Aby řeč nestála – povídka

Autorka článku: Maura Tento příběh je vytržen z obyčejného všedního života starších lidí, kteří se po smrti svých životních partnerů snaží ještě najít kousek štěstí. Může někdo proti tomu něco mít? No, uvidíme, co se z toho všechno vyvine.

František Hýbl byl vdovec. Tak kolem šedesátky. Jeho paní těžce umírala několik měsíců na rakovinu. Ale on přežil. Když se s její smrtí, jak sám říkal, popasoval, napadlo ho, že by mohl ještě něco pěkného užít s nějakou osamělou pěknou a potřebnou paničkou. Žádné závazky, žádné sliby, nakonec, není to zakázané. A člověk žije jen jednou. Oholen, pěkně oblečen, se vydal na náměstí, trochu se povyrazit, než půjde na oběd. Třeba bude mít štěstí a najde k obědu příjemnou společnost.
Zrána na náměstí je živo. Stánkaři na malém trhu nosí bedýnky s čerstvým ovocem a zeleninou, kavárníci odemykají své lákavé azyly pro návštěvníky, v obchodech se chystají ke své každodenní práci. A v tu dobu je vidět starší obyvatele městečka, kteří sotva dospal, aby se podívali, co je nového. A jestli má pekař čerstvé pečivo? A nebo ještě zbytek včerejšího? Jestli zelináři neprodávají spařenou zeleninu a nemíchají ji s čerstvou? Tato stráž tržiště a obchodního ruchu si ničím nezadala se starořímskými strážci, kteří bdělým okem sledovali váhy, míry, slušné chování a slušné obchodování. Toť ranní obrázek městečka, který uvidí každý, když se podívá z okna na náměstí.
Paní Hanichová bývala učitelka na základní škole, nyní již v důchodě. Dům, ve kterém bydlela, byl vrácen v restituci a nyní je již opravený, pěkně zařízený, tak jak býval, jak ho pamatovala v mládí. Za domem je zahrada, obklopená zdí. Může se tam sedět se sousedy, opékat na rožni a vykládat až do rozednění. Někdy jí zajímá, co se mluví a nahlížet pod stažené rolety sousedů….. pro mnohé vzrušující zábava. Vždyť se tu jen jednou za rok stane opravdu něco velezajímavého a jinak poklid, vůně svíčkové v nedělním klidném ovzduší. Zrovna teď se mluví o jedné ženě, která se přistěhovala do podnájmu a ne a ne s ní navázat nějaký kontakt. Prý je na volné noze. Elegantní, tichá, fotografuje zákoutí města. Zrovna nedávno vyšla její báseň v novinách, v nedělní příloze. Říká se o ní, že utekla z Prahy po nějakém obrovském milostném skandálu. Už někteří agilnější hledali v novinách nějakou zprávu. Milostný skandál místní básnířky?
Ale fuj, Hanichová. Máš tu málo všelijakých atrakcí? Třeba ta odnaproti, ke které chodí tajně Horáček. Nebo toho malíře, který se každý večer za závěsy svléká donaha a po vzoru Goyi tančí nějaký divoký tanec za závěsy. Či ta Francouzska, co překládá pro radnici. Když večer zavírá okna, je nahoře bez, fuchtle jedna.
“ Paní učitelko, tak jste pronajala konečně ty dva pokoje ?“ zeptala se Vondráčková, když ji uviděla na stát před výkladní skříní s látkami.
“ Pomýšlím na to .“
“ A už máte někoho vyhlédnutého ?“ potřebovala Vondráčková hned zvědět.
“ Zdá se…“
“ Aby zaplatil. “
“ Buďte bez obav.“
Hanichová se odmlčela. Vondráčková hledala možnost, jak navázat další řeč. Není to každý den, aby se stalo něco nového. A Hanichovou pomlouvaly, že je moc nóbl, no jo, učitelka, ta si nevidí na špičku nosu. Manžel jí utekl s mladší, pak se k ní chtěl zase vrátit, když dostala ten dům, ale ona už neměla zájem. Skoro celý rok bylo ve městě o zábavu postaráno. A Hanichová dobře znala jedovaté jazyky místních ženských a proto se rozhodla, že nebude o sobě mluvit s nikým a nikdy. Věděla sice, že tyto ženské dovedou člověku rozvázat jazyk daleko šikovněji, než výzvědná služba, ale dokázala tomu odolávat. Zvláště po tom, co její důvěrná přítelkyně Eva, se stala obětí jejich umění po dvou becherovkách.
Trochu se zatáhlo. Hanichová odpoutala oči od výlohy. Nakonec se rozhodla, že nic nekoupí a přešla na druhý chodník. I když bylo sotva deset hodin dopoledne, lidí všude, jako kdyby byla neděle. I v kavárně „U knihomola“ bylo už pár stálých návštěvníků. Většinou tam chodila místní bohéma. Znala je ještě z doby, kdy učila. Besedy s básníkem, spisovatelem, malířem! Nejeden žáček si zapsal do svého deníčku slib „budu spisovatelem.“ Byly to pěkné roky, ale už se nevracet do stejné vody.
