Tajemný kartář – povídka

Autorka článku: Maura
Sklánělo se pomalu k večeru a v pokoji, kde seděli dva lidé, bylo útulno. Seděli a mlčeli. Zrovna ve chvíli, kdy začíná tento příběh, padlo mezi nimi poslední slovo. Roky, v kterých se snažili posilovat své city a pochopit svoje poslání jednoho vůči druhému, uplynuly a na jejich konci, právě při této schůzce, jediné za celou dobu, si museli říci – ještě ne.

Hana měla chuť ho vzít za ruku, ale neučinila tak, protože věděla, že by ji neodtáhl. Naopak.
A on – měl oči sklopené a kdyby je zvedl k ní, viděla by v nich slzy. Nemusela je vidět, věděla o nich.
A pak, po tom mlčení, se zvedl a měl se k odchodu. Šla za ním do předsíně a pokusila se ho obejmout. Vážně se na ni díval a pak vztáhl ruku k bundě, která poslušně visela na ramínku. Neřekla – neodcházej. Chtěla to mít už za sebou. Protože až do krku stoupal pocit hluboké tísně a strachu, že je to naposledy.
„Jsi krásná,“ řekl jí tiše a políbil ji do vlasů, „zůstaň taková. Naše naděje …“ Zlomil se mu hlas …..

Vyhlédla za ním z okna. Ale ještě slyšela, jak chvátá ze schodů. Pak vrzly venkovní dveře a uviděla jeho postavu v tom příšeří, jak míří k autu. Neotočil se. Věděla, že kdyby to udělal, že by se vrátil. Ale oni se tak rozhodli. Jsou rozumní lidé. Dospělí a víc, že jejich vztah, byť je sebekrásnější a sebe hlubší, nesmí být založený na neštěstí jiných lidí. A Klára, jeho žena, jak si Hana myslela, by zřejmě nepřežila tu ztrátu. I když tušila, musela tušit, že jí už tak zcela nepatří a patřit nebude. Nemohla ji nenávidět, spíše ji litovala …a sebe také ………

Na stole zavoněla bílá káva a na talířcích byly nakrájeny úhledné plátky bílé mandlové vánočky.
“ Je dobře, že jsi přijela, Haničko. Už jsi nás dlouho nenavštívila.“
“ Chtěla jsem už přijet dřív, ale nějak mi to nevycházelo,“ řekla Hana popravdě. Nechtělo se jí lhát.
“ Vezmi si,“ pobídla ji.
Hana ulomila kousek pečiva a než ho donesla k ústům, zazvonil dole, u hlavních dveří, zvonek.
“ To bude asi listonoš,“ řekla teta. Vstala a šla k oknu. Poodhrnula záclonu a vyhlédla. Pak se obrátila k Haně.
“ Vavřinec. Úplně jsem na něho zapomněla. Jen si něco vyřídím.“
“ Vezmu si to do svého pokoje, teti. Vyřiď si, co potřebuješ.“

Teta byla dříve učitelkou a od té doby, co odešla do důchodu, se věnovala spolkové činnosti. Hana ji obdivovala a měla ráda, konečně, byla to její jediná příbuzná, která jí zbyla v celé rodině. Po smrti rodičů ji občas vyhledávala. Pokud měla čas a pokud ji to práce dovolovala. Občas přivezla nějaké dárky a nebo knihy. Teta ráda četla a knihy půjčovala i druhým starým dámám, které s ní sedávaly ve velkém pokoji a pily kávu ze starodávných šálků. V tom domě se zastavil čas a Hana nyní potřebovala mít tu iluzi víc, než cokoliv jiného. Má ji to říci a nebo ne ? Komu jinému se svěřit ? Musí s někým o tom promluvit. S někým, komu opravdu důvěřuje.

