Není kam spěchat.

U prosečnického lomu srazil se vlak s autem.
Kolejová doprava ustala.
S půlhodinovým zpožděním přijel k zastávce Kamenný Přívoz náhradní autobus.
Byl by mi nakonec ujel, jak jsem se začetla do dopisu od přítelkyně Evy,
nebýt obětavého dlouhána v potrhaném slamáku, jenž pro mne přiběhl,
popadl mou kolečkovou tašku Andulu a již jsme oba uháněli k přejezdu u pily.
Vůz byl plný seniorů a mladých vodáků, kteří
VŠICHNI SE RADOVALI, ŽE SE NĚCO DĚJE.

Šedovlasý elegán nás informoval o nehodě na trati, což činil na každé další zastávce,
sbíraje tam zapomenuté cestující procházkovým krokem.
Tak se nám podařilo dojet do cíle, do Týnce nad Sázavou, se zpožděním hodinovým.
V autobusu vládla pospolitá veselost,
řidič ochotně stavěl u každé polní cestičky, jak si kdo řekl
a na otázku zmateného pána, kam to vlastně jedeme, odpověděl :
JÁ SÁM NEVÍM KAM JEDU.

Průvodčí si utíral orosené čelo a všemu tomu se vlídně usmíval.
Vodáci volali : „my chceme zastavit u půjčovny lodiček!“
Ale na to průvodčí zvolal:“ v Týnci končíme, kdo jede do Čerčan, sedne si do motoru!“
Vodáci se bránili : „do motoru ne, lidi, do motoru ne !“
Taška Andula v úzké uličce překážela stejně jako bágly a pádla,
pejskové se krčili u nohou svých páníčků či v jejich náručí
a pan řidič je všechny vítal voláním : nazdar vlčáku,
ať to byl pudl nebo labrador.
A JIŽ JSME VJÍŽDĚLI DO TÝNCE.

Ještě jsem se stihla praštit do hlavy o nepostradatelnou televizi nad palubní deskou.
Řidič se staral : „pani, ste v pořádku?“
Narovnala jsem si bílý klobouk a spolu s ostatními
vystoupila do horkého letního poledne.
S vědomím, že není kam spěchat, jestliže jsem všechno zmeškala,
poseděla jsem si poté dvě hodiny v cukrárně,
V DUŠI MÍR.

******

Každý den se nepovede!

Do kolečkové tašky zvané Andula naložila jsem knihy pro antikvariát
a vydala se na naše dřevěné nádraží.
Místo vlaku přijel žlutý autobus – trať se opět opravuje.
Radost cestujících upřímná.
V Jílovém usedli jsme do motoráčku taženém obludnou dieselovou lokomotivou
a vyjeli ku Praze.
Radost cestujících neznala mezí.
Minuli jsme Luka kde v pondělí dosloužila lokomotiva
a dojeli do Davle, kde nedávno mému vagonku upadlo kolo.
Poté pokračovali jsme ku Praze.
Před Petrovem na trati vláček zastavil a malinko couvl zpět do Davle.
Milý průvodčí nám sdělil, že na trati je padlý strom a bude to chvilinku trvat.
Na potvoru zapomněla jsem doma mobil, ale hodný pan výpravčí mi dovolil
zavolat dětem z úředního telefonu dokonce zadarmo
protože je-li na trati překážka, je všechno dovoleno.

V mém vagonku bylo mezitím živo:
jeden cestující, vezoucí s sebou kočičku, právě s ní zápasil,
ona mu lezla na holou hlavu, zatínala drápky, ježila se a prskala.
Byla velmi mrštná, ale i pán se snažil.
Kdykoli unikla pod lavice, lezl statečně po čtyřech za ní.
Dva přítomní psi situaci zvládali s přehledem na klíně svých paniček.
A tu přišel hodný pan výpravčí v červené čepici,
hovořil vlídně k pánovi i ke kočce a střídavě je oba hladil.
Konečně po půldruhé hodině nás vysvobodili hasiči až z Prahy ! Vyjeli jsme !

V duchu jsem odříkávala mantru ˝jsem spokojená, nic se neděje, je mi dobře˝.
Takto dospěla jsem až do stanice metra Národní, kde na schodech jedoucích vzhůru
upadla jsem i s Andulou na záda. Jak, nevím.
Vnímala jsem nezadržitelný pád, chaos knih, něčí volání – ať nedává ruce na schody -
a konečně mě dva mladí lidé postavili na nohy, rozcuchanou ale nepoškozenou.

V antikvariátu při přebírání knih vzal pan vedoucí do rukou moji občanku
a pomocí lupy potěšen zjistil, že pro jakousi vadu mám úředně neplatnou občanku.
Chvíli jsme si povídali o Kocourkově a poté já, zbavena tíhy knih,
vydala jsem se (opět metrem), za dětmi.
Nečekali mě a tak mě nejradostněji vítal pejsek Nero,
který má hlavu jako kladivo a hubu jako krokodýl,
sílu má jako pivovarský kůň a přiměřeně k tomu je něžný.

Domů jsem byla pro jistotu odvezena autem.