Další šance – povídka

Autorka článku: Maura
V pracovně psychologa bylo sice útulno, ale nějak horko. Alespoň mně se to tak zdá. Můj poslední pohovor před nástupem do zaměstnání. Po všech lékařských prohlídkách se nyní chystá psychologický pohovor, který má určit, zda jsem již nyní a i budu psychicky disponována k výkonu práce, kterou jsem si našla po tom, co jsem se vrátila z několikaměsíční pracovní neschopnosti.

Psycholog je příjemný muž, jak vidím. Sedím proti němu a díváme se jeden druhému do očí. Vím, že mne zkoumá, cítím, jak mi z mého pohledu krade mé pocity a má tajemství, které jsou schovány pod mými myšlenkami a pocity. Je ať se mě už na nic neptá.
Proč bych se měla vracet ještě po tom všem do těch dnů, které mi navždy vzaly minulost? Pro mne bylo nyní důležité získat slušnou práci. Se synem jsme přišli o domov, jsem to nyní já, která mu musí dát bezpečné zázemí.
V očích lidí v našem městečku mám různou pozici. Jedni mne litují a druzí mnou opovrhují. Jsem poznamenána pověstí týrané ženy. Jedni si myslí, že jsem měla mlčet a řešit své problémy smírně s ohledem na manžela a jeho rodinu, která se vždy těšila dobré pověsti a druzí se domnívají, že jsem mlčela a snášela to až moc dlouho. Nevím, jak jsem se měla nejlépe zachovat, udělala jsem všechno, co jsem cítila, že je správné.
Sedím tedy v pracovně psychologa, který mlčí a dívá se mi do očí. Čeká, až začnu sama.
„Jsem připravena,“ říkám rozhodně a on si nasazuje zlaté brýle.
„Vystudovala jste obor psychologie práce se zaměřením na manažery. Jak jste uvedla ve vašem životopisu, po dvou letech praxe jste se vdala a zůstala jste v domácnosti. Brzy na to se vám narodil syn a vy jste se o něho starala do věku tří let. V průběhu mateřské dovolené jste pro místní policii a obecní úřad zpracovávala testy pro výběr nových uchazečů do zaměstnání na živnostenské oprávnění.“
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Váš manžel nesouhlasil ani po skočení mateřské dovolené, abyste nastoupila do práce a tak jste pokračovala v činnosti doma.“
„Ano.“
Vyvstala mi vzpomínka na to ráno, kterým se začaly všechny potíže.
Manžel se právě chystal k soudnímu jednání. Byl společníkem v advokátní kanceláři svého přítele a spolužáka.
„Prosím tě, nezapomeň odpoledne vyzvednout z čistírny můj oblek, “ volal a mne z koupelny.
Slyšela jsem, jak pouští vodu do vany.
Můj mozek zachytil signál – jít do čistírny – jako první povinnost. Ano, půjdu tam, to víš.
Když se vrátil z koupelny, byl oholený, oblečený a usmíval se.
“ Tak pa, dnes mne čekej až o šesté, “ řekl mi na rozloučenou a políbil mne na tvář.
„A Pavla odpoledne vyzvedni ze školky. Skoč za matkou, jestli nepotřebuje nakoupit a ukliď ve spíži. Večeři připrav na šestou hodinu. “
Pavlík ještě spí ve svém pokoji. Má malér. S klukama si hrál na policajty a zloděje a rozbil paní Frankové okno. Chytla ho přímo při činu. A to syn váženého člověka nesmí dělat, to ne. Oba jsme to pěkně od manžela schytali. Náš tatínek má strach, aby na jeho pověsti neulpěl sebemenší šrám a tak nás pořád utahuje a utahuje.
Zvláštní, když ho líbám, že se mne ani nedotkne. Vyprovázím ho očima a jsem už několik let ráda, když je pryč z domu.
Přiznávám to.
Dvanáct let manželství! Bez vášně, bez romantiky. Prostě manželova instituce. Chladné polibky, jako bych líbala strýce a ne manžela, brr. Nejdůležitější je pořádek v domě, pořádek v rodině, aby bylo včas uvařeno, všechno to u nás klape jako v armádě.
Psycholog si mne dál měří očima.
