Vztek je zdravý nejen u důchodců

Naučte se „správně“ vztekat – posílíte své zdraví i sebedůvěru.

Když někdo v naší přítomnosti doslova vybuchne vzteky, vnímáme to většinou se smíšenými pocity. Někteří trochu ustrašeně a hodně znechuceně couvnou a „klidí se z cesty“, někdo vybuchne také a situace se rázem stane nezvladatelnou, ale mnozí z nás – jakkoli se to může zdát podivné – podvědomě, v skrytu duše, onomu vzteklounovi tak trochu závidí. I když o tom možná neuvažujeme, tušíme, že takto ventilovaný hněv nejenom zjevně dává „zuřivci“ určitou moc, ale také ho jaksi očišťuje. Kolikrát už jste se v duchu ptali, jak to, že před chvílí ten člověk explodoval jako papiňák, kdežto teď jeho vztek zmizel právě tak rychle jako pára nad hrncem a je klidný jako beránek?

Prospěšný i škodlivý
Psychologická rada říká, že vztek nemáme skrývat či spoutávat, ale ovládat ho. Jenže neskrývaný hněv také ubližuje, a to nás mate. Musíme umět rozlišit vztek „prospěšný“ a „škodlivý“.
Zatíženi výchovou a svázáni společenskými konvencemi se neustále ovládáme a svou zlost „polykáme“. Ale potlačené city nás provázejí jako stíny a schovávají se kdesi v naší mysli, aby vyskočily jako čertík z krabičky, když to nejméně čekáme. Neodbytně se vracejí a my je stále znovu probíráme s jediným výsledkem: zkazí nám spánek a udusí radost ze života. Jak lehce se slzy derou do očí při nějakém tom romantickém filmu, ale v opravdovém životě nikoli – na opravdové city jsme zároveň příliš choulostiví i otupělí.
Abychom v sobě neustále nehromadili negativní pocity, je nutné je dobře umět rozpoznat. Navíc často tak silně a dlouho skřípeme zuby, až jednou nezbytně explodujeme. Co to znamená? Čím více city tlumíme, tím více nám vládnou!

Určete hranici
Někteří lidé se tak bojí střetu, že stále trpí urážky a neustále si dávají pozor, aby se nikoho nedotkli. Psychiatři upozorňují, že je daleko lepší toho druhého hned upozornit, že zašel příliš daleko. To nám zajistí úctu druhých a neohrozí to vzájemné vztahy – rovnoprávný partner má přece úplně jiný prostor k jednání než věčně couvající, i když hodný putička.

Dejte citům průchod
Pokud „polykáme“ zlost, potlačená energie se obrátí proti nám samotným a časem se projeví zdravotními potížemi. Vztek a slzy nám pomohou, abychom neonemocněli. Mimochodem můžete plakat i ze vzteku. Projevy citů jsou nezbytné pro celkovou životní rovnováhu. Neustále jsme konfrontováni s nejrůznějšími frustracemi, přitom smát se, plakat, dokonce i někomu vynadat jsou ty nejlepší způsoby, jak uvolnit napětí. Nikdo neříká, že to musíte dělat veřejně, dejte průchod svým citům o samotě, v odděleném prostoru. Zařvěte si, házejte bačkorami, rozdupejte krabici, roztrhejte starý hadr a při tom klidně plačte, pokud cítíte potřebu. Jen to zkuste a uvidíte, co to s vámi udělá.

Vzepřete se
Pokud nám něčí chování uškodilo nebo se nám nějak nelíbilo, můžeme se shrbit nebo se vzbouřit. Když se cítíme utlučení a neschopní se útočníkovi postavit, bolest se zvětšuje a propadáme se stále hlouběji do deprese. Přitom právě jeden pořádný výbuch vzteku je tím nejlepším lékem proti depresi. Když se poddáte, ztrácíte moc nad vlastním životem.

Vztek vrací sílu
Když nás někdo týrá, říkáme si: „Počkej, ještě uvidíš!“ I když je v té větě cítit jemná pomstychtivost, vzdor nám pomůže posunout se dál a zmobilizovat svoji vůli, abychom zvítězili nad překážkou. Pokud naopak stále máme pocit prohry, zmaru a lítosti, cítíme se nemocní a roztrpčení.

Sebeúcta
Právě proto, že nenávidíme střety, dovolujeme, aby po nás jiní šlapali tak dlouho, dokud nezjistíme, že nás téměř ovládli. V této fázi nejenže si nás neváží naše okolí, ale ani my nejsme hrdí sami na sebe. Cítíme se ubozí, zneužití a nemilovaní. Vzepřít se vždy, když je důvod bránit vlastní osobnost, je znakem sebeúcty. Obrana vlastních postojů sebeúctu ještě zvyšuje, což nám pomůže, abychom žili v souladu sami se sebou i s ostatními.

Zdroj: Internet: Měsíčník Zdraví.cz