Ani muži to nemají lehké – povídka

Autorka článku: Maura
Je sobota 1. prosince a prší. Pomalu se oblékám. V deset hodin mám schůzku s jedním člověkem, který má velké problémy, jak mi psal v narychlo poslaném e-mailu. Sotva ho znám a nevím, proč si vybral zrovna mne. Nerada zastupuji lidi v pracovních sporech a myslím si, že to odmítnu. Mám velmi neblahé vzpomínky a podobné situace a ještě dnes, při vzpomínce na ně, mne to stresuje…

Kavárnička, do které mne pozval, je v boční ulici, blízko mého domu, kde bydlím. Prší. Chodník je zablácený a mám co dělat, abych si nezašpinila boty. Vchod je položený pod třemi schody pod úrovní chodníku. Musím dávat pozor, abych neuklouzla. Otvírám dveře a vcházím do příjemného prostředí. Velký naftová starodávná kamna krásně hřejí a kolem jsou malé stolky s křesílky. Interiér, budící důvěru a touhu po pohodlí je příjemně a intimně osvětlen. Lidé si tu mohou připadat tak důvěrně, že leccos na sebe prozradí, co by venku nad těmi schody nikdy neřekli. Instinkt mi velí k opatrnosti. Poznávám ho v šeru, které osvětlují světla svíček na stolech. Vstal a podal mi ruku.
˝Nezlobte se, že jsem vás rušil v sobotu, ale já to už nemohu vydržet. Musím se s kým poradit.“
˝To nic,“ řekla jsem a sedla si proti němu.
˝Dáte si kávu?“ zeptal se mne.
˝To je jedno. Třeba kávu.“
Na stolku stál malý bílý popelník, usoudila jsem, že se tu smí kouřit a to mi trochu zvedlo náladu. Budu určitě poslouchat nepříjemné věci, bude lépe, když si čas od času zapálím.
Mladá dívka, která se proplétala mezi stolky jako hadí tanečnice, došla až k nám a on objednal mně kávu a sobě čaj. Zachvíli přišla a na tácku nesla konvičku, šálek pro něho a pro mne šálek kávy.
˝Je to tu hezké, že?“ řekl sice otázku, ale nečekal odpověď.
˝Pojďme k věci,“ vyzvala jsem ho a vytáhla z kabelky zápisník, abych si dělala poznámky.
Podíval se na mně zkoumavě a pak se zamyslel. Asi nevěděl jak začít.
˝No,“ řekl konečně, ˝prožívám ve svém zaměstnání velmi svízelné situace a myslím si, že se mne chtějí zbavit.“
˝Proč?“ ptám se stručně a vím, že mi na to nebude schopen odpovědět. Tyhle kancelářské intriky, které jsem také prožívala, měly vždycky zbabělý a velmi poťouchlý průběh. Někteří lidé zvlášť ovládali praktiky, jak koho dostat do kouta a tam ho zlikvidovat. Důvody byly různé.
˝Já nevím, třeba že nejsem dost velký odborník a překážím druhým v jejich práci a nebo protože že jsem zase tak dobrý odborník a tím překážím taky.“
˝A jak se to projevuje?“
˝Různými naschvály. Třeba dostanu od šéfa úkol a když se chci zeptat na podrobnosti, tak se mne významně zeptá – vy jste tomu nerozuměl? A kroutí hlavou.“
˝Jenom jestli si to špatně nevykládáte. Víte, lidé jsou především líní a nechtějí si proto přidávat práci. Někomu hodí na krk, co mají zpracovávat sami, nepředají žádné podklady a s poťouchlostí sobě vlastní sledují, jak se v tom druhý topí. To jsem zažívala taky. Proto jsem se osamostatnila a zřídila si vlastní podnikání, když mi nevyhovují takové pracovní podmínky.“
˝Hm, jenže já mám rodinu a dluhy a potřebuji pravidelný příjem.“
˝Takže vám na vašem zaměstnání záleží, jak vidím.“
˝Samozřejmě, je to otázka bytí a nebytí pro celou rodinu.“
˝A jak jste to zaměstnání získal? Kdy jste tam nastoupil?“
˝Doporučil mne jeden vlivný známý, sloužil s tatínkem. Měl jsem ty nejlepší a pravdivé reference. A nastoupil jsem před rokem.“
˝A kdy vaše problémy začaly?“
˝Nedávno. Stále se všichni přátelsky chovali a najednou jako když utne…“
˝A co se stalo?“
˝Nevím, opravdu, to nevím.“
˝Mohl vás někdo pomluvit, aby získal pro sebe nebo pro svého známého vaše místo,“ poznamenala jsem.
˝Tak bych to neviděl. Plat nemám zrovna vysoký a moje pracovní náplň není zajímavá.“
A co vlastně děláte?“
˝Kontrolu.“
Dopila jsem kávu a zapálila si cigaretu.
„Pokud si pamatuji, vystudoval jste ekonomicko-správní fakultu. Tehdy jsme se viděli na krajském úřadě. Proč jste tam odtud odešel?“
˝V rámci reorganizace zrušili můj referát, ale vzápětí jsem zjistil, že po mém odchodu ho zase obnovili a dosadili tam doktorku Šimáčkovou. S tou jsem tedy měl opravdu špatné zkušenosti, ale nechme toho, to víte, jak to chodí. A nyní jsem se s ni zase potkal na tomto pracovišti. Nechci ji pomlouvat.“
Nechtěl o tom mluvit, ale jeho rty se bolestně sevřely.
˝A tehdy jste pociťoval, že by proti vám někdo konkrétně něco měl?“ pokračovala jsem.
˝Ne, to ne. Jen ona,“ poznamenal tiše.
˝Byl jste pak dlouho nezaměstnaný?“
˝Tři roky. Hledal jsem místo zde ve městě, měli jsme další dítě.“
Neřekla jsem mu, že doktorku Šimáčkovou znám.
Podíval se mi smutně do očí a pokračoval ve své řeči. Nebylo mi z toho nejlíp.
˝Třeba si to špatně vykládám a nebo jsem přecitlivělý na chování lidí. A také možná mám strach, že zase přijdu o místo. Být nezaměstnaný a mít na krku rodinu je děsné.“
˝Tak kde vlastně pracujete?“
Vyndal vizitku a já jsem si ji prohlédla.