„I když jste měla na starosti provoz celé domácnosti,“ pokračuje ve svých dotazech, “ svou práci jste vždy dělala pečlivě a nikdy nebyly vůči vám žádné připomínky. Domníváte se, že byste nyní bez problémů zvládla osmihodinovou pracovní dobu, péči o dítě a o domácnost, když jste nyní rozvedená?“
„Přemýšlela jsem o tom,“ odpovídala jsem klidně, „a jsem přesvědčená, že bych se zcela přizpůsobila. Syn mi nedělá žádné problémy a obě babičky jsou připraveny pomoci, pokud to bude práce vyžadovat.“
Snažila jsem se tvářit sebevědomě a rozhodně, ale ty vzpomínky mi způsobovaly vnitřní třes. Jsem nyní rozvedená žena. Celý velký dům mám na starosti. Chtěla jsem ho vyměnit za menší byt, ale rodina mne přemluvila, abych v něm zůstala. Slíbili mi, že mi budou pomáhat. Zatím se tak děje, ale s podmínkou, že se nepřestanu stýkat s manželovou maminkou, která miluje Pavlíka.
Manžel byl ke mně pozorný, dokud se nenarodil Pavlík. Pak si mne zařadil do šuplíku „matka“ a já měla čím dál větší jistotu, že pokud se mnou občas miluje, tak proto, že je prostě ženatý. Hraji si na spokojenou, ale nejsem. Při milování vzdychám, jakoby mne to uspokojovalo, ale neuspokojuje. Nikdy si nezměnil vodu po holení, umývá se stále stejným mýdlem.
Dělala jsem, že jsem šťastná a projevovala mu něžnosti při našich intimních chvílích, ale jemu nejvíce záleželo vždy na tom, abych se starala o Pavlíka, o domácnost a o něho. Všechno ostatní v mém životě bylo podle něho nedůležité, nepřínosné a bezvýznamné.
Psycholog obrací listy a čte si. Pak si sundává brýle a dívá se mi přímo do očí. Není to nepříjemné.
„Ale život se neskládá jen ze samé práce a starostí. Z toho, co o vás vím a co si zde říkáme, nemůžete ve vašem věku jen pracovat a starat se o domácnost. Pomýšlela jste někdy, i po tom všem, co jste prožila, na to, že si najdete jiného partnera?“
Chyták, pomyslela jsem si a znejistěla jsem. Proč se mne na to ptá? Když řeknu ano, budou si myslet, že si brzy opatřím manžela a na práci se vykašlu. Když řeknu ne, budu vypadat, že nejsem normální, jako nějaká uťápnutá ženská, které život úplně zabalila.
Jak z toho? Jak, proboha, z toho? Nesmím dlouho mlčet a dlouho se rozmýšlet.
„Pochopitelně, že kdybych potkala vhodného partnera, který by měl i rád Pavlíka, že se nebudu zdráhat se znovu vdát. Ale rozhodně už nezůstanu v domácnosti.“
Podívala jsem se psychologovi do očí a on se na mne usmál. Ta odpověď byla asi dobrá. Chvála bohu, už aby ten výslech skončil.
„To je dobře, že si to myslíte. Člověk má prožívat lásku a štěstí. No, zatím jste toho moc pěkného v manželství nezažila.“
Chvíli zase listoval ve spise a zřejmě mi tím dával prostor k dalším myšlenkám.
Nezažila. To má pravdu. Ale za to jsem poznala, že mám pro někoho přeci jenom cenu. A v té době to pro mne znamenalo víc, než láska.
Na stanici městské policie nastoupil nový velitel. Vysoký, světlovlasý, štíhlý a vypracovaný, tvrdý a přísný na pohled. Viděla jsem ho ráno, když jsem běžela pro čerstvé rohlíky. Stál ve frontě jako všichni a prohlížel si zboží na regálech.
„Tak co si dáme, pane veliteli?“ oslovil ho pan Oplt za pultem.
„Jednu mattonku a hořkou čokoládu.“
„A jakou? Máme tady výběr, vyberte si.“
Zaplatil a vyšel z obchodu. Když jsem také vyšla, čekal na mne.
„Měl bych pro vás práci,“ řekl mi a zakousl se znovu do čokolády.
„Ano? “ zeptala jsem se zvědavostí.
