Rakovina neznamená konec života, říká bývalá pacientka

Každý člověk snáší svou nemoc jinak. Někdo při slově „rakovina“ zpanikaří a hned pomýšlí na smrt. Někoho naopak fakt, že by mohl zemřít, ani nenapadne. Záleží na lidské psychice i na přístupu okolí.

Rakovina je nemoc, se kterou nikdo nechce mít co do činění. Pokud nás však postihne, často bojujeme s myšlenkami o konci života. „Velmi důležitá je víra v to, že to dobře dopadne a nebrat to jako konec,“ říká Iva Rašková, která si před pěti lety nahmatala v prsu bulku.
„Já jsem to prožívala v pohodě. Samozřejmě některé fyzické projevy byly hodně nepříznivé, ale jinak byl pro mě ten rok, kdy jsem byla v léčbě, docela pohodový,“ říká Iva Rašková, ředitelka Aliance českých organizací a žen s rakovinou prsu. Sama tímto onemocněním před pěti lety prošla.

Bulku našla náhodou

Iva Rašková bulku v prsu objevila jen náhodou. Začala totiž přemýšlet o plastické operaci.
„Stála jsem před zrcadlem a zkoušela jsem, jak by to asi vypadalo, kdybych nějaký plastický zákrok podstoupila. A nahmátla jsem něco divného, bulku velkou asi jeden centimetr. A tak jsem šla hned k lékaři a byla mi potvrzena rakovina prsu,“ popisuje Iva Rašková.“Předtím jsem žádné samovyšetření prsu neprováděla. Nenapadlo by mě, že by se mi mohlo něco takového přihodit,“ přiznává. „Sice jsem neprováděla takové to typické samovyšetření, ale už delší dobu jsem díky myšlence na plastickou operaci na své tělo sahala, takže jsem si bulky všimla velice rychle,“ dodává Iva Rašková.
Nádor, který v těle Ivy rostl, byl poměrně agresivní a rychle se zvětšoval. Její ženský lékař ji poslal na mamografické a ultrazvukové vyšetření.
„Tato vyšetření jsem podstoupila několikrát, lékaři si chtěli být jistí. Do 14 dnů po posledním vyšetření jsem si domlouvala operaci,“ popisuje začátek celého kolotoče.

Operace – chemoterapie – ozařování
Po operaci, při které lékaři Ivě vyjmuli z prsu nádor, prodělala Iva šest cyklů chemoterapie a poté šest týdnů ozařování. Na chemoterapii pacientka dochází na onkologické oddělení. „Na oddělení jsem asi hodinu a půl ležela s kapačkou. Bohužel moje tělo na léčbu reagovalo špatně,“ říká Iva.
Každý chemoterapii snáší jinak. „Já jsem předtím jen slyšela, že to je o něco horší, než silná chřipka. Ale stejně jsem netušila, co mě čeká. Říkala jsem si: dostanu nějaké látky, nebudu zvracet a vše bude v pohodě,“ dodává Iva.
Realita byla ale jiná. Iva začala po chemoterapii pociťovat vnitřní horkost a cítila se, jako by na ni opravdu „něco lezlo“. „Také mě začala bolet hlava, začalo mě tlačit kolem žaludku. Ještě jsem se stačila najíst, ale pak jsem začala zvracet. To mi vydrželo až do druhého dne,“ říká Iva Rašková.

Další cykly chemoterapie Iva snášela čím dál hůř, intervaly mezi nimi jí lékaři museli posunout, aby se s tím její tělo stačilo vypořádat. „Po třetí terapii mi odešly bílé krvinky, takže další museli lékaři odsunout,“ vysvětluje Iva.
Po chemoterapii Ivu čekalo ještě dennodenní docházení na osmou ráno do nemocnice na ozařování. „Před prvním ozařováním jsem také nevěděla, co mě čeká, opět jsem z toho měla hrůzu, ale uklidňovala jsem se tím, že to nebolí,“ vypráví Iva. „Při ozařování ležíte v místnosti, kde je takový velký přístroj. Něco jako větší rentgen. Ležíte tam celá pokreslená, aby lékaři mohli co nejsprávněji paprsek zaměřit. Celé to trvá asi tak dvě minuty,“ dodává.
Přestože ozařování nebolí, je to stále zásah do už tak zesláblého organismu. „Po týdnu denního docházení do nemocnice jsem začala cítit velkou únavu. Ke konci jsem byla přímo zničená a všechno mě bolelo,“ říká Iva.

Důležitá pomoc okolí
I přes všechny nepříjemnosti spojené s léčbou si Iva Rašková nenechala vzít optimismus. „Pomohlo mi, že jsem po ozařování mohla jet k rodičům, kteří měli zahrádku, tam jsem si sedla na sluníčko a odpočívala. A nic jsem nemusela dělat, o domácnost se starala moje starší dcera. Péče okolí o mě byla maximální a já jsem si to maximálně užívala,“ usmívá se Iva.
„Nikdy během té doby mi nepřišlo na mysl slovo smrt. Napadlo mě jen to slovo rakovina, ale v rodině jsme ji neměli, moc jsem o tom nevěděla, takže jsem měla hrůzu z toho, že mám rakovinu, ale nikdy mě nenapadlo to spojovat se smrtí,“ říká Iva.

Když někdo není založen tak, aby to bral optimisticky, nikdo ho o tom nepřesvědčí. Podle Ivy Raškové je ovšem velmi důležitá víra.
Věřit, že to dobře dopadne, nepřipouštět si, že to je konec, že ani nemá smysl se pouštět do léčby.

Preventivní kampaň

Růžová jízda proti rakovině prsu
Aliance českých organizací a žen s rakovinou prsu spolu s firmou Avon ve středu 14. 3. 2007 zahájily preventivní osvětovou kampaň. Cílem je zejména poskytnout co nejširšímu množství žen i mužů informace o možnostech prevence a způsobech léčby. V pojízdném autobuse je mimo jiné také lékař, který vysvětluje, co by ženy měly dělat, a informuje je, že mají právo na vyšetření. Také se rozdávají poukázky jako forma příspěvku na vyšetření na mamografu nebo sonografu.
Více informací o Alianci, rakovině prsu, prevenci nebo organizacích, které pomáhají ženám s tímto onemocněním najdete na http://www.mamo.cz, http://www.brantese.cz nebo http://www.breastcancer.cz.

Zdroj: Internet: iDNES.cz