Ano, ten podnik jsem znala. Pozvu Šimi, jak jí vždycky přezdívají, na kávu a něco z ní vylomím.
˝Víte co? Za týden vám zavolám a řeknu vám, co se dá dělat.“
Podal mi ruku a usmál se.

Sylvie Šimáčková přišla ve výstředním kabátě a s úsměvem plným spokojenosti i nelíčené radosti, že mne zase vidí. Po dlouhé době. Sundala si kabát a pověsila ho a věšák. Rozhlédla se po kavárně jednom pohledem a pak si sedla ke stolku.
˝Tak jak se máš?“ zeptala se mne a nabídla mi cigaretu. Neodmítla jsem.
˝Tak, ujde to. A jak ty?“
˝Dobře. Mám bezvadné místo. Takový menší podnik, ale lidi jsou přátelští a slušní. Odešla jsem z krajského úřadu, nějak mne to tam přestalo bavit. Ale tohle je opravdu terno. Dokonce jsem se tam sešla z bývalým kolegou, který se mnou a krajském úřadě pracoval, ale to se nemělo stát.“
Podivila jsem se, ale jen v duchu, protože jsem pochopila, že právě ona tam má slušné postavení a neřekne nic, co by mohlo svědčit proti ní.
˝Tak to nemáš daleko do práce, jestli bydlíš tam, jak dřív.“
˝Ale, odstěhovala jsem se. Víš, že nejsme už s Frantou spolu.“
˝To nevím,“ řekla jsem s údivem, protože jsem si vzpomněla, jaká to byla láska.
˝Takže teď jsi sama?“
˝Jak se to vezme, ale končí to, protože se začaly po podniku vést řeči, které byly pro mne nepříjemné.“
˝A co je lidem do tvých intimních vztahů?“ zeptala jsem se s údivem.
Potáhla dlouze z cigarety a oči zabodla do popelníku.
˝Je ženatý a je do mě blázen. Chápej, malé děti. To musí každý odsoudit.“
˝Tak to je nepříjemné.“
Škoda, nebude chtít o tom mluvit, řekla jsem si, ale vzápětí jsem pochopila, že o tom právě mluvit touží a nasadila masku oběti.
˝Na narozeninách, které jsme slavili mimo podnik, jsme se trochu nalízli a stalo se to, co se nemělo stát. Druhý den, když jsem se z toho probrala, bych si nafackovala. Nevím, kam bych před ním utekla.“
˝To je teda nepříjemné,“ řekla jsem a přitom nemohla uvěřit, co se vlastně děje. Kolegyně Šimáčková zřejmě sexuálně obtěžuje mého klienta. A ne naopak. Určitě našla jeho slabinu a té také využila.
˝Stala se chyba. Hrozná chyba, že jsem si neověřila některé věci a já nevím, co budu dělat. Šéf se toho obtěžování chopil a rozhodl se, že se ho zbavíme.“
Tak tady je to jádro pudla, pomyslela jsem si a nějak jsem té historce nevěřila, spíš jsem se přikláněla k tomu, že celá vina leží na její nenasytnosti a strachu ze ztráty zájmu ze strany mužů.
˝A co tam u vás dělá?“
˝Kontrolora,“ řekla s posměškem, ˝stejně co by takový chlap mohl jiného dělat?“
˝No, to jsi se tedy opravdu zamotala. Já ti nevím, co bych ti poradila.“
˝Jsem z toho celá špatná. Taková náhoda, byla jsem z toho úplně mimo, když jsem zjistila, že jsme zase spolu v jedné firmě.“
