Vánoce mého dětství

Vzpomeňte si spolu s námi na Vaše dětské Vánoce. Jak na ně vzpomínáte? Měly hlubší význam než teď? Byly chudší, ale zároveň bohatší, nebo naopak? Zdroj: ext. redaktorka Ing. O. Janíčková Byla to léta čtyřicátá minulého století, tedy léta válečná. Přesto na ně vzpomínám s láskou, což v té době nouze a nejistot byla jistě zásluha mých rodičů.

Vánoce začínaly v kuchyni. V té době nebyl v domě zaveden vodovod a proto vedle mycího stolu, pod výlevkou, stálo štokrle, skrývající pod víkem bílý smaltovaný kbelík s čistou vodou na vaření – ta se nosila od studny na zahradě. Sporák byl uhelný, s tály, jež vydávaly příjemné teplo a na nichž se vařilo, i se daly dobře péct na příklad bramborové placky. V kamnech byl kamnovec se stále teplou vodu. Sporák měl pečicí troubu, ohniště s popelníkem, dva uhláky při zemi – na uhlí a na dřevo.
Středem kuchyně byl stůl, prostorný, podlouhlý. Tam se nás vešlo pohodlně všech pět stálých členů rodiny. Rodiče, já s bratrem, dědeček.

Za války, když byla velká nouze o uhlí, topilo se v zimě většinou vlastně jen v kuchyni, kde jsme měli všichni celý den své teplé útočiště a já, jako nejmladší i v noci, majíc ustláno na pohovce. Ostatní členové rodiny spali v chladu svých ložnic pod naditými peřinami.

V kuchyni u velkého stolu se jedlo, s výjimkou svátečních příležitostí, kdy jsme usedali v pokoji u kulatého stolu. U kuchyňského jídelního stolu měl každý své nezaměnitelné místo, oběd se podával přesně ve dvanáct hodin, večeře přesně v osmnáct hodin. Nikoho ani nenapadlo, že by se včas nedostavil. Stůl byl vždy úhledně prostřený pro všechny. Maminka usedala na své místo poslední, když všem podala jídlo. Potom jsme si popřáli DOBROU CHUŤ a začali jíst. Nejhezčí oběd býval v neděli, vyzváněly k tomu zvony z chrámu sv.Víta z radia, umístěného na kredenci. Byla to prastará Tesla to radio, trojúhelníkový, mírně zaoblený přístroj, kromě novin naše jediné spojení se světem nejen informací, ale i hudby, pohádek a divadelních her. Na nedělní pohádky či na pořady paní Hostomské si pamatuji nejvíc.Na tom radiu byla jediná ohyzdná věc, v době války žlutá kartička, varující před poslechem cizího rozhlasu pod trestem smrti. Ale já dodnes slyším to TAM TAM TAM – VOLÁ LONDÝN. Sdílela jsem s dospělými vzrušení a napětí z přitlumených vzdálených slov, jež ten jednoduchý přístroj věrně sděloval.

V kuchyni bylo zajímavé okno. Jednak poskytovalo hezký výhled do zahrady, a jednak se na něm i za ním – v zimě – děly krásné věci. Okno asi úplně netěsnilo a tak se na něm, když venku mrzlo, vytvářely fantastické bílé pralesy kapradin, narůstající často přímo před očima. A za oknem venku zas maminka krmila boží ptactvo. Už ráno na ni čekali hladoví ptáci na větvích nedaleké švestky a byli tam i takoví, které dnes už ani vidět není. Na příklad stehlíci, pěnkavy a sýkorek kolik druhů!

Nebyla žádná lednice! Všechno, co vyžadovalo chlad, se uchovávalo ve sklepě nebo v malé špajzce, jež měla okénko na sever. Ale protože v době, o které píšu, žádné velké zásoby ani být nemohly, nebylo z čeho, nevadilo to. Pamatuji se na vaření kávy ve velké cínové konvici se skleněným ozdobným víčkem a filtrací a na mlýnek, připevněný na zdi u kamen, porcelánový s nápisem KÁVA. Ale ta káva, to byla vlastně tak zvaná Žitovka, pravé kávy jsme se dočkali až po válce. Ale ta žitovka byla v konvici pořád – pila se k snídani i k odpolední svačině s trochou mléka. Ani jsme moc nečajovali, snad jen v době nemoci.

Kdy to v kuchyni nejvíc vonělo? Tak to bylo nejen o Velikonocích a o Vánocích, ale i o pouti či o posvícení. Ale také, i když v menším rozsahu, když měl někdo z rodiny svátek či narozeniny.