Klára si umínila, že pojedou na víkend na chalupu. I když Petr měl tolik práce a potřeboval klid. Právě dokončoval svou knihu a byl nervózní. Nakladatel na něho dost naléhal a on neměl pořád v sobě klid, aby se zabral do práce.
“ Nedáš si ?“ zeptala se ho, když si nalila koňak.
“ Nemám chuť,“ řekl jí od klávesnice, aniž se na ni podíval. Stokrát ji prosil, aby přestala pít. Jakoby to dělala úmyslně, dokonce, byl o tom přesvědčený, protože ho tím vydírala. Jejich vztah, když se zjistilo, že je Petr neplodný, byl založen na vzájemném špičkování a vydírání. Ale také na penězích jejího otce. Než se Petr stal úspěšným autorem a dostudoval ve Francii filozofii, Klárčin otec je podporoval. Dobře si spočítal, že Klára bude zajištěná, protože jinak by v životě neobstála. Sotva se jí podařilo, za vydatné pomoci otce, dostudovat gymnasium a o vysoké škole nemohlo být ani řeči. Nebyla schopná pochopit, že se musí postavit na vlastní nohy. Sice se jí pokoušel najít zaměstnání sekretářky, ale nakonec jí šéf vyhodil. Jednak pro její návyk na alkohol a jednak proto, že její pracovní výkony byly víc než mizerné. Za to Klárčino věno bylo ohromné. Velká, rekonstruovaná vila s obrovskou zahradou, bazénem a altánem, milion na kontě. Zpočátku se Petr snažil svým úsilím a prací vyrovnat tomu, co neměl, totiž peníze a skutečně měl štěstí, že jeho práce byla, zvláště ve Francii, dobře zavedená. Dalo by se říci, že byli bohatí a bezstarostní. Než se tedy objevilo, že nemohou mít děti. Po pravdě, Klára byla v duchu vděčná osudu, protože se sotva dokázala postarat o sebe, ale to nikdy nedala najevo. Naopak, když pravda vyšla najevo, předstírala zhroucení. Celé příbuzenstvo jí litovalo, ale ona prohlásila, že se smířila ze svým těžkým osudem a že Petra miluje natolik, že mu odpouští. A za tím odpuštěním stálo něco, o čem Petr neměl ani tušení – touha si žít po svém. A tak si vlastně vydobyla půdu pro své vlastní choutky a záliby, aniž by se Petr odvážil zasahovat. Jen to pití, to ho mrzelo, protože se obával, že to dřív nebo později přestane zvládat. Ale Klára se měla ráda a dávala si dobrý pozor, aby si neuškodila. Jak byla na jiné věci hloupá, byla dost chytrá na to, aby si spočítala všechno, co bylo v její prospěch.

Když Petr poznal Hanu, už si dokázal přiznat celou pravdu o svém životě, ale nemluvil s ní o tom. O Kláře skoro vůbec nemluvil. Nechtěl jí pomlouvat a také nechtěl, aby měla Hana pocit, že v ní vidí východisko ze svého způsobu života. Setkali se v Paříži na jednom soukromém večírku. Tam jí byl představen. Klára tehdy zastupovala jednu českou obchodní společnost, která uzavírala dlouhodobý kontrakt s francouzskou obchodní společností. Chvíli spolu hovořili a přeskočila jiskra. Ani nevěděli, jak. A od té doby se potáceli v podivném vztahu, který je oba povznášel a současně jim přinášel i vnitřní utrpení. Nestýkali se spolu ani v Česku. Jen si občas vyměnili e-mail. Trvalo to pět let, než opět se setkali v jejím domě …..

Hana si nedovedla vysvětlit, proč k němu cítí tak silnou lásku a kdykoliv se pokoušela s tím skoncovat, popadl jí strach i úzkost. Ne z osamění, ne ze sobectví. Neměla se komu svěřit a s kým se poradit, co dál ……

“ Haničko, už odešel, pojď si sednout do jídelny, je tam tepleji,“ řekla mezi dveřmi teta a těmi slovy jí vytrhla ze zamyšlení.

