Jsme tchyně, kdo je „míň“?

Vzhůru, tchyně této země! chce se člověku zvolat při procházení internetových stránek s klíčovým slovem „tchyně“. Vtipy o společném původu tohoto slova se slovem tchoř a stesky na jejich adresu dávají najevo, že na zemi je jen málo tvorů, kteří škodí víc.

Zatímco „matka“ vzbuzuje úctu, lásku a pochopení, matka matky – tedy babička – budí hrůzu. Jak se to stalo? Kde v historii se z maminek našich lásek staly satorie s pověstí hodnou Jacka Rozparovače?

„Mám dvě dorůstající dcery a vůbec mi nepřijde na mysl, že bych jednou mohla vystupovat proti jejich životním partnerům,“ říká čtyřicetiletá Lenka Sochorová. Tak k tomu asi přistupují všechny tchyně. Přece si neříkáme: To se těším, až se holka vdá (kluk ožení), abych si mohla hezky zaterorizovat!

Padesátiletá matka dvou synů – herečka Simona Stašová se dala před časem slyšet, že už se na partnerky svých chlapců těší a hodlá být jednou z nejchápavějších tchyní, jakou si lze představit.

Zdá se, že z této strany předpojatost neexistuje. Alespoň ne vědomá. Naopak mladí lidé připouštějí už předem, že s tchyní nechtějí mít nic moc společného. A už dopředu se bojí jejího útlaku, snad podle vzoru otřepaných vtipů. Určitě jich taky znáte hned několik.

Možná to vzniklo v dobách, kdy se dívka přivdávala do domu ženicha, v němž hrála jeho matka hlavní roli. Musela se přizpůsobit a akceptovat věci, které jí nevyhovovaly. Přijmout za svůj systém kuchyňských poliček a podobně.

MÁM NA NI STRAŠNOU ALERGII

Ale nehledejme příčinu za každou cenu. Je totiž nepochybné, že existuje cosi jako alergie na tchyně, se všemi znaky, které alergie mívá.

Kdykoliv musela Šárka, jejíž druhé jméno neuvádím, abych ji nepřivedla do rozpaků, jednat se svou tchyní, naskakovaly jí červené skvrny na krku. Přitom nebyla schopna odpovědět na otázku, čím konkrétně jí její tchyně ubližuje. Ve skutečnosti byla matka jejího muže velmi decentní, upozaděná a vstřícná. Dala mladé dvojici k dispozici svůj byt a stáhla se do pokojíčku pro služku, byla ochotná pomáhat s dětmi. Šárku ale vyváděla z míry i její laskavost. Dnes je sama tchyní a dává si dobrý pozor, aby si partneři jejích dětí nevytvořili podobnou averzi k ní. I když by byla ráda s vnoučaty, do padesát kilometrů vzdálené domácnosti své dcery jezdí jen málo a nikdy tam nepřespí.
Alergii ale své dceři předala. Ta má k manželově matce stejně negativní vztah jako měla ke své tchyni Šárka. I když s ní nebydlí. Jednou jí vadí, že se se svými službami vnucuje, podruhé, že dost nepomáhá.
Zajímavé na tom je, že ani Šárka, ani její dcera nejsou žádné dryáčnice. Jde o vzdělané a de facto spíše tiché a introvertní ženy. Mimochodem, alergii mají obě taky na některé pyly. Tu si léčí vakcínami. Možná kdyby někdo dovedl vyrobit vakcínu taky z vlasů nebo nehtů „ideální“ tchyně…

JE TO MÁ PŘÍTELKYNĚ

Tchyně ovšem nemusí být vždycky ta špatná. Existují ženy, ale i muži, kteří si své tchyně váží a dokonce i tací, kteří k ní mají vztah velmi srdečný. „V matce svého manžela jsem našla nejen oporu, ale i přítelkyni,“ tvrdí třicetiletá asistentka na vysoké škole Ivana Ondráčková. „S nikým si tak nepopovídám jako s ní.“

Pětatřicetiletá kadeřnice Jitka Krausová se se svou tchyní schází i přes to, že její manželství se už před léty rozpadlo. Letos spolu byly dokonce na dovolené.

Výjimečný je pak případ českého klasika Jaroslava Vrchlického. Jeho dcera Eva Vrchlická ve své vzpomínkové knize uvádí, že kdykoliv přišel otec domů, zamířil napřed do babiččina pokoje a popovídal si s ní. Důvodem byla asi i skutečnost, že tchyně nebyla žádná uťápnutá babička. Šlo o spisovatelku Žofii Podlipskou, sestru Karolíny Světlé.

VĚDÍ TCHYNĚ VŠECHNO NEJLÍP?

Na tchyních je prý nejhorší, že „vědí všechno nejlíp“. Vědí? Nejspíš vědí víc, než věděly, když byly ještě mladé. Každý se věkem učí. Otázka je, jestli se člověk má se svými poznáními někam zavřít, nebo jestli je má předávat dál.

„Když dává snacha tříleté vnučce tak krátké tričko, že jí koukají za chladného počasí ledviny, neudržím se, abych to nekomentovala,“ připouští pětapadesátiletá Radana Kloudová. „I když se to ale pokouším dělat víceméně v žertu a vyhnout se vyslovenému poučování, cítím, že to jinak příjemná snacha špatně snáší.“

Vědět a neříct je velice těžké. Zvlášť když jde o důležité věci, jako je třeba zdraví. Řešení ale existuje. „Vždycky řeknu, co si myslím, ale striktně při tom dodržuji pravidlo: jednou a dost,“ vysvětluje tajemství velmi dobrého vztahu k partnerům svých dospělých dětí šedesátiletá manažerka Věra Chudá. Pak musí podle ní následovat jediné – rezignace. „Musím si připustit, že všemu nezabráním, všechno nevyřeším,“ dodává s tím, že někdy kvůli tomu musí sama se sebou svádět lítý boj.