Sedla si k postrannímu stolu, vytáhla z knihovny svázaný ročník časopisu z třicátých let a listovala v něm. Mezitím si poručila turka ve skle a zapálila si cigaretu. Chtěla si ušít pěknou halenku, stylovou. K té stříbrné secesní broži po tetě Evě.
“ Paní učitelko, ruku líbám,“ hlas pana Hýbla ji vytrhl ze zamyšlení.
“ Ach, Františku, to jsem ráda, že vás vidím. Už jste zdráv?“
Posadil se k ní a vzal jí za ruku. Jen tak zlehka, aby nebyl příliš důvěrný.
“ Madličko, potřebuji vaši pomoc. Chtěl jsem vás přijít navštívit, ale když tam máte teď novou podnájemkyni, nechtěl jsem rušit. „
Hanichová se divila, že se tak rychle rozšířila její poznámka o úmyslu si někoho vzít do podnájmu. Její počínání v domě, který získala, bylo hodně sledováno místní „rozvědkou“. Jednak proto, že se stala náhle movitou a jednak proto, že se uvažovalo mezi místními osamělými muži o přiženění a sdílení toho majetku. A podnájemkyně byla dobrým důvodem k navazování všelijakých „vhodných řečí“, jak se zdálo Františkovi Hýblovi, který se už viděl každou neděli za čistým a naškrobeným ubrusem, před ním mísy s dobrým domácím jídlem a po obědě kafíčko, nějaké to pošpásování ….
“ Dáte si ještě něco ? Třeba bych mohl objednat zákusek.“
Přisvědčila a zavřela vázaný časopis. Už si něco vyhlédla, nepotřebovala dál číst.
Na talířcích se pyšnil medovník se šlehačkou a ještě jedna káva, jak ji František objednal spolu se zákuskem.
“ Už vymalováno ? Vydlážděno ?“ zeptal se mezi soustem.
“ Ani mi nemluvte. To bylo něco. To víte, Františku, takové vysoké zdi.“
“ Potřebovala byste mužskou ruku, nemůžete to sama zvládnout.“
“ Ještě to. Já si pomůžu. Vždycky mám někoho, kdo rád pomůže s těžkou prací,“
“ Tak jsem si říkal, Madličko, že bychom si mohli někdy zajít do divadla. Tahle sezóna je přímo skvělá.“
“ Víte, Františku, já mám teď nějakou práci, myslím, že do zimy nebudu mít čas.“
“ To je ale škoda. „
Čekal, že ho pozve na kousek bábovky, vždyť by dlouho nezdržoval.
Nic, usmívala se, pojídala po drobných soustech sladký medovník a mluvila úplně o něčem jiném.
František dostal vztek. Tak si už myslel, jak to půjde dobře, ale ona ….. Asi to nevyjde. A klidně si tady pojídá, jakoby nic netušila. Odtáhl ruku a dopil chladnoucí kávu.
“ Půjdeme ,“ řekl a chystal se zaplatit.
“ Já ještě zůstanu, prohlédnu si pár časopisů.“
“ Jak je libo.“
Přivolal číšníka a zaplatil i se spropitným.
“ Tak už jdete ? No, snad se uvidíme.“
V sedě mu podala ruku, stiskl jí.
Usmál se úlisně, ale měl … vztek i při odchodu s kavárny.
Místní hospoda „U Kulatého stolu“ byla každý večer plná. Hrál se tam kulečník, karty, šachy, jedním slovem – příjemné prostředí. František si ho vybavoval k večeru, když se rozhodoval, zda jít zase spát se slepicemi a nebo se ještě povyrazit. Jeho představa si najít přítelkyni a nějak tak zakotvit u stolu s krajkovým ubrusem a třeba i vínem, ho neopouštěla. A čím méně viděl šancí realizovat svou touhu, tím ztrácel víc a víc schopností být sám, vést život osamělého vdovce, psát si večer do svých deníků a nebo si číst v objemných knihách, kterých měl ve své knihovně plno. Rozhodl se, že půjde. Třeba se o Hanichové někde něco dozví. Třeba ho náhoda nějak posune k cíli. Mezi lidmi se všechno semele.
“ Hele, Franta ! Tak bylo ti těsno doma mezi zdmi ? “ Přivítali ho hned, jak si svlékl sako a pověsil na dřevěný věšák.
“ Ale tak, jdu se na vás podívat, abyste tu nepáchali nějaké neplechy.“ Usmál se a usedl ke stolu vedle doktora, který popíjel pivo a kouřil doutník.
“ Tak co, doktore, jak to jde ?“ zeptal se, aby řeč nestála.
“ Ale ano, nemohu si stěžovat,“ řekl zadumaně.
“ Copak doktor, všechny paničky za ním blázní. K nikomu jinému by nechodily.“
Hýbl tu poznámku letmo zachytil a usmál se.
“ Však paní Madlička, no víte, ta učitelka, vás moc chválí.“
Poprvé vyslovil její jméno veřejně.