Hanička pokývla na souhlas a nesla si kávu a talířek s nedojedenou vánočkou do jídelny. Sedla si a těžce si povzdechla.
“ Tebe děvče něco trápí. Nechceš si o tom promluvit ?“

Byla to lákavá nabídka, ale Hana nevěděla, jak začít. Vždyť o tom nikdy s nikým nemluvila a třeba se jí nepodaří všechno jasně vysvětlit tak, aby dostala radu.
“ Zkusím to, ale nevím, jestli budu schopná to všechno vysvětlit.“
“ Jen to zkus a uvidíme,“ usmála se teta.

A tak ji vyprávěla svůj příběh. Chvílemi se zarazila, protože jí připadalo hloupé líčit své city tak otevřeně. Ale teta jí očima povzbuzovala.
Když Hana skončila, bylo jen slyšet tikat hodiny na krbové římse. Upřela oči do oken, aby se nedívala jen tak do prázdnoty.
“ Kdybych ti měla říci, co si nyní o tom, myslím, asi bych mluvila o posedlosti z osamění. Ale to by bylo příliš jednoduché. Věřím tomu, že láska má své cesty a že si způsoby nevybírá. Je však otázka, co chceš ty ? Za tu dlouhou dobu, co mezi vámi existuje ten vztah, ať je jakýkoliv, jsi si mnoho věcí vysnila a co když je úplně jiný, než takový, jaký ho vidíš svýma očima ? A chceš vůbec znát pravdu ?“
“ Ne,“ řekla Hana určitě.
“ A on zná o tobě celou pravdu, Hano?“ zeptala se teta a pátravě se na ní podívala.
“ Ne,“ řekla Hana a nechala bloudit oči po obloze, která se za okny kabonila.

Kdykoliv pomyslí na Radka, sevře se jí žaludek. Ale nemůže ho odmyslet ze svého života. Nemůže zapomenout na ty trapné roky manželství. Jako mladá studentka podlehla jeho naléhání, ani dva potraty, ke kterým ji dohnal, nebyly pro ni dostatečným, důvodem s ním skoncovat. Pořád věřila, že se všechno urovná. Radek také studoval, neměli možnost se osamostatnit a než by se zaběhli v praxi, jak pravil Radkův otec, bůhví, jak by se jim vedlo. Rodina Radka si byla vědoma toho, že je Hana v oslabeném postavení a také toho, že kdyby Hanina rodina chtěla, mohli by si docela dobře žít, protože tam peníze byly. Ale ani potom, co Hana prodělala potraty, její rodina nepovolila. Radek se jim nelíbil a názory jeho otce už vůbec ne. Přesto se vzali. Obě rodiny se poprvé a naposledy setkaly na svatbě. Chvíli bydleli u Radkových rodičů, chvíli u Haniných. Ani u jedné strany nenašli dost pochopení a tak se stalo, že manželství skončilo. Radek si našel novou partnerku, která se Radkovým rodičům líbila daleko víc a Hanina rodina důrazně trvala na rozvodu. Hana vstupovala do své první praxe jako rozvedená a v jejím mladém věku ji tato skutečnost v očích lidí moc nesvědčila. Neměla už dál chuť si hledat partnera a tak se pustila do práce a ta se stala smyslem jejího života. Pomalu se přizpůsobovala ke svému osamělému způsobu života a už si skoro nic nepředstavovala a nežádala, až do toho osudného dne, kdy se potkala s Petrem.

“ A já si myslím, jestli spíš se neprojevuje tvůj vnitřní pocit osamělosti. Co když je Petr stejný, co když tě jen tak miluje, aniž by o tobě přemýšlel ?“

Hana si tohle nepřipouští. Spojuje s ním svou budoucnost – i když nemá představu, jaké by to bylo. Potřebuje jeho přítomnost ve svém životě, ale nikdy si nepoložila otázku, zda také ve svém domě, nejhlubším soukromí, které nyní má a v kterém si může dělat, co se jí zlíbí ? Výsledek jejího svěřování byl takový, jaký konečně očekávala. Její láska začíná dostávat reálný základ, kdykoliv o ní přemýšlí a možná i trhliny v pochybnostech, které si musí přiznat.
“ Nebuď smutná, všechno může být úplně jinak. Každému pánbíček nadělil nějaké to štěstí a já věřím, že ty ho také dosáhneš, Haničko. Ale musíš být trpělivá.“

