Kyberláska – povídka

Autorka článku: Maura
Potkali jsme se náhodu na chatu. Bavila jsme se s přítelkyněmi, on vstoupil k nám jako host a za chvíli nás zcela okouzlil vtipnými poznámkami. Hlavně se mu líbil můj nick „Včelka Mája.“ Nikdo z nás neví, co bude dál. Včelka Mája a Motýl Emanuel se vznášejí v prostoru, který jim poskytuje bezpečné útočiště.

Pak mne začal zatahovat pod zámek, aby ostatní nemohly sledovat náš rozhovor a nakonec zřídil na chatu samostatnou místnost. Od té doby nevím, čí jsem a co si mám o tom myslet.
Je zase večer. Už uběhlo pět dní od našeho prvního setkání. Pracuji na překladu. Čekám na to, zda se mi ozve e-mailem a řekne název místnosti, abych mohla vstoupit na chat s ním. Pozoruji na sobě, jak jsem nervózní, jestli se ozve nebo ne. Konečně přichází e-mail, že na mne čeká v naší místnosti na Pokecu v Atlasu.cz . Čekal tam na mně s kytkou. A začínám se cítit špatně se vzrůstající intenzitou jeho vyznání a příslibů. Trochu se stydím, protože to mohu považovat za začínající nevěru vůči Karlovi, s kterým žiji už pět let. Já vím, že bych to tak brát nemusela. Nikdo to tak nebere, ale rozhodně to není fér. Musím zjistit o něm nějaké podrobnosti, rozhoduji se a jdu spát.
Druhý den potom jsem neměla v práci žádné státní. Sotva skončila poslední hodina a studenti opustili místnost, sedla jsem si k počítači a začala si formulovat otázky, které mu dnes večer položím. Ještě to není tak daleko, abych to nemohla s ním skončit. Než si toho všimne Karel, že se ve mně něco děje. Večer budu sama doma, Karel je v Itálii na jednání a tak si udělám opět svou chatovou siestu. Zneklidňuje mně, že se pořád dívám na hodiny a čekám, až přijde pravděpodobná chvíle, kdy se ohlásí. Většinou kolem 22 hodiny. A už mi skočila na dolní lištu žlutá obálka. Zve mne a chat a já tam spěchám jak o život.
˝Co právě děláš ?“ ptám se ho.
˝Právě se chystám na příjezd nočního spoje,“ odpovídá se srdíčkem.
˝Ty jsi výpravčí ?“ s údivem se ptám já.
˝Ne,“ říká zcela nepokrytě a posílá smajlík s širokým úsměvem
˝Tak jsi nějaký drážní úředník ?“
˝Ne, já jsem ve skladě a nakládám balíky do poštovního vagonu.“
˝Prima práce,“ odpovídám mu a přesně v duchu našich srdečných a romantických rozhovorů mu vykládám, jak mám ráda vůni pražců a příjezdy vlaků na malebná venkovská nádraží.
˝No, já jen vidím vlaky přijíždět a odjíždět,“ říká a posílá kytičku.
˝A na kterém nádraží ?“ ptám se ho.
˝Červeném Kostelci,“ odpovídá.
Na chvíli se odmlčel a já čekám.
˝A co děláš ty ?“ ptá se mně.
˝Učím dějiny umění na filosofické fakultě,“ odpovídám po pravdě.
˝Jsi vdaná ?“ Tuto otázku mi pokládá poprvé.
˝Ne a ty jsi ženatý ?“
˝Rozvedený.“
První pravda za celou dobu. Tedy když z toho odečtu ty polopravdy.

Je červen, blíží se prázdniny a i dlouho plánové setkání uměleckých hudebních skupin v Červeném Kostelci. Ještě, než jsem začala s ním na chatu komunikovat, plánovala jsem, že v tu dobu pojedu na dovolenou, ale nyní se na ten festival těším. Důvod je jasný. Pokusím se ho vyhledat. Jediné věc mi kalí radost, že už třetí den mne bolí břicho. Nevím z čeho. K lékaři se mi moc nechce. Říkám si, že to bude asi tím napětím ze zkoušek a tím bděním u počítače.

