Vratné lahve mají největší tržby v historii

Mluví se o něm, píše se o něm a jede reprezentovat Českou republiku na festival do Cannes… řeč je o filmu Vratné lahve a líbí se všem věkovým kategoriím, i když co člověk, to názor. Komedii Vratné lahve režiséra Jana Svěráka zhlédlo v kinech už na 970 tisíc lidí a tržby dosáhly 105 milionů korun. Jde o historicky dosud nejvyšší tržby v tuzemské distribuci.

V aktuálním žebříčku návštěvnosti se Vratné lahve umístily jedenáct týdnů od premiéry na třetím místě za Tajnostmi Alice Nellis, které jsou ze Svěrákovy producentské dílny, a třetím pokračováním Spidermana, když je o víkendu zhlédlo dalších 12 502 lidí. Mimořádný zájem vzbudil snímek hned po vstupu do distribuce, když ho v kinech zhlédlo 107 362 diváků, čímž překonal rekord novodobého žebříčku návštěvnosti domácích titulů.

Vratné lahve, která bude českou kinematografii reprezentovat v soutěži MFF v Karlových Varech, začátkem června přivítají miliontého diváka a budou tak následovat úspěch Hřebejkových Pelíšků či Svěrákova Tmavomodrého světa. Od poloviny července se budou Vratné lahve promítat i na Slovensku. Právě v těchto dnech se film uchází o pozornost zahraničních distributorů na festivalu v Cannes, kde se promítá spolu s Tajnostmi Alice Nellis, Menzelovým „anglickým králem“ a Bestiářem Ireny Pavláskové. „Do Cannes nejedu, mám tam na to lidi,“ řekl Jan Svěrák s tím, že zájem o Vratné lahve projevili zatím distributoři například z Německa, Řecka, Itálie, Austrálie a Belgie. Na DVD se film s řadou bonusů objeví 1. října.

Jaké jsou Vratné lahve?
Jde o příběh přesluhujícího učitele Josefa Tkalouna. Už se necítí na každodenní vítězství nad drzými studenty, ale odmítá dožít mezi knihami a v nečinnosti.
Zdeněk Svěrák si hlavní roli psal pro sebe. Před kamerou nestál v herecké roli deset let a abstinence se vyplatila. Působí přirozeně, pravdivě a Tkalounovi dopřává potřebný nadhled, bez něhož by působil jen jako urputný stařík, který své aktivní důchodové štěstí hledá ve výkupu lahví v supermarketu.
Po pracovní stránce se hrdinovi daří až do chvíle, kdy ruce ve výkupním okénku nahradí automat. Selhává i v citech; mužské síly neúprosně prchají, a tak nezbývá, než pomoci ostatním v hledání lásky a taky hlavně najít cestu zpět ke své ženě Elišce.
I hlavní ženská role vznikla přímo na konkrétní herečku, což je u Daniely Kolářové cítit z každého slova a gesta. Přesně dávkuje i sarkasmus a ironii pramenící z vědomí, že stárne a stává se pro muže neatraktivní. Eliška ale není zapšklá stařenka, spíše silná žena bojující za jakýkoli náznak citu.

Staří versus mladí
Svěrákův scénář o muži, který se snaží vzepřít stáří, působí autobiograficky. Stárnoucí češtinář, neschopný se poprat se současným životním stylem, v lecčems připomene situace, tak povědomé od našich rodičů a prarodičů, ať už jde o scény s mobilním telefonem či nepochopením počítačové hantýrky.
Paralelně s problémy manželů se rozvíjí i vztah mezi jejich dcerou Helenkou a Tkalounovým bývalým učitelským kolegou Landou, kde se šťastně potkávají Tatiana Vilhelmová a Jiří Macháček.
Vedle hereckých nestorů se neztrácejí a udržují cudné jiskření, které jim scénář předepsal; uspávání Helenčina syna dryjáckou ukolébavkou a následný pokus o intimní sblížení patří mezi nejvydařenější scény.

Není malých rolí
A excelují i další. Postava brigádníka Šourka, kterému nikdo neřekne jinak než Úlisný, protože pracuje u lisu, dovolila Janu Budařovi vystoupit ze stylizace, kterou diváci znají z Horem Pádem či z Duše jako kaviár, a na relativně malém prostoru rozehrál dojemný příběh muže, který to se ženami prostě neumí.
Výstižný je i Pavel Landovský jako nemluvný Řezáč, který se na stará kolena zamiluje, Jan Vlasák jako poblázněný úředník Wasserbauer či Věra Tichánková v roli nemohoucí důchodkyně Lamkové.
Tradičně milý a nenásilný svěrákovský rukopis pak nesou erotické scény, v nichž září Nela Boudová coby roztoužená učitelka Ptáčková a Martin Pechlát v roli Tkalounova zetě, který propadl kouzlu „erotického uragánu“ své zdravotní sestry.

Humor Vratné lahve dávkují pečlivě a nikdy nehrají na „první dobrou“. Kromě řady situačních gagů, které vyplývají vždy jakoby bezděky, lze pochytit i řadu vtípků slovních, bez nichž si jakýkoli text Zdeňka Svěráka snad ani není možné představit. A nechybí ani cimrmanovské reminiscence.

Trochu patosu na závěr
Pozorným divákům navíc pak režisér Jan Svěrák připravil několik vtipných detailů; na stěně visí fotografie z natáčení komedie Na samotě u lesa, kde Svěrák s Kolářovou také hráli manželskou dvojici; Tkalounová si pak v televizním programu červeným fixem zatrhává, kdy budou dávat Kolju.

Jan Svěrák zůstává věrný své největší síle – citlivému vedení hereckých osobností a jejich orientaci v situaci, což nejlépe ilustruje gradující scéna vrcholící zničením rychlovarné konvice.
Jeho rukopis je citelný i v civilní stylizaci jednotlivých obrazů, které přes svou všednost působí poeticky, ať už se jedná o letecký záběr během úvodních titulků, Tkalounovy „zamlžené“ erotické fantazie nebo sledování průsvitných sukní zákaznic supermarketu proti odpolednímu slunci.

I když se v závěru nevyvarovali špetce patosu při balonové scéně, kdy Tkaloun uklidňuje plačící ženu odříkáváním otčenáše, natočili Zdeněk a Jan Svěrákovi se svým týmem kvalitní a „hezký český“ film, jenž při odchodu z kina spíše než slzy vyvolá lišácký úsměv.

Zdroj: iDNES.cz – autor: Vojtěch Efler, ob, ČTK, Foto: Česká a slovenská filmová databáze