Chudák žebrák… Je vám trapné odmítnout ho?

Stál s bílou holí u východu z metra a něco mumlal. Lidé se otáčeli a někteří se vrátili, aby mu do klobouku hodili pár mincí. Vzbuzoval soucit. Žebral…

„Ten tady stojí pořád, chodím tu denně. Nic mu nedávejte, za chvíli zajde za roh, sbalí hůl a půjde si po svých. On vidí normálně, a takových je tu kolem víc,“ vysvětlila mi starší elegantní paní, když viděla mé rozpaky.

Jak poznáte, kdo opravdu pomoc potřebuje a kdo si takhle vydělává, aby nemusel pracovat? Vadí vám žebráci na ulici?

Citové vydírání
Žebrání na veřejnosti lze považovat za citové vydírání. „Žebrající spoléhá na to, že se mezi lidmi najdou takoví, kteří jsou ochotni investovat své emoce, čas a energii do toho, aby řešili problémy cizích lidí,“ vysvětlila prachatická psychiatrička Ludmila Dušková, která se mimo jiné zabývá také asertivním chováním.
Podle ní mají žebrající v našich kulturních a společenských podmínkách k dispozici důstojnější možnosti, jak svou neutěšenou sociální situaci řešit.
„Žebrání je pro ně pohodlnější. Možná bychom se někdy podivovali, kolik je schopen jeden žebrající za den získat prostředků, a nikoliv jen v korunách českých,“ uvažuje Dušková. Sama na ulici peníze nikdy nikomu nedává.
„Já sama jsem takhle také nikdy od nikoho peníze nedostala a proč bych také měla, že? Pokud jsem kdy přispěla finančně ku pomoci, musela pro mne tato pomoc být jednoznačně transparentní a konkrétní.“

Lékařka považuje za rozumné, že člověk řeší nejdříve své povinnosti a zodpovědnosti. Teprve pokud má nazbyt, může si dovolit rozdávat – a to se podle ní netýká jen financí, ale třeba i osobní emoční energie a času. „Nadbytečná pomoc či nevyžádaná pomoc je totiž vždy větším dílem škodlivá nežli prospěšná,“ tvrdí.

Máte také své oblíbence?
Zuzana Baudyšová, ředitelka nadace Naše dítě, se naopak občas na ulici ustrne. Má slabost pro některé prodavače časopisu Nový prostor. „Ráda si s nimi i popovídám, pokud mi čas dovolí. V sociální oblasti pracuji a snažím se co nejlépe orientovat.“
Stejně tak mezi žebráky má své oblíbence. „Třeba slepého pána s ovčákem v Praze na Národní třídě. Hraje na harmoniku a snaží se odvděčit dárcům muzikou,“ jmenuje muže, který na tom místě stává už léta a dokonce prodává CD se svým pouličním koncertováním.
Jednorázových akcí na veřejnosti se Baudyšová sama účastní. „Jsou transparentní a většinou všichni ví, na co přispívají.“ Sem tam něco věnuje také maturantům, ale jen když ji „dostanou“. Připouští, že neodolá ani žebračkám s nemluvňaty.
„Dětí je mi moc líto. V Praze je jich díky Bohu již velmi málo, zato v Bruselu na hlavní nákupní tepně člověk neví, kam s očima. A úředník EU nic nevidí…“

Ženy se spíš ustrnou
Ošuntělá žena si vytipovávala jen ženy středního věku. Obracela se na ně s prosbou o pomoc. „Nedávno jsem porodila přímo na ulici, holku mi odvezli, je v nemocnici a má epilepsii,“ líčí zkroušeně svůj příběh, ale spíš jde o smyšlenou historku. Táhne z ní víno.

Ženy uvažují při řešení problémů častěji prostřednictvím emocí, proto jsou náchylnější řešit takovou situaci pocitově. Začnou se zabývat tím, jaké pocity asi prožívá člověk, kterého by měly odmítnout.
„Přemíra empatie ve vztazích, které jsou pro nás jednorázové, jako například cizí žebrák, se kterým nemám v plánu se kamarádit, ani si ho vodit domů, či se do něj zamilovat, není na místě,“ říká lékařka Dušková. Podle ní jsou však ohroženi i muži s feminním způsobem vnímání a jednání, tedy ti, kteří jsou citlivější, emotivnější.
Že jsou ženy náchylnější k charitě, se domnívá i Baudyšová. Je to prý dáno tím, že ženy mají díky svému poslání – a tím je mimo jiné přivádět děti na svět – vyšší emoční inteligenci než muži.

Poníženého odmítnete hůř
„Ženě na vozíčku se dvěma malými chlapci jsem dala pět tisíc. Prý na respirátor pro děti, kteří trpí silnou alergií. Nevím, měla jsem pak na sebe vztek a manžel mi doma vynadal,“ vypráví pětatřicetiletá matka tříleté Lucinky.
S lidmi na ulici si ještě poradím, říká Zuzana Baudyšová. „Horší je, když vydírající zvoní u domu, odvypráví dojemný příběh a za rohem stojí auto s pasákem, který je o vyžebraný žold připraví.“
Nepříjemné vzpomínky má také na muže, který přišel do nadace, odvyprávěl story o svých nemocných dětech a v momentě, kdy na několik sekund opustila místnost, byly peníze, doklady, karty, všechno fuč.

Na ulici je snazší odmítnout útočného žebráka. Problém můžete mít spíš s tím, kdo se chová submisivně a poníženě. Pokud nechcete podlehnout, je nejlepší žebrajícího člověka úplně ignorovat.

„Nechci“ není agresivní
„Nereagujte na požadavky, prosby, výzvy či citově podbarvené manipulace, mnohdy až útoky,“ doporučuje altruistům Dušková. „Jsem-li ale nucena reagovat, pak stačí, pokud jasně, srozumitelně a s dostatečnou rozhodností řeknu NE, NECHCI.“

Jenomže právě tenhle okamžik je obvykle pro některé z nás nejtěžší. Takové otevřené sdělení nám připadá moc agresivní.
„Není agresivní! Je jednoznačné, jasné, upřímné a troufám si říci, že nepostrádá ani určitou eleganci. To proto, že se nepouštíme do vysvětlování, anebo neutíkáme ze situace jinak,“ tvrdí Ludmila Dušková.

Zdroj: Internet: iDNES.cz, Foto: Internet