„Potřebuji otestovat pár nových uchazečů. Chci je nasadit do té nové panelové výstavby. Je tam pár lidí, co začínají dělat potíže. Nechci tam posílat svoje chlapce, znají se s nimi, nedělalo by to dobrotu. „
„A kdy dostanu podklady?“
Byla to věcná otázka, za kterou se však skrývala touha konečně dělat něco, co má opravdu pro mne nějaký smysl.
„Dnes odpoledne se za mnou zastavte. Ve 14,00 hodin na vás budu čekat v kanceláři.“
Odemkl policejní vůz a nastoupil do něho. Ještě o mne zavadil úsměvem. Opětovala jsem mu ho. Přesně ve dvě hodiny jsem vešla jsem do jeho kanceláře.
„Dobrý den, vy jste přesná jako hodinky. No, musím vám říci, že tuto práci musíte udělat zde, na stanici. Nechal jsem vám, pro tyto účely, zřídit novou kancelář. Nemám rád, když se vynášejí ze stanice spisy.“
Vstal a otevřel dveře. Útulně zařízená kancelář, květiny nechyběly. Ani obrázky hor. Pohodlné křeslo, počítač. Záclony na zamřížovaných oknech.
“ No, já se omlouvám, že jsem vám to neřekl předem.“
A to bylo všechno. Ani jsem nehlesla. Jen co tomu řekne Jindřich, že nebudu už přes den doma. Vrátila jsem se kolem páté hodiny a postavila na večeři. Jindřich ten den přišel domů dřív. Samozřejmě, že už věděl, že si mne velitel najal a tvářil se nepříjemně.
„Ty jsi nechal Pavlíka u babičky?“ zeptala jsem se ho.
„Jistě, protože si musíme dnes říci pár zásadních věcí.“
„Jakých?“
Psycholog přerušil tok mých myšlenek.
„Myslím si, že mohu napsat doporučující posudek. Pošlu ho vašemu zaměstnavateli. A přeji vám, aby se vám nejen v práci, ale také v životě dařilo.“
Podala jsem mu ruku a vyšla jsem z jeho pracovny. Uvědomila jsem si, že se celá třesu. Zamířila jsem do odlehlého parku a sedla si na lavičku. Kolem dokola nebylo živé duše. Vrátily se mi vzpomínky na otřesné události. Myslela jsem si, že jsem z toho venku, ale ten pohovor mi znovu otevřel brány mých tíživých pocitů a já si nebyla už tak v tu chvíli jistá, že všechno zvládnu. Ještě to bylo všechno příliš živé.
Tedy, manžel začal na mne křičet, že si takhle tedy domácnost nepředstavuje, že je všude bordel, že já jen sedím u počítače a ani si nevšímám kluka. Neřekla jsem ani slovo, poprvé jsem dostala pořádnou pracovní příležitost. Slzy se mi hrnuly do očí, cítila jsem se ponížená a nešťastná. Uvědomila jsem si, že žárlí na mou práci.
„A v sobotu tu vygruntuješ a dáš všechno dohromady. Jestli chceš pracovat, tak se musíš starat o domácnost a rodinu jako jiné ženy. Ta tvoje výplata není žádný příspěvek do domácnosti. To je jen sranda. Já jsem si tě vzal ne proto, abys chodila do práce, ale abys ses starala o domácnost. “
Bouchl dveřmi a zalezl do své pracovny. Schoulila jsem se do sebe. Byla to sice první, ale vážná krize. Ne proto, že bych zanedbávala své povinnosti, ale proto, že můj manžel ztratil svou slepičku, kterou nacházel vždy tam, kde ji chtěl mít.
A já začala myslet vlastní hlavou. To bylo to nejhorší, ale pro manžela. Do popředí se vystoupila moje osobnost, která byla potlačována povinnostmi a poměry, v kterých jsme, bezmyšlenkovitě žili.
Tu noc spal ve svém pokoji. Ráno jsem našla na stole papírový pytel s jeho nevypranými dvěma košilemi a ponožkami s nápisem „Vyprat a vyžehlit“. Nechtěla jsem dělat problémy. Uklidila jsem kuchyň, prádlo jsem hodila do pračky a Pavlíka vypravila do školy. Naštěstí zatím netušil, co se kolem něho děje a asi dít bude. Ale i přes tu úzkost jsem se vypravila do práce a tam ze mne všechno spadlo. A pak, odpoledne jsem běžela domů, abych mu vyžehlila ty košile a srovnala ponožky, než se vrátí. Ještě tak stihnout uvařit večeři. Pavlík byl u babičky, jeho matky. Bylo šest hodin, když jsem slyšela auto.