˝Čím tam pojedeš ?“ zeptala se mě kolegyně.
˝Vlakem,“ odpověděla jsem a přemýšlela, jestli ho tam na nádraží potkám. Určitě v tom skladě nepracuje mnoho lidí a pokusím se rozeznat, který z nich je právě on.
V den odjezdu cítím, že mi je o něco hůř a že mám teplotu. Ale jízda je klidná a pohodlná. Algifen mne na chvíli uklidnil.
Konečně vystupuji a rozhlížím se po peróně. Tak tady se někde pohybuje. Jak vůbec vypadá ? Je starý, mladý ? Bože, já jsem opravdu blázen.
˝Hledáte někoho, paní ?“ ptá se mě muž v nádražácké uniformě.
˝Hledám sklad balíků.“
˝To máte štěstí, já ho obhospodařuji,“ zasmál se.
Bylo mu tak přes padesát.
˝No, tak potom mám štěstí, protože hledám právě vás.“
˝Mne?“ ptá se udiveně.
˝Já jsem ta, s kterou hovoříte na chatu, na Atlasu.“
Chvíli se na mne díval z údivem, ale pak se rozesmál.
˝Já na počítači ? No to se povedlo. V životě jsem na něho nesáhl. Já tu lepím na balíky známky a značky. A pěstuju králíky. To jste si mne asi s někým spletla a nebo si z vás někdo udělal srandu.“
Cítila jsem, jak rudnu až po kořínky vlasů a hluboce jsem se omluvila. Ještě jsem slyšela z dálky, jak se směje a někomu to vykládá.
Tak to jsem nečekala. Udělal ze mne idiota. Už mu nikdy nenapíšu. Ale napíšeš, říkalo mi něco v duchu. Ty toho nenecháš. Je to blbý, ale je to tak …..
Zavolala jsem si taxík. Odjela jsem do hotelu, kde jsme měli uhrazené ubytování jako účastníci festivalu. Byla jsem zvědavá, jestli mi skutečně dali samostatný pokoj. Břicho mně bolí tak, že si musím lehnout, abych to všechno přestála.
˝Máte tu zavedený internet ?“ zeptala jsem se pokojské, která zavírala okno do příliš hlučné ulice.
˝Jistě, že máme. Můžete si zapojit zde na pokoji počítač.“ Usmála se na mně a zavřela za sebou dveře. Rozhodla jsem se, že mu napíšu zprávu o tom, že jsem v Červeném Kostelci v hotelu U modré hvězdy. Chtěla jsem ho překvapit, ale ve skladišti na nádraží jsem ho nenašla. Bohužel. Tak někdy jindy. Že mně tak bolí břicho, že asi budu muset vyhledat ještě dnes lékaře. Zaklapla jsem počítač, ale nevypnula ho. Čekala jsem odpověď a lehla si do postele. Trochu jsem si zdřímla, probudilo mne cinknutí mejlu. Otevřela jsem počítač, byl tam vzkaz od něho.
˝Mám v Kostelci známého lékaře. Jmenuje se Vojtěch Krátký. Řekni mu, že tě posílá Zdeněk. On už bude vědět. Jdi tam hned, před chvílí jsme s ním mluvil. Za hodinu mu končí služba. Je to na ulici Jana Husa 5.“
Vylezla jsem z postele a oblékla se. Bolest sílila. Napsala jsem na dveře lístek, že jsem musela k lékaři. Chytla jsem naštěstí taxík. Dole na vrátnici jsem se zeptala, kde najdu doktora Vojtěcha Krátkého. Prý druhé patro. Jela jsem výtahem. Našla jsem dveře s vizitkou toho jména a zaklepala. Ve dveřích se objevila sestra.
˝Hledáte někoho ?“
˝Jdu za panem doktorem Krátkým s akutní bolestí břicha.“
˝Pojďte dál,“ ozval se mužský, příjemný hlas. Sestra mu uvolnilo místo ve dveřích a já vešla do ordinace. Posadila jsem se bez vyzvání.
˝Tak kde vás bolí ?“ zeptal se.
Ukázala jsem mu místo, kde jsem cítila nejsilnější bolest.
˝Lehněte si a obnažte břicho. Prohlédnu vás.“
˝Musíte na rentgen. Vypadá to na slepé střevo.“
Dala jsem sestře občanský průkaz a průkaz zdravotní pojišťovny, aby mohla napsat kartu.
Nechala jsem kabelku v ordinaci a šla dlouhou chodbou na rentgen. Když jsem se vrátila, usmíval se na mě.
Tu noc mne operoval. Třetí den jsem se dozvěděla od sestry, že mi pan doktor zachránil život. Abych byla na sebe opatrná.
˝Chtěla bych mu poděkovat,“ řekla jsem.
˝On dnes nemá službu a my jsme vám zařídili převoz do nemocnice ve vašem bydlišti.“
Cesta proběhla dobře a v nemocnici jsem byla pět dní. Karel byl pořád v Itálii a několikrát mi volala a projevoval obavy o mne, což jsem od něho nečekala.

