Kdybych tě ztratila … (povídka)

Autorka článku: Maura
Málokdy si uvědomujeme, v době, kdy nám nic nechybí, jak jsou vzácné chvíle prožívané s milým člověkem. Ležela jsem na válendě v županu, listovala si v ženském časopise a odklepávala popel z cigarety do popelníku. Konečně chvilka pro mne samotnou.
Bylo pozdní zářijové odpoledne, jeden z těch kouzelných dnů, kdy už pominula velká letní vedra a přesto je ještě počasí laskavé, ve vzduchu ještě voní květy ze zahrad a stromy už pomalu začínají nabývat zajímavých barev.

Konečně jsem měla čas na odpočinek. A řekla jsem si – když si mohu odpočinout, tak důkladně. Rudolf ještě nebyl z práce doma. Většinou přijížděl kolem šesté hodiny, je pět, času dost, řekla si jsem pro sebe, a letmo jsem se podívala na hodiny.
Dostala chuť na kávu mne přiměla vstát a jít do kuchyně. A budu se rozmazlovat, řekla jsem si. Můj „sváteční“ hrníček jsem vyndala ze skříňky a postavila konvičku na elektrickou plotýnku. Už jsem měla hodně velkou chuť ponořit rty do tmavého voňavého moku a k tomu si pěkně lehnout a číst romantické příběhy. Hrníček s vonící kávou jsem si odnesla do pokoje a pokračovala v čtení.
Páni, tak jsem si to užívala.
Zvonění mobilu mne vytrhlo z toho rozpoložení.
Napadlo mne, že volá Rudolf. Snad chce oznámit, že se ještě zdrží. Ví, jak se o něho bojím.
„Brychtová, “ představila jsem se.
„Evo, prosím tě, musíš mi pomoci. Tady Radka Malá.“
„Co se ti stalo ?“ vyděsila jsem se, slyšela jsem, jak těžce dýchá a zřejmě i pláče.
„Už tady tři hodiny čekám na manžela. V práci není, ani nezvedá mobil, prostě ho nemůžu nikde sehnat. „
„A nevoláš z jeho mobilu ? „
„Panebože, já jsem pitomá, on ho nechal doma. Ani jsem se nepodívala, máme oba stejný. Já jsem taková pitomá panikářka. “
Pomyslela jsem si, že ty ženské neumí být chvíli samy bez chlapa. Tohle by se mi asi nemohlo stát. Ruda je takový pedant, přesný jako hodinky. A vždycky se ozve, proto se mi nemůže stát, že bych tak panikařila. Z druhé strany však musím říci, jejímu strachu se nedivím, byla už čtyři roky upoutána na vozík a manžel se o ni opravdu dobře staral. Neobešla by se jen tak bez jeho přítomnosti. Byli na sebe zvyklí a bylo na nich vidět, že je poutá krásný cit. Když onemocněla s páteří, dokonce si vzal neplacené volno, aby se mohl o ni starat, i když mohl zažádat o ošetřovatelku a nebo požádat kohokoliv jiného z přátel nebo příbuzných. Neudělal to.
Obdivovala jsem jejich vztah, ale v koutku duše jsem byla ráda, že se mne to tak netýká a že nás zatím nepotkaly žádné vážnější starosti.
Naše manželství je bezdětné, ale našli jsme sílu překonat zklamání. Rudolf se ke mně chová něžně a pomáhá mi. Je vstřícný a laskavý. Starám se o něho a pečuji o jeho klid. Ráda se s ním miluji.
Opět jsem se podívala na hodiny, blížila se šestá. Trochu zneklidněná jsem si sedla na okraj gauče, vzala do obou rukou hrnek s kávou a na rozečtený příběh, ale nemohla jsem se soustředit.
Vždycky chodil včas domů. Už by bylo slyšet auto u domu. Napila jsem se kávy, opatrně hrneček postavila na stolek, přitáhla o sobě úžeji župan a podívala se z okna přes záclonu.
Ulice se naplňovala parkujícími auty a lidé se vraceli z práce.
Podívala jsem se do oken manželů Malých. Asi se jí už vrátil, protože se rozsvítilo světlo v pokoji a za záclonou se pohyboval jeho stín.
Ručičky na hodinách překročily šestou hodinu a Ruda nikde.
