Jediné lásce

Ach, lásko,
kde skrýváš svou tvář
a kdy spatřím oči
mně tolik drahé?
Rozmetán na hvězdný prach
pálím mlhoviny snů
a v miriádách polibků
se snáším na tvůj stín,
zatímco ty kráčíš
uprostřed jistoty nekonečna
za sluncem.
Jak rád bych ti řekl – počkej,
jak rád bych ti řekl – stůj!

Navzdory osudu neztrácím naději,
že jednoho dne se naše cesty protnou
a my dva spojeni v jediný celek
vykvetem v růži zlatobílou.
Pak vzlétneme spolu
až k výšinám nekonečného štěstí
a pramínky slz skropíme své rty i tváře.

Miláčku,
i dýchat bych za tebe chtěl
v té čistotě duší a nádheře okamžiku,
má jediná lásko!

Jak mnoho a co vše bych za to dal…

****

Nádherná

Šla po ulici, já ji znal
a vítr točil stromy v listí.
Proč na krásu jsem přísahal
a nevěděl, co jednou zjistím
až moje spánky prošednou
a ruce, prsty stihne chvění.
Tak pocítil jsem pojednou,
že mládí prchlo, už ho není.

Nádherná jsi, lásko čistá,
ve svých dnech i po nocích.
Nádherná jsi, sebou jistá,
že tvá krása planoucí
projasní vše v každé době
víc než slunce nad námi.
Nádherná jsi sama v sobě
jako nebe s hvězdami.

Smutek sevřel moje ústa,
oči klopím a jdu dál.
Rád bych s tebou, lásko, zůstal
a tvou krásu
objímal.

Robert S.