KAŽDÁ TCHYNĚ MĚLA TCHYNI

Důležité je nezaseknout se a taky neustrnout ve vývoji. „Moje tchyně se přestala vyvíjet, když jí bylo třicet,“ vypráví dále Věra. „Od té doby nezměnila účes, oblékání, názory ani recepty. Jejím navigátorem byla kuchařka od Sandtnerové. Když jsem jí vysvětlovala, že by neměla strouhat do jídla citronovou kůru, protože všude visí upozornění, že je napuštěná konzervanty, považovala to za šikanování a ve strouhání pokračovala. Na otázku, proč to dělá, odpovídala neochvějně: V Sandtnerce to píšou.“

Není pochyb, že každá tchyně by se měla v první řadě učit z chyb své tchyně. Některé byly nejspíš nevědomé. Jako například porušování rovnováhy v rodině. Někdy totiž stačí, aby taková tchyně vstoupila do dceřiny nebo synovy domácnosti a pracně vybalancovaná pohoda je tatam. Prostě jen tím, že usedne na jednu stranu pomyslné houpačky. Že používá stejná slova jako dcera (syn), pohybuje se podobně, akcentuje stejné věci, opomíjí stejné věci. Druhá strana pak visí ve vzduchu a bezmocně kope nohama, aby se zase dotkla země.

Jak tomu zabránit? Jednoduše: Sednout si na té balanční kládě do středu, a když nevím, kde je, tak radši na stranu toho druhého, rozuměj nepokrevního.

NEPODBÍZEJTE SE

To ovšem neznamená, že by se měla tchyně podbízet. Ba naopak! Je totiž jednoznačně dokázané, že přílišná vstřícnost k mladým manželům bývá kontraproduktivní.

„Až na pohřbu mé maminky se manžel přiznal, že ho její snaha mu ve všem vyhovět občas lákala ke zneužívání, které hraničilo se šikanováním. Vlastně mu tím šla trochu na nervy. Přitom ji měl docela rád a na pohřbu dokonce uronil několik skutečných slz,“ konstatuje po osmatřicetiletém manželství matka dvou dcer Ewelína Součková. Od té doby si dává podle svých slov pozor, aby si zeťové nepletli její vstřícnost se slabostí.

STŘET DVOU SVĚTž

Tchyně to nemají lehké. Každá svatba (či partnerství) je střetem dvou světů a ten hrozí konfliktem skoro vždycky. Přitom zachování rodu se bez toho neobejde. Mladí lidé jsou pro ten případ přírodou vybaveni sexuální přitažlivostí, tedy hormony, které umožní spojení i v případě nesourodých dvojic. V zájmu reprodukce se jim dočasně zatmí v hlavě.

Na tchyně v tomto ohledu příroda jaksi nemyslela, a proto to mají s akceptováním partnerů svých dětí těžší. Přesto pro své děti partnery chtějí a jsou dokonce ochotné tomuto partnerství něco obětovat: část domu, úspor, pohodlí Ve skutečnosti chtějí totéž, co příroda: zachování rodu.

Většina z nás svou tchyni miluje
Problém ve vztahu s tchyněmi je zřejmě trochu zveličený. Nedávná anketa, kterou uspořádala německá agentura Emnid, ukázala, že celých 77 % z 513 dotázaných obojího pohlaví ve věku 20 až 49 let vychází s vyvdanými a vyženěnými matkami bez problémů, ba shledává je dokonce milými a příjemnými. Jejich životní zkušenosti a rady pak pokládají za velmi užitečné.

Kdy v historii vznikla averze ke tchyním?
Podle etnoložky z Národopisného oddělení Národního muzea v Praze Jiřiny Langhammerové neměla matka hospodáře či hospodyně výsadní postavení, které by jí dávalo možnost tyranizovat mladou rodinu. Naopak, právo přálo spíše nástupcům.

Když se v hospodářství nejstarší syn oženil, jeho matka předávala veškerou svou pravomoc jeho ženě. „Někdy to asi nebylo jednoduché,“ soudí doktorka Langhammerová. „Když si člověk představí, že jí bylo třeba jenom čtyřicet let…“ Tchyně dostala skromnou komůrku stranou hlavního dění. Často v ní nebyla ani kamna.
Jiřina Langhammerová však připomíná, že stará hospodyně se nenudila. Určitě pomáhala pečovat o děti a vychovávat je. Uplatnila se i při větším náporu práce, jaký býval typický například pro žně nebo pro posvícení, pravděpodobně si s hospodyní rozdělily i péči o zahrádku. „Ty ženy se navzájem potřebovaly,“ míní etnoložka. Zároveň ale připouští, že v praxi se napětí mohlo občas vyhrocovat. „Hodně záleželo na mladém hospodáři,“ říká. Pokud jde o matku matky, ta nemívala šanci zasahovat žádnou. Jakmile jednou vyprovodila dceru z domu, třeba jen do vedlejší vsi, většinou už ji moc nevídala.

Zdroj: Internet – MFDNES, autor: Radka Kvačková

Důchodkyně, seniorky, penzistky a vztahy v rodině