Hned, jak mně propustili, jsem se vrhla k počítači a napsala zprávu, že už jsem doma a že mu děkuji za to, že mne zachránil, protože se z toho vyvinul akutní zánět slepého střeva. Nedočkavě jsem čekala, až se objeví e-mailová pošta se vzkazem, že je v chatovací místnosti. Blížila se desátá hodina a moje napětí se stupňovalo. Konečně ! Vstupuji do místnosti a on tam na mne čeká s kytičkou. A má nový nick místo neosobního čísla.
Motýl Eman : Ahoj. Tak jak je ti ?
Včelka Mája : Dnes jsem se vrátila z nemocnice.
Motýl Eman : A dobrý ?
Včelka Mája : Dobrý. Ale ještě asi budu na nemocenské.
Motýl Eman: Hlavně, že to dobře dopadlo.
Včelka Mája : Moc se mi po tobě stýskalo.
Motýl Eman : Mám tě rád.
Včelka Mája : Já také. Posílám ti políbení po síti. A objetí.
Motýl Eman : Také tě objímám, včeličko.
Včelka Mája : Poděkuj panu doktorovi. Ani jsem se s ním nerozloučila
Motýl Eman : To nevadí. Už je pozdě. Jdi spát. Líbám tě. Zítra se ti ozvu.
Včelka Mája : Budu celá nedočkavá.
Motýl Eman : Dobrou noc a sladké sny, moje včeličko.
Včelka Mája : Také tobě můj motýlku. Miluji tě.
Motýl Eman : Já tebe také. Krásné sny.
Včelka Mája : Sladkou dobrou noc.
Ještě, než vypnula počítač, pustila jsem si svou oblíbenou píseň a myslela jsem na něho. Ráno jsem našla jeho e-mail. Z něho jsem se dozvěděla pravdu, že on je tím, kdo mne operoval a abych se na něho nezlobila, že mne klamal. Dal mi na vybranou, jestli si s ním chci ještě dál po večerech povídat. Tentokrát jsem neodpověděla hned. Mám celý den na přemýšlení. Je deset hodin dopoledne. Den rychle uběhne a já jsem si téměř už nyní jistá, že budu čekat na jeho e-mail.

Konečně se blížila 22. hodina. Čekám na e-mail. S napětím, jako vždy. Konečně se objevuje žlutá obálka na dolní liště. Zve mne do chatovaní místnosti. Chvíli ještě přemýšlím a pak tam jdu. Nyní se známe. Snažím se vážit každé slovo a bojím se, abych něco nezkazila. I on je vážný. Oba jsme si dali šanci se rozhodnout, zda budeme pokračovat či ne. Vycítila jsem, že s tím také bojoval. A přesto. Zase píšeme na sklo to, co bychom ve skutečnosti nikdy neříkali.
Nikdo z nás neví, co bude dál. Včelka Mája a Motýl Emanuel se vznášejí v prostoru, který jim poskytuje bezpečné útočiště. A kyberláska pokračuje, dokud bude mít z čeho žít.

Maura, 2008