Jak doktoři vraždí pacienty podle Robina Cooka

Cestuje Evropou a na dva dny se zdržel v Praze. Jeden z nejúspěšnějších amerických spisovatelů, Robin Cook (1940), proslul specifickým žánrem – lékařský thriller.

Ostatně dokonale ví, o čem píše. Jako mladý doktor začal psát ze zklamání nad zoufalým stavem zdravotnictví.

Jak se z úspěšného lékaře stane úspěšný spisovatel?
Náhodou. Neabsolvoval jsem kurz tvůrčího psaní ani o literatuře nepřemýšlel. Při studiích medicíny mě však zarazila propast mezi mými představami o lékařství a praxí. Chtěl jsem o tom napsat knihu, jenže v té době nebylo kdy: ve dne jsem studoval a po nocích pracoval. Vlastně teprve na vojně jsem měl volný čas – sloužil jsem u ponorek, takže má prvotina vznikla pod vodou.

To byl Stážista?
Myslel jsem, že lidi budou nadšení – ale nebyli. Kniha vyšla a nikdo si ji nekupoval. Což mě vyburcovalo a zařekl jsem se, že příští bude bestseller. Začal jsem psát televizní scénáře a učil se vyprávět příběh prostřednictvím dialogů. Po vydání své druhé knihy Kóma jsem zjistil, že psaní bestsellerů je určitá technika a žánr thrilleru je nesmírně populární. Jako první jsem zavedl thrillery z nemocničního prostředí, Kómatu se prodalo na jedenáct milionů výtisků. Po pěti nebo šesti bestsellerech jsem pochopil, že jako spisovatel získám více lidí než jako lékař. Prodal jsem ordinaci a zaměřil se na psaní.

Takže už neordinujete?
Mám určité zázemí, chci zůstat informován – ostatně kdybych chtěl, mohu se zítra k medicíně vrátit. Ale psaní pro mě stále zůstává výzvou.

Nepřišel jste podobně jako hrdina vaší první knihy v nemocniční praxi o iluze a ideály?
Přišel. Každý student medicíny začíná s nejlepšími úmysly a končí tak, že skoro žádné nemá. Přesně si vybavuju první školní den, jak jsme přišli vystrojení v nových bílých pláštích a nervózně se tísnili ve třídě, kde nás bylo sto třicet. Profesor řekl: „Pořádně se podívejte na své sousedy, protože z vás za chvíli zůstanou studovat tak čtyři pět.“ Nastala šílená soutěživost. Nestačí být jen dobrý, musíte porazit svého souseda. Což vůbec neposiluje týmovou práci, která je v dnešním zdravotnictví nutná. Třeba při testech z patologie probíhaly zkoušky u mikroskopu zaměřeného na konkrétní buňku, k níž se vztahovaly všechny otázky. Jenže jeden student nenápadně změnil zaměření, a tak všichni po něm hodnotili jinou buňku. Něco podobného probíhá i po studiích. Vlastně je to boj mezi lékaři a požadavkem poskytnout lidem nejlepší léčbu vyžadující spolupráci specialistů. Jenže ti mají příliš velká ega.

Ostře kritizujete zdravotnictví. Je skutečnost tak černá, nebo se o problémech lépe píše?
Cítím, že ekonomické podmínky v medicíně jsou tristní. Doktoři bohužel stále víc myslí na to, jak vydělat – a často zapomínají, že na prvním místě je stav pacienta, který má právo rozhodnout, jak bude léčba pokračovat. Neznám nikoho, kdo by šel na medicínu s tím, že zbohatne. Jistě – můžete zbohatnout, pokud se neřídíte základními etickými principy. Budete se třeba snažit operovat, i když to není nutné. Pokaždé to obhájíte, protože mluvíte jazykem, kterému pacient nerozumí. Příklad – šedý zákal čočky, kterým trpí hodně lidí ve věku nad padesát. Doktor, který není etický, se na to podívá a řekne: „Oou, máme tu zákal.“ A pacient se vyděsí: „Bože! Co s tím?“ Doktor odvětí: „Operovat.“ Ale podle mne doktoři často záměrně pouštějí hrůzu, zamlčují řadu okolností, aby mohli pacienta lépe ovládat. To je příklad změn v medicíně, která více než na blaho pacienta myslí sama na sebe.

Jak to, že jste si vedle lékařských thrillerů střihnul ještě několik knih s prvky sci-fi nebo román Sfinga o pašování egyptských památek?
Sfinga vychází z mé dávné touhy být archeologem a strávit několik měsíců v Egyptě. Co se týče tematiky sci-fi, oslovila mě televize NBC, zda bych něco nenapsal. Řekl jsem si, že by to mohla být sranda. Mé další sci-fi romány si vyžádaly prozaičtější důvody: jako otec dítěte jsem neměl tolik času na obvyklé výzkumy. Rešeršuju mnohem víc, než si čtenáři představují.

Ale píšete neuvěřitelně rychle. Kóma prý vzniklo za pět týdnů…
Hodně lidí si myslí, že když jsem doktor, nemusím se připravovat, ale já chci být akurátní. Bojím se faktických chyb a nedůvěry čtenáře: že by pak přestal věřit i problému, na který se snažím upozornit. Myslím, že tím mé knihy získávají na věrohodnosti. Svou poslední, Critical, jsem psal dva měsíce, ale osm měsíců jsem se na ni připravoval.

Napsal jste na třicet knih, píšete od roku 1973. Není stále těžší hledat látku?
Medicína poskytuje nevyčerpatelné množství témat, obor se stále proměňuje. Navíc vývoj posledních padesáti let je výjimečný, vezměte si třeba rozluštění lidského genomu, což pokládám za jeden z nejdůležitějších objevů v dějinách lékařství. Téměř denně si v novinách přečtu něco, co mě inspiruje k další knize.

Myslíte, že vaše knihy něco změnily?
Samozřejmě. Když vyšlo Kóma, v knihkupectvích neexistovala podobná kniha – všechny ostatní byly velmi pozitivní a romantické, doktoři zachraňovali životy a byli prostě báječní. Nemám důkazy, jestli čtenáři po mých knihách mění názor. Ale vím, že jsem změnil postoj některých amerických senátorů – například ohledně embryologie, klonování. Jeden velmi mocný senátor mě každý rok nechává podepsat šest set výtisků mých knih, které pak rozdává členům Kongresu. Otázkou je, zda si je přečtou.

Možná si je čtou jejich ženy.
V to doufám. Ženy jsou mnohem intenzivnější čtenářky. Ostatně stačí se podívat na bestsellerové žebříčky – z více než tří čtvrtin je vedou příběhy psané autorkami.

Zdroj: MF DNES – autorka: Alice Horáčková, iDnes.cz, Foto: Knizniweb.cz