Jak se přehoupne víkend, jakoby byl konec dalšího týdne.

Popeláři jezdí vždy ve čtvrtek a tak mám od pondělí starost,

nezapomenout ve středu večer vykulit popelnici před vrata

a vysmejčit zrakem celý dům, zda někde netrčí zapomenutý odpad.

Ještě ve čtvrtek ráno se přece jen cosi najde a tak s tím běžím před dům,

abych tam byla dřív než mládenci v oranžových overalech.

A už zas jedou ti stateční hoši a další týden je před námi.

Ale i za námi. Jak ten život utíká !

A tu, ve středu večer začal padat sníh, ve čtvrtek ráno všude bílo.

Nepřišly ani noviny, ani pošta.

Dokonce nepřijeli ani popeláři, časoměřiči plynutí mého zbývajícího času.

Znamená to snad, že nebudu stárnout, dokud opět nepřijedou ?

A co když nepřijedou už nikdy ?

Sousedky pozvaly mě na vánoční schůzi Občanského sdružení zdravotně
postižených.

Sešlo se nás na čtyřista seniorů a seniorek, všichni dostali jsme po
smaženém řízku.

V čele sálu u předsednického stolu nejsrdečněji vítali pana Drdu,

jenž poté hovořil, já nevím o čem, protože těžce nedoslýchám.

Dívala jsem se tedy po celém shromáždění, a jak jak já tam pěkně zapadnu :

dlouhé kalhoty (šedé), svetr (šedý), šála kostkovaná (šedá), čepice
teplá (šedá),

boty šněrovací (černé), kabelka taky černá. Hotová kočka.

Došlo na tombolu a teď se ukázalo kdo je chytrej. Já měla jen jeden
modrý lístek 44B,

kdežto všichni kolem mne měli lístků nejmíň deset a paní předsedající
volala:

modrá stodvacetjedna A, růžová patnáct C, zelená devadesátšest D a tak
pořád dál.

Po každém zvolání zvedaly se ruce v sále a veselé hlasy volaly : */tady
tady já jsem vyhrála/*

a už k té osobě běžela dobrovolná pomocnice a nesla výhru.

/*Balíček s jablky a perníky, pytlík slunečnicových semínek, kus
loveckého salámu s rohlíkem*/

a tak podobně. Také moje sousedky vyhrávaly, jen já naštěstí na svůj
jediný lístek nic.

A již přiběhla děvčátka, každá jiná, jedna dvoumetrová, druhé bylo jen půl,

spustila ryčná hudba, děvčátka poskakovala do rytmu a vyhazovala sukýnky
na prdelkách.

Nejmenší dítka zazpívala koledy, anglicky, což rozčílilo sousedku Marii

a paní činovnice všem nám slíbila, že se sejdem zase v březnu.

A šly jsme na nádraží, abychom za tmy a chladu doklopýtaly domů,

tam ponořily nohy do lavóru s teplou vodou a vypily horký čaj.

Ráno našla jsem ve schránce pozvánku na setkání důchodců v prostorách
obecního úřadu

v pátek v 16 hodin, obohaceného o besídku dětí místní školy. Padl na mne
divný smutek.

V určený den nasadila jsem si odhodlaně na hlavu svůj široký klobouk s
barevnou stuhou,

vzala na sebe sváteční kabát a světlé rukavičky, sedla do našeho
Posázavského Pacifiku

a vydala se do hlavního města.

V kavárně Slavii, kam jsem chodívaly, chudé studentky, na sodovou vodu,

usedla jsem k našemu bývalému stolu u velikého okna, hledícího na
Pražský Hrad

a Vltavu stříbropěnnou, objednala si kávu se šlehačkou a svým malým foťáčkem

lovila jsem obrázky z ulice, jak tam život běžel; také zamlžené Hradčany
se mi povedly.

Příště zase někam půjdu, třeba na výstavu obrazů, nebo do tržnice, kde
je tak krásně živo.

Nepůjdete někdo se mnou ?