Jak využívat moc našeho podvědomí – 7

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel
Minule jsme si položili „řečnickou“ otázku: „Kde ti lidé berou takovou sílu?“ Bylo to v souvislosti s konstatováním, že mnozí lidé, kteří prožili první i druhou světovou válku, bojovali v legiích a zahraničních armádách, trpěli ve fašistických koncentračních táborech a komunistických lágrech a přesto se dožili 92 i více let. Mluvili jsme i mírové době, kdy ženy, které ztratily postupně syna nebo dceru a manžela – a také tuto bolest překonali.

Samozřejmě, že na uvedenou otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Určitě ale takoví lidé nemohou být pesimisté a lidé odevzdaní osudu. Připomněl jsem vám také velicemoudrý nápis nad branou starořecké věštírny v Delfách, který
zněl: „POZNEJ SÁM SEBE A BUDEŠ ZNÁT SVĚTY A BOHY.“
Poznat sám sebe je velmi důležité. Člověk žije v prostředí, které není jen hmotné a přírodní, ale i duchovní. A to prostředí je samo výtvorem člověka. Žádný člověk nepřichází na svět hotový, ale neustále se rozvíjí, zdokonaluje a dotváří svou osobnost. Záleží však jen na něm, jak se bude vyvíjet. A kdo se chce zdokonalovat, ten musí znát svou výchozí pozici. Asi tak – jako atlet na startu – vědět odkud běží a kde je jeho cíl. Musí znát svou kondici a vědět, jaké má předpoklady k tomu, aby svého cíle dosáhl. Ale ten cíl si musí určit reálně. (Když běžec poprvé startuje v okresním přeboru, tak si nemůže dát za cíl zlatou olympijskou medaili za půl roku. Ale už si může tento cíl vytýčit pro Olympijské hry, které se budou konat za čtyři roky.) A člověk si rovněž musí nejen cíl stanovit, ale také vědět, jak ho dosáhnout. Uvědomit si, kolik ho to bude stát sil, potu a pevné vůle k překonání všech překážek – včetně vlastní pohodlnosti. Bez toho je takový cíl pouhým snem nebo „vzdušným zámkem“. A právě duševní prostředí, ale zejména duševní nitro bude jeho zdrojem síly a také asi bylo zdrojem síly těch lidí, o nichž jsem se zmínil na začátku článku.
Křesťané mají útěšné heslo: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Tím si vysvětlovali, proč jedni musejí snášet útrapy a nepřízeň osudu, zatímco jiní se topí ve štěstí a bohatství. V tomto rčení však není jen útěcha. V něm je obsažena i skutečnost, že překážky a jejich překonávání člověka připraví na další nepřízně osudu. Znáte jistě lidové rčení: „Co tě nezabije, to tě posilní.“ A v tom je i odpověď na otázku „kde lidé berou sílu“, ale také podstata vysvětlení faktu, proč někdo vítězí a jiný podléhá.
Řekněme, že pan První se setká s jedinou překážkou nebo útrapou za život, zatímco pan Druhý jich musí neustále překonávat desítky. Předpokládejme, že před oběma pány je stejná překážka. Kdo se s ní asi lépe vyrovná? Zatímco pana Prvního může i malá překážka nebo útrapa „položit“, pan Druhý už je životem tolik „otřískán“, že ji překoná tak říkajíc „s rozběhem“. Prostě už
má trénink. Avšak, pokud by pan První měl znalosti o určité metodě, jak se lze s životními problémy „poprat“, pak může také vyhrát. A s menšími ztrátami než ten „životem otřískaný“ pan Druhý. Znalosti a vzdělání u pana Prvního prostě nahradí negativní zkušenosti pana Druhého. Jinými slovy: Nad těžkou nemocí můžete zvítězit i bez znalosti toho, jak využít moci svého
podvědomí. Ale se znalostí metody dr. Murphyho je to snadnější a jistější.
Ne nadarmo jsem mluvil v předchozí kapitole o překážkách a jejich překonávání. Takovou obrovskou překážkou může být i nemoc. Hodně lidí vám potvrdí, že se po vítězství nad těžkou nemocí dosti změnili. Tuto zkušenost mám také já. Před sedmi lety mi lékaři sdělili Jobovu zvěst: „Máte rakovinu.“ Přesněji lymfom žaludku. Prostě, moje bílé krvinky se zbláznily a místo,
aby můj organismus chránily před všemi škodlivinami, shlukly se a začaly činit opak svého poslání. A pořádně. Samozřejmě, že tato nečekaná zpráva se mnou otřásla a v první chvíli jsem pomyslel na smrt. A také jsem hned učinil řadu kroků pro případ, že by se ty nejčernější obavy vyplnily. Zastavil jsem vydávání svého časopisu, který se slibně rozbíhal, vypověděl pronájem své
zahrádky, protože jsem věděl, že by o ni nikdo jiný z rodiny nemohl pečovat apod. Když jsem toto učinil, vzpomněl jsem si, že jsem před časem koupil knihu Dr. Josepha Murphyho „Moc podvědomí“. Tenkrát jsem knihu prolistoval,
seznámil se s obsahem a uložil ji do knihovny. Poté, co mne lékaři seznámili s mým stavem a tím, že mne čeká chemoterapie a ozařování, nechal jsem si knihu přinést ještě do nemocnice. Později jsem si uvědomil, že každá „náhoda“ nemusí být vždy skutečnou náhodou. Ale o tom až příště.

PhDr. Zdeněk Chmel