A já taky, pomyslela jsem si, protože ona byla vždycky taková zlá už na fakultě. Měla jsem intenzivní pocit, že se za tím ještě něco skrývá. Ale co?

Ale nedalo mně to Navštívila jsem vedoucí personálního oddělení na krajském úřadě. Znaly jsme se docela dobře.
˝Jen bych se chtěl něco zeptat. Potřebuji pomoci s nějakými ekonomickými věcmi. U vás tu dělal inženýr Hamáček, pamatuji se, že byl šikovný. Jaký máš na něho názor?“
Její oči zabloudily ke dveřím. Chtěla se přesvědčit, že jsou zavřené.
˝Byl odejit.“
Významně a mne mrkla.
˝Proč?“
˝Jo, holka,“ řekla ukazováčkem zamířila ke stropu.
˝Slyšela jsem, že šlo o nějakou sexuální záležitost.“
˝Ale kdepak. To na něho všechno navlíkli.Byl moc poctivý, víš, nechtěl s nimi hrát ty jejich hry. Báli se ho. Doktorka Šimáčková, ta mu zavařila. Pořád ho pronásledovala. Nakonec i ti soudní měli dojem, že mezi nimi něco je. Málem ho to stálo manželství, protože se začaly šířit pomluvy. Však víš, jak jsou lidé chytlaví. Já jsem sama vyhledala jeho paní a vysvětlila jsem ji, že je to hodný člověk, ale má smůlu.“
˝V čem?“
˝Moc toho ví na lidi, je poctivý a nikdo na něho nic nemůže najít, v tom je ten háček.“
˝Jak to?“ naklonila jsem se k ní, protože jsme začaly šeptat.
˝Jeho táta byl zaměstnaný na soudě. Moc slušný člověk. No a tihle lidi se asi obávali, že si na ně může shánět informace. Však víš, jak uvažují. Tatík mu před čtyřmi roky umřel na rakovinu.Ale já si myslím, že ho Šimáčková chce dostat do postele stůj co stůj a zničit ho, diskreditovat. Pravý důvod mi není znám, já do nich zase tak nevidím. Asi je jí taky líto, že je šťastně ženatý, potvora. Buď to dělá z vlastní iniciativy a nebo jeho to zájem ještě dalších lidí.“
˝Jo, je to jasné. Ale představ si, že jsem s ním nedávno mluvila, má zase problémy a Šimi mi dokonce tvrdila do očí, že s ní má poměr.“
˝No, to je jí podobný. Byla schopná úplně všeho. Divná posedlost. Její manžel vedl nějakou firmu a udělali průšvih. Rozvedla se s ním, protože se bála následků. No a když ten chudák nastoupil náhodně do toho nového podniku, co ona, tak se ho snaží zase znemožnit. To jsou teda poměry. Jakoby si s ním osud hrál. To je teda čarodějnice.“
˝Nevím, co s tím mám dělat,“přiznala jsem se.
˝Jo holka, s lidskou blbostí neuděláš nic, Asi bych mu poradila, aby se někam vystěhoval, kde ho nikdo nezná.“
Padl na mne smutek. Přeci nemohu radit, aby se někdo vystěhoval. Asi týden jsem se pokoušela mu volat, ale měl pořád vypnutý telefon. Bylo mi hloupé ho otravovat doma a říkala jsem si, že když bude potřebovat, tak mne určitě navštíví.

