
Důležité je i vybavení bytu, odstranění překážek, bariér, vysokých prahů i nábytek, který překáží. Například člověk, který prodělal mozkovou příhodu, se dnes již s pomocí lékařů dokáže vrátit zpět do normálního života, ale třeba ještě půl roku i déle bude jen těžko zvedat nohu, a tak se i několik schodů do jeho domku pro něj stane překážkou. Vyřeší to sice umístění do pečovatelského ústavu či pobyt u dospělých dětí, ale tím se zase omezí jeho soukromá, zvýší závislost. Po návratu se bude člověk špatně dostávat do původního rytmu života. Říká se tomu hospitalizační syndrom.

Proto je nejlepší co nejrychlejší návrat do domova a znovu objevení předchozího životního stylu.

Vím to, a proto již před několika lety jsem svůj byt takto upravila a ve spořitelně mám peníza na to, abych si mohla připlatit na pomůcky, které mi budou pomáhat nahrazovat především sluch a zrak.
Dobrá sluchadla stojí i třicet i více korun, a to mně z pojištění nikdo nemůže dát. A již dnes platím dvanáct i více tisíc za multifokální skla do brýlí, které potřebuji. Vidím pak bez potíží jak na počítač, tak čtení, a je to i estetičtější.
Oko se jimi nezkresluje. Jsem realistická a mám určité znalosti, a tak znalosti, a tak vím, že ani to nebude stačit, a proto mám v počítači zařízení, které mně umožní používat počítač i internet a e-mail i v době, kdy již text budu jen obtížně rozeznávat.

Co to všechno vyžaduje? Začít myslet na svoje stáří včas, připravovat se na něj, rekapitulovat si podstatné a vedlejší hodnoty života, umět se vzdát něčeho ve prospěch prožitků, které budou možné v pozdním stáří.

Zdroj: Internet – Jiřina Šiklová

***

Život seniorů