Jak využívat moc našeho podvědomí – 12

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Dnes se nebudu vracet k tomu, co jsem napsal minule. Rád bych se s vámi podělil o to, co mne napadlo, když jsem nedávno četl v novinách dvě statě, které se týkaly rakoviny. V první se konstatovalo, že každoročně onemocní touto těžkou chorobou asi 60.000 českých mužů a žen. Z toho jich asi polovina zemře. Jako optimista raději řeknu, že se jich asi polovina uzdraví. A dodám, že by se jich mohlo uzdravit více.

Na základě pozitivního myšlení a také účinnými léky. Druhý článek mne v této souvislosti docela rozzlobil. Možná, že jste jej také v našem denním tisku četli a měli jste stejné pocity jako já. Psalo se v něm o léku proti rakovině, který měli čeští vědci v rukou už před čtyřiceti lety a nepoznali, že je to mimořádně účinný preparát.
Pravda, tehdy ještě neměli tak dokonalé testovací přístroje jako dnes, takže jim to snad ani nelze vytýkat. Jde o Azacytidin, o němž sice tehdy publikoval ve vědeckém časopise prof. František Šrom, ale tím všechno skončilo. Protože podle názoru oficiálních vědeckých kruhů ˝lék nesplnil očekávání a tak se vědečtí pracovníci věnovali něčemu jinému˝. Teprve teď se naši vědci – až z Ameriky – dozvěděli, že měli před sebou doslova ˝zlatý poklad˝. Jistý pan profesor Jones z Jižní Karolíny totiž zmíněný Azacytidin po létech syntetizoval a podrobil důkladnému testování. A při něm zjistil, že jde o velice slibný preparát, který, oproti všem jiným zatím známým lékům, buňky napadené rakovinou nezabíjí, ale vrací je zpět do života. A proč jsem se zlobil? Proto, že jsem si uvědomil, že nebýt toho ˝nepoznání účinného léku˝, mohlo za těch čtyřicet let řekněme o polovinu méně lidí zemřít. Tedy se mohl zachránit více než milión lidí. A když to vezmu osobně, tak jsem i já mohl být tím Azacytidinem před šesti lety léčen. Třeba namísto chemoterapie a ozařování.
Ale když mne zlost přešla, řekl jsem si to, co si od svého vyléčení říkám neustále, že ˝vše zlé je k něčemu dobré˝? Možná, že při snadnějším léčení bych se nevrátil ke knize dr.Murphyho a nestal se jeho následovatelem a propagátorem.
Někdo může považovat za náhodu, že tato ˝nehoda˝ našich vědců přišla na stránky tisku v době, kdy vyvstává nebezpečí, že stejně převratný lék (jen proti jiným chorobám) se může dostat – tentokrát zcela úmyslně – do trezoru. Jde o významný preparát prof. Antonína Holého a Marcely Krečmerové, který má jen minimální vedlejší účinky a je určen k léčení vážných virových onemocnění. A proč má jít do trezoru? Protože se ˝nehodí do krámu˝ farmaceutickým koncernům. Tu metaforu o ˝krámu˝ jsem použil zcela úmyslně, protože vzhledem k ˝neviditelné ruce trhu˝, kterou tak zbožňují někteří naši ekonomové, je i výroba farmak docela normálním byznysem. Farmaceutickým koncernům je v podstatě jedno, zda účinný lék zbaví lidi utrpení. Hlavní pro ně je, zda na něm dost vydělají a nebo jestli jim úsilí vědců nějak nezkříží jejich obchodní plány. A to ˝křížení plánů˝ a obava o zisk v tomto případě nastávala. Jak jinak si vysvětlit, že koncern, který se na vývoji uvedeného léku podílel, najednou zaváhal, zda má zaplatit jeho dokončení? Já vím, dostal jsem se trochu na politickou půdu. Ale myslím si, že by žádnému člověku nemělo být jedno, zda o výrobě jakéhokoli účinného léku – a tím o utrpení a životě desetitisíců lidí – rozhoduje pouze zisk. To už pak nemá s humanitou nic společného. A my bychom neměli být k takovému pojetí farmacie lhostejní.
To bylo to ˝zlé˝. A to dobré? Ono ˝váhání˝ uvedené firmy má totiž i druhé dějství. Tentokrát je pro nemocné příznivější. Možná, že to ˝druhé dějství˝ se blíží k ˝happyendu˝ také na základě řady nepříznivých ohlasů ve sdělovacích prostředcích. Prostě, původní záměr – ustoupit od výloh na dokončení vývoje léku – zmíněná firma začíná přehodnocovat. Jak to skutečně dopadne, to se ještě musíme nechat překvapit. Doufejme ale, že ten šťastný konec skutečně nastane. Buďme optimisté