Uběhla nějaká doba. Mezitím jsem řešila jiné věci a na docela jsem a něho zapomněla. Přišlo jaro a to člověku vždycky zvedne náladu. Lidé vylezou ze svých brlohů a začnou se více mezi sebou stýkat, vyprávět si o zimě a plánovat si dovolené. I já jsem měla plno plánů, jak strávím dovolenou a váhala jsem mezi zahraniční a tuzemskou. Zrovna jsem stála jsem před cestovní kanceláří a dívala se na lákavé nabídky, když mne vyrušil známý hlas.
˝Bože, to jste vy?“ dívala jsem se na elegantního muže, za ruku držel malou roztomilou holčičku a usmíval se na mne.
˝Čekala jsem, že mi zavoláte,“ řekla jsem mu, ˝měl jste pořád vypnutý telefon.“
˝Všechno se změnilo,“ usmíval se.
˝A k dobrému, jak vidím.“
˝Jistě. Mám nové místo. Tamto jsem pustil. Všechno mi začalo docházet. Spočítal jsem si jedna a jedna.“
˝Já vím.“
˝No, byla jsem se přesvědčit na krajském úřadě, že tam odtud foukal ten ostrý vítr.“
Usmála jsem se, protože se na mne udiveně zahleděl.
˝Takže za tím vším stála doktorka Šimáčková? Jen ta?“
Nechal otázku viset ve vzduchu a pak mávnul rukou a sklonil se ke své dceři, která se na něco ptala.
˝Musíme jít. No, kdybyste něco potřebovala, tak tady je má vizitka. Koupili jsme v Krkonoších malý penzion z dědictví po rodičích. Nic velkého, ale na pěkném místě. Zatím se zařizujeme, ale vede se nám dobře. Nakonec se ze mne stal podnikatel.“
Podala jsem mu ruku a vizitku jsem si uložila do kabelky. Přemýšlela jsem potom nad lidskou zlobou a nenasytností i závistí a záští, která nemusí mít až tak racionální kořeny.
Vím, že i muži prožívají na pracovištích sexuální obtěžování a někteří se tomu ani nebrání. Ale ti, kteří se brání, většinou zažívají peklo. Kdyby si stěžovali, každý jim řekne: tak toho využij ty blázne. O co ti jde? Nuže, o nic víc, než o čest a důstojnost. Nejsou všichni stejní, jak se zdá.

Autorka: Maura, 2008