Ovšem největší slávu zažívala kuchyně o vánocích.Mnoho dní předem se peklo cukroví, kolik druhů. Maminka přinesla z úkrytu krabici s formičkami a začala čarovat. I v době nouze byl stůl plný podle sice válečných receptů, ale hlavní bylo, že byla zachována tradice, rituál té slavnostnosti a to nás dokonale uspokojovalo. Štědrý večer začínal, když se maminka pustila do smažení kapra, už svátečně obléknutá, s bílou zástěrkou. Odkládala smažené kousky do pekáčku v troubě a ono to škvířilo a vonělo. Maminka byla v tvářích růžová a veselá a my se všichni kolem těšili. Byly už napečené štrůdly, svítek do rybí polévky, vynikající bramborový salát. A když jsme všichni konečně zasedli k zářivě prostřenému stolu v kuchyni (v pokoji byl Ježíšek), tak uprostřed stál svícen obetkaný chvojím a stužkami a červenými muchomůrkami. Tatínek zapálil čtyři svíčky, zhasl velké světlo, maminka nalila všem do talířů rybí polévku. Popřáli jsme si navzájem veselé vánoce a dobrou chuť. To byl ten nejkrásnější okamžik vánoc, protože to byl počátek šňůry radosti a my to věděli a spoléhali se na to. A nikdy nás vánoce nezklamaly.

Na dárky jsme se také těšili, ale hlavní bylo to kouzlo, které maminka tvořila v kuchyni a tatínek v pokoji, jak dále vzpomenu. Na Boží Hod bývala husa, na Štěpána zajíc v černé omáčce a to byly zas jiné vůně a dobrota taky. Ale už bez napětí, v blaženém klidu. Rok končil samozřejmě Silvestrem, to jsme také slavili doma celá rodina. Ze silvestrovských pochoutek si nejvíc pamatuji opékané vinné klobásy k večeři. O půlnoci pak byly „hodiny“. Ty tvořila maminka na velké ploché míse, dal se do vrstvy bramborový salát, kolem dokola dvanáct půlek na tvrdo uvařených vajec. Ta se polila majonézou a na každou tu půlku se z proužků vařené mrkve vytvořila římská číslice od I do XII.

Ale zpět ke Štědrému večeru. Po večeři, když jsme s maminkou umyly nádobí (to se vždy muselo umýt hned po každém jídle), poklekli jsme s bratrem na polštářky u prahu dveří do pokoje a pomodlili se. A sotva jsme se domodlili, ozval se z pokoje zvoneček, to Ježíšek nás zval dovnitř, abychom shlédli stromeček a přijali dárky, které nám nachystal. Ten zvoneček, to byl budík z ložnice rodičů, ale o Štědrém večeru jsme to nepoznali. To zvonil Ježíšek.

A když jsme pak vstoupili do pokoje, všechna světla svítila, velká kamna výjimečně dýchala teplem a před námi stál stromeček! Na jeho vrcholku bývala zlatá hvězda, byl plný barev a třpytu z ozdob, řetězů a stříbrných třásní a voněl ještě lesem. Svíčky na něm byly parafinové a zapalovaly se až po našem příchodu. Ze všech hraček, které jsem kdy dostala pod stromeček, si pamatuji zcela jasně dvě : postýlku a skříň pro panenku. Panenka ležela v postýlce, skříň byla plná jejích šatů na malých ramínkách. Ten nábyteček byl růžový, vyrobil ho dědeček a natřel tatínek a maminka našila spoustu šatiček. A druhý dárek co si pamatuji, byly skládací kostky s obrázky – šest různých obrázků se z nich dalo složit. A taky si pamatuji, jak jedny vánoce tatínek po nadílce seděl v křesle, měl na sobě klasický pánský župan a četl nám všem z Babičky Boženy Němcové. Později, to už jsem na Ježíška nevěřila, jsem pomáhala dokonce stromek zdobit či připravovat barevné papírky, do nichž se balilo fondánové cukroví, protože čokoláda nebyla žádná. A tak se řadu let schovávaly staré čokoládové figurky z dob míru. A rodiče slibovali, jako u tolika jiných věcí tehdy – počkej, po válce zas bude všechno jako dřív. A po válce taky pojedeme k moři – ale nejeli jsme nikam, než jsme se po válce vzpamatovali, bylo moře tabu stejně jako spousta jiných nadějí.

Neodmyslitelnou součástí vánočních dárků byly knížky. Ve vyhřátém pokoji u stromečku jsme si celé vánoční svátky četli s pocitem prázdnin ode všech starostí a daleko víc než jindy v roce, vnímali celý ten útulný prostor. V pokoji byly některé věci, které mě ovlivnily na celý život. Po zdech visely krásné obrazy, v pěkně profilovaných zlatých rámech.Ty všechny obrazy i celkový dojem z nich jsem vnímala odjakživa pozitivně, smysl pro výtvarno ve mně podporovala i řada tématických knih v tatínkově knihovně. Vlastně všechny ty knihy mě provázely životem od dětství, byly krásné svými poctivými vazbami i obsahem. Všechny jsem je postupně přečetla nebo alespoň prolistovala a nikdy mě nepřestaly okouzlovat jejich ilustrace. A v zásuvkách na dně knihovny zas byly poskládány staré pohlednice, co nám kdo kdy poslal. To byl také můj ráj. Ale už jsem měla i své vlastní knížky a kreslila od tří let obrázky. Zajímaly mě i knížky bratrovy jako Stopař Gassidy, či do tlusté bichle svázané časopisy Mladý hlasatel a Malý čtenář. Některé veršované pohádky jsem znala zpaměti slovo od slova. Na příklad Sněhurku a sedm trpaslíků, jak mi ji dospělí četli, dokud jsem to neuměla sama.