Jak si přivolat jezdectvo

Z vašich dopisů a vaší tvorby:
Na Vysočině v lesích se dějí různé věci. Člověku skřítci snědí svačinu a jiné poťouchlé bytosti nastraží louži do cesty.

Ten letní den jsem šla malovat sama, aby mě nikdo nerušil a abych si v červnu lesa pořádně užila. V těch místech už jsme s přáteli byli vícekrát. Zkusila jsem jinou cestu a i s náčiním na malování jsem se dostala do hustého smrčí. Potkala jsem i maličké vílí paloučky, ale jen se mi podařilo dostat ze zajetí smrčinky, ocitla jsem se ve vysokém lese. Tam jsem si při odpočinku ve vysoké trávě užívala tepla a sluníčka.
Dál už jsem byla na známých místech. V lese rostou staré buky, jsou v řadách jako alej u cesty, v jinak jehličnatém lese. Představovala jsem si, jak tudy asi v dřívějších dobách projížděly kupci se svými vozy. Nahoře na kopci prý bývalo hradiště. Tam, nedaleko skály, jsem si také vybrala místo na malování.
Už jsem byla usazená delší dobu, práce se dařila a kolem ani človíčka. Jenom zvuky letního dne. Najednou uslyším zvuky padajícího kamení a těžkou chůzi zpoza skály. Nevím, jestli bych neměla raději utéct? Ale dělám, jakoby nic. Najednou se vynoří za skálou kůň a za uzdu jej vede do kopce jezdec. Pak druhý, třetí, Za chvíli jich tam je alespoň deset.
Koukáme na sebe. Jeden z nich jde blíž a anglicky se mě ptá, odkud jsem se tam vzala? Já, že z Brna. Oni neví, co si mají myslet o ženské se stojanem a obrázkem úplně mimo obydlená místa. Já ale vím, že mi sem zabloudili z minula, abych si užila atmosféru místa do puntíku.

Autorka: Milena Sedláková