Navrácený sluch

Věda už umí nahradit chybějící smysl. Zatímco život bez čichu a chuti si člověk umí představit poměrně snadno, bez zraku či sluchu by se asi každému převrátil naruby. Zrak sice lékaři lidem vrátit neumějí, hluchotu však u některých lidí dokáží léčit tak, že se postižení zcela začlení do normálního života. Používají kochleární implantáty.

Tyto pomůcky nosí na celém světě odhadem asi sto tisíc lidí, v Česku jich do konce roku 2006 bylo 370, z toho 270 přístrojů dostaly děti a stovku dospělí. Nejedná se o nijak levnou pomůcku: přístroj stojí asi půl milionu korun, se související péčí náklady zdravotní pojišťovny šplhají ještě o 250 tisíc korun výš. Jak ale potvrzují rodiny lidí s implantátem, za to, že se jejich blízký může zapojit do normálního života, to stojí.

Řečový procesor se někdy nosí v kapse
Ve světě se vyrábí několik druhů kochleárních implantátů, v Česku se ale využívají jen modely jednoho výrobce. Kromě samotného implantátu, tedy vláken zavedených do ucha, má přístroj ještě tři vnější části: mikrofon, řečový procesor a cívku.
Vnitřní implantáty se liší podle toho, kolik mají elektrod, tedy kolika kanály vedou zvuk do sluchových nervů. Nejkvalitnější současné přístroje jich mají 24 – v Česku se také používají. Cívka, která je k implantátu připojena, slouží k převádění zvukových signálů na elektromagnetické a jejich přenosu do ucha.

Řečový procesor pomáhá tomu, aby člověk s implantátem dokázal vnímat především řeč: zesiluje vnímané ˝mluvené slovo˝ a potlačuje šumy a ruchy. V Česku se používají miniaturizované procesory, které se nosí za uchem, i větší, které jsou připojeny delším kabelem a nosí se v kapse nebo na speciálním popruhu. Tyto větší řečové procesory paradoxně někdy dostávají menší děti, protože mají příliš malá ouška na upevnění těch menších.

Běh na dlouhou trať
Bylo by ale naivní si myslet, že samotná implantace přístroje přinese neslyšícímu člověku okamžitě schopnost normálně reagovat na zvuky a mluvit. Příprava na implantaci a následná rehabilitace se liší mezi dětmi a dospělými, a i u dětí podle toho, jestli jsou sluchově postižené od narození nebo ohluchly později třeba po nemoci.
Nejsložitější práce je s dětmi neslyšícími od narození. U nich je totiž klíčové, aby se na vadu přišlo včas a aby implantát dostaly co nejdříve – v zahraničí byla implantace provedena už čtyřměsíčnímu miminku. V Česku se bohužel na rozdíl od jiných zemí (včetně Slovenska) neprovádí plošně vyšetření sluchu dětí hned v porodnici: těžkou sluchovou vadu má asi jedno dítě z tisíce, takže by tento screening mohl pomoci k včasné diagnóze až stovce dětí ročně. Podle odborníků je pro rozvoj řeči nejdůležitější, aby dítě začalo slyšet mezi prvním a druhým rokem věku, pro implantaci je nejvhodnější věk kolem 18 měsíců. Před samotnou implantací u batolat i starších pacientů probíhá několikatýdenní testování a tzv. diagnostická rehabilitace. Během ní dítě nosí sluchadlo a ověřuje se, nakolik by mu implantát pomohl.

Ještě důležitější rehabilitace ale začíná po operaci: asi po šesti týdnech se začíná programovat řečový procesor. Logoped ve spolupráci s technikem nastavují přístroj tak, aby dítě slyšelo co nejlépe, a současně rodina, logoped a speciální pedagog začnou dítě učit významu zvuků a mluvení. U dětí, které přišly o sluch před tím, než se naučily mluvit (tzv. prelingválně), se celková délka rehabilitace počítá na roky, u lidí se sluchem poškozeným později (postlingválně) je proces jednodušší.

Zdroj: Měsíčník Zdraví – autorka: Kristina Procházková, Foto – Internet