Nejdřív jsem si myslela, že zavolá, vysvětlí, proč se zdržel. Ještě počkám, řekla jsem si. Nebudu ho shánět po známých. Bůh ví, co by ještě z toho udělali za problém. Ani mu nebudu volat …. ani mu nebudu volat …. Opakovala jsem si v duchu a věřila, že pokud by něco bylo, určitě by zavolal sám.
Ale stejně – pomalu se mne začala zmocňovat podivná úzkost , obavy a i podezření, že je někde s kolegy a zapomněl přijít včas domů a nebo se mu něco stalo, za chvíli u branky zazvoní policie a já se dozvím nějakou špatnou zprávu.
Pustila jsem rádio, protože ticho mne drtilo a šla do koupelny. Podívala jsem se na sebe do kulatého zrcadla a zjistila, že ta čtyřicítka je už na sakra vidět.
Ztlumila jsem trochu světlo, abych na sebe neviděla do všech detailů a vlezla do vany.
V hloubi duše, to přiznávám, jsem se obávala o jeho věrnost. Ale nikdy jsem to nedávala najevo. Spíše jsem mu říkala, jak se bojím o jeho zdraví a jakou mám úzkost, když někam jede služebně autem.
Ale Ruda se na mne dívá stále takovým zamilovaným pohledem, mohu si být jistá jeho láskou. A i kdyby si někde zakoketoval, co oči nevidí, to srdce nebolí.
Uvědomila jsem si však, že jsem přestala bojovat o své místo v jeho srdci a že naše láska je trochu stereotypní.
Moje nervozita stoupala.
V tom zazvonil mobil. Vystřelila jsem z vany a nahá a mokrá letěla do pokoje.
„Brychtová. „
„Ahoj Evo, dej mi Rudu, “ ozval se hlas jeho kolegy. V tu chvíli jsem si myslela, že omdlím strachy a návalem úzkosti.
„Ale on není ještě doma, “ řekla naoko klidně.
„Jak to, vždyť jsme se před hodinou rozešli, ještě říkal, že zaveze domů naši sekretářku. A ta bydlí, jak víš, blízko. „
„Asi se někde zdržel. „
„Jo ? Tak asi s ní, “ zasmál se přátelsky, protože je nás znal jako vyrovnaný pár a mne jako nesmírně tolerantního člověka. Nemohl tušit, co mi odehrávalo v hlavě.
„To je možné, “ zasmála se taky a ukončila hovor.
Před očima se mi vystoupila tvář té oné sekretářky, kterou mi jednou představil na podnikové párty. Takový diblík, pořád se směje a pohazuje těmi svými vlasy.
Vždyť to vlastně není poprvé, co se zdržel, snažila si namluvit a uklidnit se. Proč by najednou to měl být problém ? Oblékla jsem se a vyšla před dům. Bylo půl sedmé.
Prošla jsem se ulicí a nahlédla za roh, jestli někde nestojí naše auto. Ale už bylo šero a mezi mnoha parkujícími vozy jsem nerozeznala nic.
Vzpomněla jsem si na svá slova: “ My si, Rudo, věříme, viď ? My nejsme jako ti blázni, co se pořád hádají. Tak dlouho jsme už spolu a ještě jsme se nepohádali. „
„Ano, ještě jsme se nepohádali, “ usmál se a stiskl mi ruku.
Políbila jsem ho na tvář a zalil mne pocit štěstí a uspokojení, jistoty a radosti. Slibovali jsme si, že budeme vést rozumný život, že si nebudeme lhát a budeme si pomáhat.
Takové jsem měla v sobě bezpečí, klid a mír v duši v jeho přítomnosti. A nyní tu stojím a čekám na něho.
Nehádali jsme se proto, že jsem nechtěla, abychom měli mezi sebou slabá místa. A najednou – nevěřím mu. Já mu prostě nevěřím. Všechno ve mně volá po tom, abych si dala pozor. Třeba lže od začátku a já to přezírám, abych si ho udržela.
Tuto větu jsem si řekla šeptem pro sebe.
Začala jsem mírně panikařit. Najednou mi hrozně chyběl, pocítila to tak intenzivně, že jako šíp mi projela tělem prudká bolest, strach, úzkost, děs. Nekonečně dlouhé minuty jsem chodila po chodníku a každé auto, které zabočilo do ulice, jsem hlídala.