Roztřásly se mi ruce. Přišel s Pavlíkem. Chystala jsem na stůl večeři. Neřekl ani slovo, sedl si ke stolu a čekal, až mu prostřu. Pavlík si šel umýt ruce.
Celý večer jsme se věnovali Pavlíkovi, než si šel lehnout. A pak jsme osaměli v pokoji. Pustil televizi a chvíli se díval na zprávy. Pak se ke mně obrátil a řekl – přines mi sklenici minerálky . Šla jsem do kuchyně, nalila jsem mu do sklenice minerálku a přinesla jsem mu jí. Ani nepoděkoval a věnoval se dál televizi. Bylo to tak zlověstné. Bála jsem se ho. Poprvé jsem se ho bála.
Řekla jsem mu dobrou noc a chtěla odejít. Vstal a chytil mne za vlasy a surově mne za ně zatahal.
„Jestli budeš vzdorovat, tak ti předvedu, co umím. Byl jsem na tebe celou dobu hodný, i když jsi nikdy na moc jako manželka nestála. Ale ty budeš plnit povinnosti, jak se sluší a patří.“
Udeřil mne několikrát do zad a do břicha. Nikdy v životě jsem necítila takovou hanbu. Takový šok. Nechal mne tak a odešel do svého pokoje. Od té doby bylo u nás peklo pro maličkosti. Jediný neumytý hrnek mi vysloužil herdu do zad. Byla jsem v pasti. Kdo by uvěřil, že mne tak vážený člověk doma mlátí a týrá?
Takové utrpení, taková hanba, taková hrůza.
A tak jsem se rozhodla, že se svěřím právě jemu, i když jsem měla obavu, že ztratím všechny sympatie a možná i tu práci, kterou mi svěřil. A tak jedno odpoledne jsem zaťukala na dveře jeho kanceláře.
„Potřebovala bych s vámi soukromě mluvit,“ začala jsem.
„Tak jste konečně našla odvahu?“ usmál se na mne.
„Jak to myslíte?“ zarazila jsme se.
„Na malém městě se nic neutají. Tak povídejte.“
Seděl za stolem, měl sepjaté ruce a poslouchal mne. Když jsem v pláči svůj příběh dopověděla, vstal a přešel místnost. Dlouze se na mne zadíval..
„S ohledem na to, že jste vdaná žena, jsem neměl odvahu s vámi promluvit, aby si to lidé zase nevykládali jinak. To, že jste mi svěřila své tajemství, toho si vážím. Mohu vám pomoci, ale to bude pro vás znamenat velmi těžké rozhodnutí.“
„Jaké?“ zeptala jsem se.
„Rozvod.“
Na manžela jsem tedy podala trestní oznámení. Celé městečko bylo vzhůru nohama. Ustála jsem veškeré vyšetřování a posměšky i výhrůžky. V té době se ke mně otočila zády celá rodina. Až u soudu jsem o sobě slyšela o sobě takové věci, že jsem žasla, kolik zášti a nenávisti ke mně manžel a jeho svědci chovali. Až po třetím stání jsem se zhroutila. Půl roku jsem docházela na psychiatrii, kde mne pomalu dávali dohromady. Jindřich z toho vyvázl s podmínkou a odstěhoval se do Prahy. Dům mi zůstal na krku jako připomínka minulosti.
Hodiny právě odbíjely čtyři. Zvedla jsem se z lavičky a zamířila si to k domovu. U chodníku zabrzdilo auto.
„Pojďte si nasednout,“ řekl mi známý hlas, „před chvílí jsem dostal zprávu, že jste prošla testy. Jsme vlastně už kolegové.“
Sedla jsem si vedle něho a zabouchla dveře.
Sáhl do přihrádky a vyndal malou čokoládu.
„Dejte si. To uklidňuje.“
Usmála jsem se. Dotkl se mé ruky a já ji neodtáhla.
Na naši svatbu se sešlo mnoho lidí. Byli zvědaví, někteří nám to přáli, jiní jen přihlíželi. Pavlík byl ze všech nejpyšnější. Já mám jediný úkol – zapomenout na minulost a těšit se z nového života. Dostala jsem prostě další šanci.

Maura, 2008