Nebylo to přesvědčivé a Hana si dokázala představit, co si vlastně teta o ní myslí. A nebo co si myslí víc lidí, kteří jí znali. Osamělá ženská, která má kariéru a nic víc. Už je za zenitem, těžko najde někoho svobodného a nebo spíš vdovce, který bude koukat se zabydlet v pohodlí. A jestli nechce zůstat sama do smrti, musí slevit.

Cesta se pomalu zatáčela k mostku, který postavili přes malou, ale dravou říčku. V myšlenkách se pomalu blížila k parčíku. Pár laviček stálo podél široké cesty a nad nimi se skláněly větve starých stromů. Všimla si, že na jedné sedí nějaký starý muž. Mezi kolen mu seděl velký černý pes. Když se blížila, otočil k ní hlavu. Usmála se na něho, protože jí připadlo, že se na ni přátelsky dívá.
“ Ty jsi ale hezký pejsek,“ řekla mu a on zavrtěl ocasem.
“ Je moc hodný,“ řekl starý muž a pohladil ho po hlavě.
“ Někdy jsou zvířata lepší než lidi,“ vyklouzlo jí mimoděk.
“ Jo, jo, někdy se tak přihodí. A přisedněte si.“

Chtěla si popovídat, aby přehlušila své myšlenky, které na ni nepříjemně dotíraly.
“ Jak říkáte, mladá paní. Zvířata jsou vděčná, lidi nevděční. Ale takový je světa běh. Jednou jsi nahoře, po druhé dole, ale nejdůležitější je, podle mne, aby se každý srovnal se svým osudem.“
“ Osud ? Měla jsem vždycky dojem, že si každý osud tvoří sám.“
“ Ten dojem není docela pravdivý,“ řekl starý muž a usmál se. Všimla si, že má neobyčejně, na svůj věk, živé oči. A docela příjemný pohled.
“ Vy věříte na …“ , zarazila se, protože muž sáhl do kapsy a vyndal balíček karet.
“ Vyložím vám karty,“ řekl, “ jestli chcete.“
Magie ? No, proč ne. Co na tom záleží ? Všechno je dobré, jen když to přinese trochu klidu v duši.
“ Ano.“ Rozhodla se. Ať už uslyší co uslyší.
“ Kousek si odsedněte, ať mohu karty rozložit.“

Velmi zručně a zkušeně rozkládal karty po lavičce. Když byl hotov, řekl jí, aby se na ně nedívala.
“ Nic vám neřeknou, jejich význam znám jen já. Jste připravená ?“
“ Ano,“ vydechla. Cítila, jak se vnitřně chvěje nedočkavostí.

“ Vaše minulost, to je velká škola. Láska, která odpouštěla a byla zrazena. Obětovala jste všechno. A přesto vaše oběti nebyly naplněny. Nenašla jste žádnou přátelskou pomoc. Ale nelitujte, protože vaše cesta měla pokračování. Naplnila jste svůj život a byla jste docela spokojená. A pak přišla další osudová chvíle. Setkala jste se s mužem, který však vám také nic dobrého nepřinesl. Opakuje se znovu vaše minulost v pocitu nenaplnění. Ten muž není volný a váhá. Z jedné strany ho láká se s vámi stýkat, z druhé strany je připoutaný k majetku, pohodlí a úspěchu. A ten neopustí, protože vy nejste ta pravá. Ale nezoufejte, mladá paní, protože vás brzy potká odměna za vaše utrpení a osamělost. Bude to láska, která konečně bude opětována. Váš život se změní k nepoznání. Bude konec všem zkouškám.“

Hana strnula. Tak Petr to není.

