Důchodce a duchovní život – První kroky

Autor článku: František Benda

K prvním krokům na duchovní cestě není třeba činit nějaké dalekosáhlé rozhodnutí. Zpravidla stačí už pouhý zájem, pouhé připuštění, že něco takového vůbec existuje, a pak možná i zvědavost, co takový způsob život vlastně obnáší. I ten, kdo se v podstatě o něco podobného pouze pokouší, vlastně už na cestě je. Jako v praktickém životě – již první krok ze dveří domova lze nazvat začátkem cesty.

V hojné literatuře, zabývající se touto problematikou, se na mnoha místech vyzývá k urychlenému nastoupení duchovní cesty, ale současně se upozorňuje na její možná rizika: kdo chce po ní skutečně jít, musí nejdříve takzvaně zemřít světu.
Na první pohled je zřejmé, že se zde mluví v jinotaji – jistě nejde o skutečnou smrt fyzickou. Tím ˝zemřít˝ se míní odchod z dosavadního způsobu života, což je ostatně samozřejmý doprovod každé cesty. I nepatrné odskočení na nákup přes ulici také předpokládá, že -byť nakrátko – opustíme svůj byt a zabouchneme za sebou dveře.
Opustit byt zde znamená vzdát se (byť jen na nějaký čas) všech vymožeností a pohodlí, které nám nabízí. Cesty jsou většinou spojeny s pohybem v neznámém prostředí, a také s riziky, která nás na nich mohou potkat. To je ale mnohdy právě ten důvod, který na cesty láká: poznat něco nového, zajímavého. Některé cesty však současně slibují i nějaký zisk, což může být také důvod k jejich nastoupení. Rozhodně to není odsouzeníhodné. Důležité je odhodlat se a vykročit.
Představa opuštění bytu je pouze příměrem toho, že opouštíme sice navyklé, příjemné teplo domova, ale také – a to především, – že musíme pozměnit své dosavadní myšlení. Hlavně se to bude týkat našich postojů a vztahů. Vlastně se od nás nechce ani nic nového nebo zcela neznámého. Obdobné požadavky byly už dávno poznány a formulovány z nejrůznějších hledisek dokonce v nejstarších písemných památkách. Vždy se jedná o vnitřní disciplínu, která se pak projevuje v zjednodušení a uskromnění každodenních postojů. Už dávno se zjistilo, že člověk vlastně nepotřebuje ke svému životu příliš mnoho. Tak proč to nezkusit?

A je tu první dilema. Netoužíme přirozeně ani po přestěhování do jeskyně či primitivního srubu, ani si naopak nepředstavujeme elektronickou domácnost, v níž vše funguje na povel stisknutého tlačítka. Je nutno hledat kompromis. Směr k zjednodušení života vede sice ke zkvalitnění duchovního přístupu, kdežto směr opačný zase vylepšuje hmotné podmínky. To nás přivádí na jednu důležitou vlastnost přírody: svět, jak jej dokážeme chápat, se nám jeví jako dvojný, bipolární. Jakýkoliv fenomén, který je schopen vstoupit do naší mysli, se projevuje ve dvou vydáních, která proti sobě stojí v protikladu, ale navzájem se doplňují na smysluplný celek. Dá se jich vyjmenovat nepřeberné množství: den/noc, muž/žena, akce/reakce, světlo/stín atd., atd. Přirozenou snahou běžné mysli je vybírat si z těchto dvou možností tu příjemnější, pro nás výhodnější. Taková volba však zabraňuje dokonalému poznání. Strana druhá, nepříjemná a proto opomíjená, však o sobě dává čas od času vědět. Naučit se žít i s tímto nepřítelem v zádech je základním požadavkem k dosažení tolik potřebné psychické rovnováhy.
Nejsme-li se svým dosavadním životem v některém aspektu zcela spokojeni, bude dobře si uvědomit, že se nezmění sám od sebe. Pro jeho změnu bude nutno něco udělat – dosavadní způsob nás k tomu nedokáže přivést, neboť to není v jeho silách.
Vůbec ale není nutno odcházet kamsi do ústraní hor, pouště či kláštera. Své myšlenky a postoje si stejně neseme s sebou – nikdy a nikde se jich nezbavíme. Jedinou cestou je jejich kultivace.

To jsou zhruba otázky, kterými se lidstvo zabývalo odnepaměti, a na něž moudré hlavy z různých časů a kontinentů nám zanechaly řadů návodů, které je možno vyzkoušet. Proč tedy váhat?