Křehký svět poezie – Díl 1.

Obhajoba poezie jako umění i terapie
Autorka: Maura
Čtou lidé ještě v této době vůbec poezii a nebo básníkům již odzvonilo? Básník František Hrubín ve své krásné hře ˝Srpnová neděle˝ vkládá do úst básníkovi Alfrédovi Morákovi větu, kterou říká poštmistrovi, nesmrtelně ztvárněným panem Radovanem Lukavským:˝Básníkům už odzvonilo, poštmistrům však ne. Buďte rád!˝

Tato věta zazněla v prvním desetiletí nastolení komunistického režimu v České republice, tedy v padesátých letech. Ale, já mám za to, že to ani v té době nebylo tak zlé. Alespoň moje dětství a mládí provázela poezie a protože psaná literatura tehdy neměla konkurenci v televizi, byla vnímána intenzivně a také byla hodně vyhledávána.
Někteří lidé nemají poezii rádi a je jim přáno. Ne každý musí být poezii nakloněn a rozhodně mu nesmí být vnucována. Ona totiž přichází z láskou, bolestí, všedním dnem, je všude kolem nás i bez těch literárních -ismů. I malé dítě miluje, tleská ručkama, když zaslechne první veršíky! Z toho soudím, že poezie je lidem vlastní a je jedním z možných prostých pohledů na náš moderní, vyspělý svět, plný možností, ale také plný stressů a sebevražd i válek, kterých jsme se jako lidé ještě nedokázali vzdát..
Ale máme tu ještě přírodu a máme také touhu po klidu a tichém prostém lidském štěstí.Cesta za ním je dlážděna lidským citem, touhou a fantazií a doprovázena něčím, co nám kdysi, třeba ve škole nebo i v rodině připomíná zapadlou vzpomínku na pocity, které jsme získali při četbě poezie.

Únosy

Takovou báseň
Šikovnou do ruky

Jako prs
té jedné
nevýslovně zapovězené

Dech jezdec
Péruje ve třmenech
Teď
Zdvihnout ji
Ze samé vody
Z kamení zkamenělého
A posadit před sebe

Bílou jak papír

Papír s šíleně bušícím srdcem
(Miroslav Florian, Svatá pravda, 1969)

Tvrdím, že poezie je krásné umění, které vlévá lidem do srdce ušlechtilé pocity a city a na chvíli je dokáže odklonit od každodenních starostí, ale dokáže být i hlasem lidí, zápasících o svá práva, dokáže být útěchou v době utrpení a provází radost při oslavách. Je milým dárkem, který si předávají lidé z lásky a přátelství, je sestrou lidské lásky.
Samozřejmě, že křehká poezie našich českých básníků dokáže rozechvět pamětníky dob, kdy v regálech knihkupectví stály poslušně vedle sebe sbírky Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Ivana Blatného a Jaroslava Seiferta. Jsou to vzpomínky!
A jak je nám dnes, ve 21. století? Jistě, že i dnes je mnoho nadaných a krásných duší, které dokáží soustředit náš vnitřní pohled do zvláštních imaginací přírody a soudobého světa, viděného kukátkem pozitivně naladěného básníka, který se vyslovuje svým způsobem – veršem volným, vázaným či střídavým či poezií v próze.
I v současné době existují lidé, kteří si myslí, že číst poezii je ztráta času a ty, kteří ji píší, podezřívají, že se pokouší o únik do nereálného světa. Vzpomínám si nyní na básníka Ovidia Nasa, jak ho jeho otec vyplácel za to, že psal básně a o mu říká tuto kouzelnou:

˝Setři otče metlou
už nikdy nenapíši verš.˝

Však báseň, od nepaměti a právě poezie tohoto dávného básníka je příkladem, je krásná výpověď o okamžiku pocitů a vidění všeho tak niterného, že si nikdo ani nepovšimne, že autor popisuje svět, reálný a jsoucí z hlubokého prožitku vlastní fantazie.
Psávalo se ve formách.
Mnoho mladých amatérských básníků, kteří se usídlili na literárních serverech, zkouší prolomit hradby diktátu versologie a zkouší, co to udělá. Zbásnit své vidění světa, ve věku 15-18 let není nic jednoduchého, zvláště, když jim pouze škola zprostředkovává ve výuce formu a způsob tradičního verše a oni chtějí dál. Jak například napsat báseň nevšedním způsobem o opuštěnosti, rozvratu, nelásce, nemoci a nebo drogové závislosti?

Na literárních serverech mezi sebou komunikují mladí lidé ve verších a zkouší se dostat do samého těžiště příčiny a následku utrpení, lásky a radosti, kterým procházejí a druzí, jejich čtenáři jim píší komentáře, kterými svým způsobem odpovídají na pocity svého básníka svými vlastními. Literární servery jsou prostředníkem prazvláštní komunikace a sdílení. Je tam hodně živo! Vždyť příznivci moderního básnění, často inspirovaného texty rockových skupin se předhánějí originalitou vyjádření tak letmého pocitu, jako pohled z okna a hlučnou ulici, v které přírodu dělá pár stromů a ušlapaný trávník. Za chvíli se po této ulici vydají do školy a prožijí život každodenní, ale pokud se jejich mysl dokáže zastavit okamžik, aby vykouzlila gejzír upřímných, byť trochu kulhajících veršů, potom je ten svět, který na ně chystá tolik různých úkladů, v pořádku.
Většina z nich nemá žádný básnický vzor, jaký mívala naše generace, které se vzhlížela jako slunce v jarní kaluži, v mistrovských básních Holanových, Hrubínových, Halasových a jiných. Svět mladých básníků je v jiném pohybu a časoprostoru. Mají jiné zážitky, které jim přináší globalizovaný svět a oni často, odtrženi od přírody a nadšení pro ni, musí hledat své inspirace na jiných místech. A proto je ta poezie, ovšem jen zdánlivě, naplněna smutkem, vášní, hořkostí či nadšením a je tak sama sebou, že my starší, kteří vězíme v naučených formách poetického vyjadřování jim nerozumíme a nebo pochybujeme o tom, že poezii vůbec píší.

No, česká literatura opravdu stvořila velké básníky, kteří by mohli lehce konkurovat francouzským, španělským nebo anglickým. Jenomže, zdá se, že zůstala sama sebou, tak časová, že nepřekročila hranice nové doby a nenabídla lákavé možnosti pokračování v takovém stylu, který je ve většině případech – mistrovský.
Zdá se, že romantickým básním odzvonilo, že milostná poezie zůstala zakletá ve slovech našich mistrů a mladí básníci píší o lásce často s výčitkou : Kde jsi? Co jsi? Jaká je tvá podstata a poslání? Proč tě nemám? Proč mne opouštíš? Najdu tě? Nebo také: Nechci tě. Zradila jsi. Prostě – neexistuješ.
Ale já věřím, že láska vede vždy, aniž to básník tuší. Jeho ruku a srdce, jinak by neměl potřebu ji tímto krásným způsobem hledat a nebo s ní zápasit. Proto je a zůstane vždy věčnou inspirací těch, kteří mají hlubokou potřebu o ní básnit.
Příště Vás, milí čtenáři, pozvu na procházku českou milostnou poezií.