“ Jsem trochu překvapená, abych řekla pravdu,“ vydechla.
“ A ještě budete víc. Nebojte se, osud stojí už při vás. Jste zvyklá trpět a tak se noříte z jednoho utrpení do druhého, připadá vám normální, že pociťujete úzkost, strach a starost, protože jste nepoznala štěstí. A tak nevíte, jak doopravdy chutná.“

Tak, Petr to není, pomyslela si znovu. Už ho nemusí nosit v mysli, nemusí čekat, až se osud nad ní smiluje, už nemusí mít bezesné noci, nemusí k němu upínat myšlenky.
“ Brzy budete osvobozená, věřte tomu, mladá paní.“

Vrátila se k večeru. Teta na ni čekala.
“ Byla jsem se projít,“ řekla Hana na omluvu.
“ Mrzí mně, co jsem ti řekla, celou dobu si to vyčítám.“
“ Ale teti, nemusíš. Vždyť je to všechno pravda. Trochu jsem přemýšlela. Nepoznala jsem nikdy, jak chutná štěstí a tak utrpení přijímám s takovou samozřejmostí, jakoby to bylo normální, ale není. Pořád žiji v nějakém provizoriu a musím to změnit.“

“ Tak, tak,“ řekla teta a sama cítila, že by už do toho neměla mluvit.

Než usnula, pomyslela na Petra, ale bylo to jiné. Už to tak nebolelo. Jakoby se jí vzdaloval. Tentokrát ho nevolala zpátky. Nechala ho v myšlenkách jít. Ráno, když se probudila, měla hezký pocit. Ne ten tíživý, který ji stále, po léta provázel. Byla osvobozená. Ráno se rozhodla, že se vrátí domů.

“ Teti, já už musím domů. Mám nějakou práci. Ale jsem ráda, že jsem tu byla.“
“ Hlavně, že ti to prospělo.“ Teta jí balila tašku s domácími kompoty a pytlíky s bylinkami.
“ A vař si je.“
“ To víš, že budu,“ řekla a políbila ji.

Ani si nesundala kabát, když přišla domů a běžela k počítači. Petr jí psal e-mail. Přečetla ho jedním dechem. Byl o tom, že jí miluje, ale že nevidí žádné východisko. Mrzí ho, že jí tak dlouho živil v naději, že by bylo od něho neupřímné a sobecké, kdyby předstíral, že se jejich situace vyřeší. Že bude lepší, když už na sebe nebudou myslet.

Chvíli přemýšlela, co napsat. Uvědomila si, že kdyby takový e-mail dostala před pár dny, zlomilo by jí to. Ale nyní ?

“ Děkuji za upřímnost. Měj se dobře po celý zbytek života.“

Odeslala e-mail a pak vstala, pomalu si sundala kabát a pověsila na ramínko. Ještě se dostavila taková malá trýznivá bolest, ale pak, když si uvědomila, že nesmí tak přemýšlet, jí opustila.

Bylo deset hodin dopoledne. Ještě si skočí pro chleba. Pak si udělá kávu. Ještě si užije trochu volna, než se dá do práce.

Vyšla ven. I když nesvítilo slunce, ptáci krásně zpívali. Bylo teplo. Cítila se šťastná, najednou jakoby se celý svět změnil a rozzářil. Vstoupila na přechod. Někdo na ni zavolal. Nerozuměla, co na ni volá. Otočila se, ale bylo už pozdě. Skřípot brzd, výkřiky lidí a tupá bolest.

Pak tma ……

„Chudák holka, nic pěkného nezažila,“ řekla teta, když se vraceli z krematoria.
“ Ale měla hezký pohřeb,“ odpověděla sousedka, která se také přišla podívat.
“ Třeba má farář pravdu, že tam nahoře se osvobodí každý od všeho pozemského trápení.“
„Kéž by to tak bylo,“ povzdechla si teta a otřela si slzy.
“ Ale jo, určitě. Vždyť je to tady jen na zkoušku.“

Maura, 2008