Ve vlaku nedaleko mne seděl mladý tatínek s krásnou holčičkou.
Pěkně si povídali, tatínek mobilem fotografoval, že to ukážou mamince.

Hladová vzala jsem z tašky suchou housku a holčička volala
tatínku dej mi housku !
On jí povídá
housku nemáme, já ti dám obložený chlebíček.
Holčička natáhla moldánky a tak jsem jim jednu ze svých housek nabídla
aby bylo dobře.

Lidi kolem se usmívali a paní, která se usmívala nejvíc,
najednou si začala utírat oči od pláče.

*****

Na nádraží

Na nádraží ve Zbraslavi přijela maminka s kočárkem, znám ji z vlaku dobře.
Vždy oblečena v něčem bílém,
žlutobílé krepované vlasy do půli zad jí kolem hlavy vytvářejí auru.
V kočárku se svíjela holčička ďáblíček.
Jakmile zastavili, holčička sjela z kočárku dolů, jako blesk vběhla do kanceláře výpravčího
(vstup nepovolaným osobám zakázán),
a vzápětí vyletěla ven s plácačkou pana přednosty v ruce.

Po delším zápasu, kdy bílá matka volala
„Leontýnko Leontýnko“
dostal pan přednosta své žezlo zpět.

A tu vyšel z jeho kanceláře člověk, v ruce pytlík s buřty zřejmě z mikrovlnky,
usadil se v rachtající nákladní lokomotivě velikosti jílovské radnice
a v té mohutné výši spokojeně jedl.
Že na něj přednosta stanice píská a ukazuje zachráněnou plácačkou
ODJEZD
evidentně nevnímal.
Přednosta pískal čím dál usilovněji až se mu tváře nadouvaly a tělo hrozilo puknout.
NIC.
Vzdal to. Došel k lokomotivě a zabouchal pěstí na to monstrum.
Náklad se rozjel.