“ To jsi s ní už daleko, když si vykládáte o nemocech,“ šťouchl ho jako tágem Karel Svátek a věděl proč. Viděl je dnes, jak spolu sedí „U Knihomola “ a jak jí drží za ruku.
“ Ještě dál,“ zasmál se Hýbl a kývl na číšníka.
“ Prosím, pane Hýbl,“ řekl číšník se strojenou uctivostí.
“ Dvě deci červeného.“
Chtěl udržet řeč o Hanichové. Tak se raději dlouho s číšníkem nebavil.
Ale společnost už zabočila jiným směrem v tématech, takže se stáhl.
Šel hodně rozmrzelý domů. Tak to pěkně začalo. Už se neodváží mluvit.
Osamělost lidí, kteří ztratili své životní partnery, je jedním slovem – zlá. U mužů i u žen. A čím jsou ti lidé starší, tím se hůř přizpůsobují svému stavu, tím hůř nesou odmítání, snad proto, že cítí, že čas jde proti nim.
Víc než láska, sympatie, touha, je jim samotná představa, jak naplnit pocit osamělosti. Hýbl však i toužil po spořádané domácnosti, v které žil se svou ženou, než se jí „to stalo“, pravidelném přísunu ženského tepla a dobré stravy, kterou si sám neuměl uvařit a zralého milování, které mu chybělo. Čím víc na to myslel, tím víc ho ovládala myšlenka toho dosáhnout, buď dobrovolně nebo třeba ….. nedomyslel to. Lehké mravenčení mu přeběhlo po zádech.
A tak další ráno, i když trochu pršelo a na náměstí bylo míň lidí, se vydal zase na pravidelnou obchůzku a pak na kávu ke „Knihomolovi“. Mnoho lidí tam nebylo. Sedl na to místo, kde včera tak pěkně rozprávěli a poručil si kávu ve skle.
“ Kdyby tak přišla, “ pomyslel si. Ale uvědomil si, že není ani pěkně oholený, jako včera a ani tak naladěný, aby si s ní mohl nenuceně promluvit.
Míchal bezmyšlenkovitě kávu ve sklenici a myslel na její kypré boky, pěkně modelovaná ňadra, jemnou vůni parfému a modré oči za zlatými obroučkami brýlí.
Zkusil ještě jednou navodit na ni směr řeči v určitém okruhu žen, které s ní občas sedávaly u kadeřnice nebo u doktora. Aby řeč nestála. Tak tak, je pořádná, jo, to ona umí vařit a jinak nic bližšího. Nikdo u ní nebyl na návštěvě, takže nevěděli, jestli má či nemá uklizeno. Nikoho totiž nikdy nepozvala, na to porozhlédnutí jako jestli jsou vyprané záclony, čisté podlahy, pořádek v kuchyni.
A uběhla doba pěkného podzimu, začaly plískanice, vítr lomcoval okenicemi a prázdnými šňůrami na prádlo na balkonech. I v takovém čase, oblečen v nepromokavý kabát, šel do kavárny „U Knihomola“. Třeba ji tam potká. Seděl u okna, na to, jak každá kapka deště jede po své dráze a najednou užasl. „Jeho“ Madlička jde, tím svým lehkým krokem po náměstí zavěšená do advokáta Toufara. Oba se něčemu smáli a on nad ní pozorně držel deštník. Popadl ho zase ten bezmocný vztek, že nemůže nic. Madlička si může vybírat, má ten barák, je pěkná ženská, vzdělaná… Může si vybírat, ale zrovna Hýbla si nevybrala. Šel domů. Všechno už bylo zpečetěno.
“ To je strašné, to je strašné,“ bědovaly ženské ráno na ulici. Náměstí b
ylo obehnání žlutou páskou, nikdo nesměl ven z domu a ni do domu.
“ Ještě nedávno jsem s ní mluvila. Měla plán, že si vezme podnájemnici,“ řekla Vondráčková.
“ A s Hýblem můj starej hrál kulečník, jsem z toho úplně vedle.“
“ Vidíte, takový nenápadný pár, jak se držel za ruce „U knihomola“. Tak hezky o ní mluvil. Nikdo by nevěřil, že tak oba skončí. Prý ho zastřelila ona a pak sebe nebo naopak ?
Policejní inspektor Hlaváč si prohlížel místnost, kde se stalo neštěstí. Cizí zavinění vyloučil. Zřejmě ti lidé, na samém prahu stáří, kteří tu nyní leží na zemi s hlavami odvrácenými od sebe, prožili nějakou krizi. Kdo ví? Sebevražda ….
Tak skončilo vyšetřování. Nikdo ni nenamítal. Náměstí hned druhý den žilo ve stejných kolejích. Ženské měly o čem mluvit a chlapi mlčeli. Drmolící jazyky vedly všelijaké dohady o tom, jak to bylo ve skutečnosti a docházely k čím dál záhadnějším a fantastičtějším závěrům. Proč? Prostě, aby řeč nestála.

Autorka: Maura, 2007