Něco málo o malování

Jdu lesní cestou. Nikde ani človíčka, stojan v ruce, batoh plný barviček a štětců a někde mezi tím svačina. Je krásný den na konci léta. Všude plno barev a pilného brebentění života kolem.

Jak se mi to stalo? Jk jsem se tady ocitla se vším tím podivným náčiním?Jednoduše. Vždycky jsem ráda malovala, ale nebyl čas – práce – děti – povinnosti.
Jednou jsem zjistila, že děti nemusím mít nepřetržitě dozor a já civím na televizi na úplné nesmysly. Tak jsem si řekla:˝Holka, musíš něco udělat, nebo přijdeš o rozum.˝
Začala jsem hledat, co by mě bavilo a našla kurz malování pro dospělé. Tak jsem tedy začala.

Sice ne hned v prvním kurzu byla ta, právě pro mě, vhodná atmosféra, ale časem jsem našla lidi, s kterými chodíme malovat. Doma se k tomu většinou žádný z nás nepřiměje.

Později jsem byla nesmírně ráda, že mám náplň pro volný čas, když se mi děti rozutekly po světě. Jsou rády, že mám přátele, se kterými malujeme a to nejpodařenější občas vystavujeme.
Jsou mezi námi lidé velice mladí, ale i takoví, kteří až v důchodovém věku zjistili, že i když si mysleli, že svedou jen ˝domeček podle pravítka˝, mohou malovat tak, že se všichni okolo diví.
Každý má v sobě něco tvůrčího a spolu s ostatními, kteří také hledají, jak se vyjádřit, se k překvapivým výsledků dojde snadněji.
Není to cesta hodná následování?

Zdroj: Milena Sedláková