Jak využívat moc našeho podvědomí – 8

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel
Předcházející článek jsem končil konstatováním, že každá ˝náhoda˝ nemusí být vždy skutečnou náhodou. O téhle moudrosti jsem se od té doby už přesvědčil mnohokrát, stejně jako o tom, jak je důležité ono delfské heslo, které jsem Vám citoval: ˝POZNEJ SÁM SEBE A BUDEŠ ZNÁT SVĚTY A BOHY.˝ Už proto, že před každým našim snažením bychom měli znát nejen cíl, který chceme dosáhnout, ale také svou výchozí pozici.

Ta počáteční pozice nám také pomůže v rozhodování o metodách, jak svého cíle dosáhnout. A to i za pomoci svého ducha, svého podvědomí a vesmírné moudrosti, kterou věřící nazývají Bohem.
Ono však není důležité, jak tuto MOC nazýváme. Protože to je název, který si pro ni vytvořili lidé. Jenom si připomeňme, kolik vlastně má názvů tato vesmírná moudrost. V antice to byl Zeus (nejvyšší řecký bůh), Rusové uctívali jako nejvyššího boha Peruna, boha hromu a blesku, Indiáni měli Manitoua, muslimové mají Alláha, buddhisté uctívají Siddhárta Gautamu, kterému dali přídomek Buddha (což znamená osvícený). Takto bychom mohli pokračovat, protože každé náboženství nazývá toto ˝Něco nad námi˝ jinak. Já jsem si tedy pro sebe zvolil – stejně jako dr.Murphy – pojem vesmírná moudrost. Nemějte mi to za zlé, stejně jako já nemám nic proti tomu, že tuto MOC nazýváte po svém. Buďme vzájemně tolerantní.
Slíbil jsem, že dnes budu pokračovat ve vysvětlení, proč ne každá situace, kterou považujeme za prostou náhodu, se nám přihodí opravdu jen zcela bez jakéhokoliv důvodu. To se týká i toho, jak jsem se stal tolerantním. Ale začnu
tím Bohem. Riskuji, že se možná před věřícími znemožním jako ˝odpadlík˝,
když řeknu, že také já jsem byl katolíkem. Dokonce jsem i ministroval a chtěl
být knězem. Naštěstí pro mne i pro církev se to nestalo. Bylo to náhodné, že
jsem se jako kluk zamiloval do naší půvabné katechetky, která nás vyučovala
katechismu? Možná ano. Náhodné ale už nebylo, že jsa ˝zhrzen nenaplněnou
láskou˝, jsem přestal číst životopisy svatých a Bibli a začal hltat Karla Maye.
Jeho ušlechtilý náčelník Apačů Vinetou, Old Shaterhand či Kara ben Nemsi,
nahradili mé bývalé idoly. Ne, ještě jsem tenkrát nevystoupil z církve. Na to
jsem ještě nebyl dost zralý. Musela přijít další ˝náhoda˝ v podobě pozdějšího
objevu naučné či vědecké literatury. Když jsem se seznámil s astronomickou
teorií o vzniku vesmíru a ˝světa˝, že to nebylo za sedm dní, ale za stamilióny
let, když jsem pro sebe objevil Darwinovu evoluční teorii o vzniku druhů,
teprve pak jsem si řekl, že nemám v církvi co pohledávat. Ale myslím, že ani
náhodou nebylo to, že jsem předtím četl bibli, kterou mimochodem nezná
většina věřících. Myslím, že by se s touto ˝knihou knih˝ měl seznámit každý
vzdělaný člověk, stejně jako se v dětství seznámil s řadou pohádek, pověstí
a bájí, či v dospělosti třeba s antickou literaturou. Ne proto, aby uvěřil všemu,
co je v těchto pokladech světové kultury napsáno, ale aby si na jen základě
svých znalostí mohl utvořit vlastní názor, vlastní víru a také tu toleranci
k jiným názorům. Protože jen tak se ubráníme fanatismu.
Možná si říkáte, co má dnešní můj článek společného s rubrikou ˝Zdraví˝,
v níž jej pravděpodobně čtete. Má, protože jde o duševní zdraví, které je velice často základem
odolnosti vůči nemocem těla. Tolerantní člověk se tolik nerozčiluje, protože
zná starou pravdu pozitivního myšlení: ˝Co nemohu ovlivnit, tím se netrápím.˝
V této souvislosti však musím uvést malou ˝opravu˝. Když mluvím o toleranci,
Pak ani ta nemůže být bezbřehá. Tolerantní nemůžeme být vůči zlu. Tam, kde
někdo škodí jinému člověku nebo celé společnosti, tam by byla tolerance sama
zlem. Tolerantní nemůžeme tedy být ani k fanatismu, o kterém jsem se zmínil
o několik řádků výš. Fanatici jakéhokoli ražení – i kdyby horovali tak říkajíc
pro ˝dobrou věc˝ mohou i té původně dobré věci totiž jen uškodit.
Mohl bych zde připomenout celou řadu historických zkušenosti. A tato řada
Fanatických případů a excesů by byla velice dlouhá. Můžeme třeba sáhnout
do ˝koše˝ náboženského (a to východního, západního, severního nebo jižního)
a připomenout náboženské války, kde se ˝mydlili˝, mydlí a až do nedávna mydlili (například v Severním Irsku) katolíci s protestanty. Mohli bychom též
připomenout mnoho válek muslimů s ˝ďaury˝, jak nazývají křesťany, nebo
sáhnout do ˝nůše˝ nacionální. A rovněž ze všech světových stran. Co vlastně
spojuje všechny fanatiky bez ohledu na jejich víru nebo barvu pleti? To, že
jsou zaujati pro nějakou myšlenku, názor nebo víru. Ale oni nejsou jen zaujati.
Oni jsou slepě zaujati a žádný jiný názor neuznávají. Tolerance je jim cizí
a proto všechny ostatní lidi, kteří nesdílejí jejich slepou víru, nejen nesnášejí,
ale doslova nenávidí. O jiných druzích fanatismu zase až příště.

PhDr. Zdeněk Chmel