Ráno pršelo,
já jsem musela vyvenčit pejska a potom ho vyfrotýrovat,
přezout svoje zablácené boty a vzít si čistý kapesník
a brýle a mobil a peněženku a deštník
a spoustu dalších věcí, důležitých pro zdárnou návštěvu zubaře.

Vlak mi neujel, do ordinace jsem dorazila včas.
Všechno důležité si ale můžu dát za klobouk:
zapomněla jsem doma svoje třetí zuby.
Zděšeně se raduji : komu se honem stane, aby přišel k zubaři bez zubů ?

Mým zubařem je moudrá paní doktorka R.
a tak jsme si alespoň pěkně popovídaly a ona mě těšila :
to máte jedno, berte to, jako že jste si vyjela na návštěvu.
Povídám jí : moje řeč, já Vás vždy ráda vidím.
A ona byla ráda i sestra paní W. byla ráda
že brzo vypadnu a ony se v klidu naobědvají.
Těšila jsem se, že pojedu vláčkem podél řeky domů
a přitom si pěkně přečtu noviny, které jsem ráno stihla vzít ze schránky.
A když vlak přijel a já se tam usadila, přišla jsem na to,
že noviny jsem nechala ležet v čekárně na židli.

Tak jsem holt nečetla a přemejšlela jsem si.
Vyjasnilo se a já hleděla na řeku jak se v slunci třpytí.

***

Přišel na kafíčko

Paní Věra je boubelatá šedesátnice. Ráda si s každým popovídá
a pokud jde o muže, laškovně se při konverzaci hihňá.
Vdova s pejskem kokršpanělem. Kdo by jí měl veselost za zlé?

Jednou, jedouc ve vlaku, se prohihňala až k tomu,
že pana průvodčího pozvala na kafíčko do svého domečku.
Pan průvodčí nezklamal. Navoněn a svátečně ustrojen přišel.

Pozván mezi záhony růží do parádního pokoje,
neotálel a paní Věru tam povalil na sofa.
Radostně pištěla.

Ale pozor, ještě je tu kokršpaněl, oddaný ochránce své paní.
Zakousl se průvodčímu do zadku a roztrhl mu kalhoty.

Jak rozčilený muž , potupen, uháněl k zahradní brance,
paní Věra z domečku za ním volala :
˝Nevypil jste si kafíčko!˝