Ano, tak asi nějak vypadá samota v člověku, pomyslela jsem si .
Je to poprvé, co tohle vnímám samotu.
Zazvonil mobil
„Tak mi dej Rudu. Vždyť už musí být doma. „
„Není, opravdu, ještě nepřišel. Já na něj čekám venku. „
„Neblbněte lidi. Vždyť jsem ho viděl před hodinou, jak vchází do domu. „
„Asi jsi se spletl, on není doma, “ řekla jsem a do očí mi vyrazily slzy.
Jakoby mezi námi stála nějaká vysoká zeď, kterou nešlo překonat. Jakoby on stál za tou zdí a já před ní a nemohli jsme se jeden druhého dotknout. A čím bylo nemožnější ji překonat, tím rostla větší a větší touha.
Vrátila jsem se domů. Všude byla tma. Rozsvítila v předsíni a vešla do obýváku.
Ruda seděl ve svém oblíbeném křesle a dřímal.
„Panebože, “ řekla jsem jen a ucítila vlnu ohromné úlevy.
„Kde jsi byla, prosím tě ?“
„Když jsi nepřišel v šest a ani po šesté, tak jsem tě čekala na ulici. Měla jsem takový strach.“
„No vidíš, a to jsi ještě nezažila. Alespoň jsi také poznala svá slabá místa.“
Zamračila jsem se na něho, on se trochu ironicky usmíval.
„Pořád jsi si myslela,“ pokračoval a vychutnával si ten moment překvapení, „že jsi tak silná, tak si jistá a najednou …. „
„Najednou jsem si prožila tu možnost, že bych tě mohla ztratit,“ přiznala jsem se a neskrývala slzy.
„Máš něco k večeři ?“ zeptal se z koupelny. Lednička byla poloprázdná.
„Nemám, jak jsem tě čekala, tak jsem zapomněla jít nakoupit, “ řekla provinile.
Ruda vyšel z koupelny.
„Tak co, budeme bez večeře. To někdy neškodí.“
Šel do ložnice, slyšela jsem, jak otvírá okno a pouští přehrávač. Jeho hudba, pomyslela jsem si. Jak je všechno křehké, všechno na vlásku. Ještě včera jsem si myslela, že je jeden den jako druhý, že se nic nemůže stát, že je všechno tak jisté, jako že den se změní v noc.
Zhasla jsem světlo v kuchyni a převlékla se do noční košile. Vstoupila do ložnice a naše oči se potkaly. Měla jsem touhu něco říci pěkného, vroucího, opravdového, ale rty se chvěly v zadržovaném vzlyku. Nedokázala jsem ani říci, co jsem všechno prožila, zažila během jedné hodiny marného čekání. Ne, nedokázala jsem to. Díval se na mne a čekal. Nechtěl přerušovat tok mých myšlenek a citů, které mi viděl a očích.
“ Nikdy jsem neviděl tak krásnou hru lásky, jak se v tvých rysech dokáží měnit světla a stíny pocitů. Teď se cítím provinile..ale také žasnu nad tou němohrou lásky. „
Řekl to tiše, abych ho slyšela jen já.
Ulehla jsem vedle něho, vzala ho za ruku a stiskla ji. Toužil po tom, aby to pokračovalo, cítila jsem to tak, protože ten jedinečný okamžik se už nebude nikdy opakovat. A kdyby. Bude to jiné. Také mi sevřel ruku. Konečně jsem se zmohla na slova.
Musím mu to říci, aby tak potvrdila své pocity a sdělila mu je. Netušila jsem, že on to už ví.
„Kdybych tě ztratila,“ zašeptala jsem, „vůbec bych nevěděla, jak se s tím vypořádat. Jak bych to přežila. Dnes poprvé jsem prožila velké zoufalství, strach a podezírání, žárlivost a nejistotu. Dnes jsem zjistila, jak tě miluji, jak jsem na tobě závislá. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, Rudo, ale nebudu nic proti tomu dělat.. Vím to nyní víc, než kdy před tím. „

Prolog
Tu noc asi poprvé prožila opravdové odevzdání se.
Velká kola se jí točila před očima a mysl se naplnila nekonečným blahem.
Teď to zažít, teď, kdoví, co bude zítra, pomyslela si.

Maura, 2008