Cesta do lázní – povídka

Autorka: Irena Fuchsová
Letos se moje sedmdesátiletá maminka rozhodla, že pojede poprvé v životě do lázní. Vše si zařídila a když dva měsíce před odjezdem seděla na zahradě a probírala se svou o rok mladší sestrou Babetou v místních novinách, v rubrice „Žijí už jen v našich srdcích“, kdo ze spolužáků zemřel- tuhle rubriku měly obě nejraději, protože jim dodávala sílu a energii do života- projevila možná předčasnou starost.

„Bětuško, prosím tě, co tu budeš sama dělat, až ti odjedu do těch mých lázní?“
Babeta se na ni uculila.
„Snad si nemyslíš, Anino, že ty se tam někde budeš vyvalovat, zatímco já tady budu hnít? Jedu do lázní taky.“
V duchu jsem si povzdechla. Kdepak, s maminkou a s tetou Babetou se člověk nenudí. Zatímco maminka prožila spokojeně celý život s jedním mužem, kterého před několika lety pochovala, porodila a vychovala čtyři dcery a jednoho syna a byla teď obklopená početnou rodinou, prožila teta Babeta svůj život bezesporu bohémsky.
Střídala zaměstnání, byty i milence způsobem, jakým měníme prošlapaný koberec v předsíni. Děti neměla, protože je prý mít nemohla, ale kdo ví, jak to bylo. Když se totiž jednou s mojí maminkou pohádala, tuším, že to bylo kvůli panu Malinovi, který moji maminku miloval platonicky a tetu Babetu chtěl milovat opravdicky, vykřičela na ni maminka, že je sobec a vždycky byla! A že si to o ní všichni řekli už dávno, v době, kdy dělala všechno možné, aby děti neměla!
Byly jako oheň a voda, ale současně si byly nesmírně podobné a to nejenom vzhledem- obě měly štíhlou a vyšší postavu- byly si podobné i myšlením, způsobem vyjadřování, úsměvem. Byly to prostě dvě sestry, které byly jako dvojčata – vždyť je od sebe dělil pouhý rok. Měly stejné zážitky z dětství, vzpomínky, minulost. Jenom ony dvě pamatovaly to, co my ostatní znali už jenom z vyprávění.
Když teď teta Babeta řekla, že jede také do lázní, moje maminka na mě vrhla překvapený pohled.
„Ty jedeš také do lázní? A kam, Bětuško?“
Na tetě Babetě bylo vidět, že se naštvala. Takhle hloupě se ptát?!
„A kam jako myslíš, Anino, že bych měla jet? Jedu samozřejmě do stejných lázní, kam jedeš ty. Do nějakých Klimkovic!“
A tak jsme se dozvěděly, že si teta Babeta pěkně potichoučku zařídila stejné lázně a dokonce na stejný termín, jako moje maminka. Přála jsem jim to, protože i když se občas hádaly, nemohly bez sebe být. A co si budeme povídat, jejich šarvátky byly pro celou naši rodinu povyražením a kdykoli jsme se někde sešli a naše dvě dámy tam chyběly, vždycky se náš rozhovor stočil na to, co si provedly a čím nás pobavily.
Měsíc před odjezdem do svých prvních lázní v životě, si maminka začala chystat věci. Teta Babeta nic. Kdykoli maminka začala o tom, co by si měly s sebou vzít, teta Babeta se nasupila.
„Neblázni, Anino! Na co potřebuješ tolik hadrů? Baby tam budou skoro slepý a dědkové? Budeš se tam snad fintit pro nějakého dědka? Jedeš se tam snad podruhý vdát?“ Když maminka neodpověděla, teta pokračovala.
„Pravda je, že by ti to neškodilo, aspoň bys poznala ještě nějakou radost, než umřeš! Ale na druhou stranu, jak tě znám, ty by sis neužívala, kdepak! Ty by ses musela nejdřív vdát, abys náhodou nepřišla do řečí! A kampak bys asi toho dědka chtěla po svatbě dát, co? Tuhle vilu jsi už dávno přepsala na svoje děti i když jsem tě od toho zrazovala! A tvoje děti ti určitě nedovolí, abys jim do jejich vily nasadila nějakého Juru Jánošíka, který se jim tady bude roztahovat do svých sto dvaceti let a sám! Bez tebe! Protože tebe utahá a pošle do kytek za půl roku po svatbě!“
Přišel čas jejich odjezdu a tak se pánové začali zajímat, který z nich má dámy do lázní odvézt. Maminka se domluvila s mým synem, ale teta Babeta odvoz odmítla.
„Neblázni, Bětuško,“ domlouvala jí maminka. „Přece se nepotáhneš s kuframa sama?“
„Co pořád máte s kuframa, sakra?“ Teta Babeta se celá načepýřila a můj syn ji rychle obejmul.
„Betynko, přece nechceš tahat kufry někde po peroně?“
Teta Babeta se mu vytrhla.
„Jaké kufry? Už jsem řekla Anině, že tam na rozdíl od ní nejedu lovit žádného dědka! A na babách mi nezáleží. Kufry! Kufry! Nikdy jsem se netahala s kufry! Nikdy! A že jsem se nacestovala víc, než vy všichni dohromady! A auto? Nechci žádné auto a basta! Já na rozdíl od vás, mám k železnicím vřelý vztah! Jeden z mých posledních ctitelů byl průvodčí na trati Pardubice- Praha, a nechával mě jezdit do Prahy načerno. A když jednou vlakem procházel revizor, vydával mě ten milý železničářský hoch za svojí manželku! A tak se nestarejte jak pojedu. V jízdních řádech se vyznám a vaše rady nepotřebuju!“
A tak jsme ji nechali na pokoji. Znali jsme její mouchy a věděli jsme, že dovede být pěkně tvrdohlavá. Ale pro jistotu byl můj manžel připravený, aby ji tam odvezl, kdyby náhodou v den odjezdu změnila na České dráhy svůj názor.
Dva dny před odjezdem za mnou maminka přišla do kuchyně.
„Prosím tě, holčičko, my teď jdeme s Bětuškou k naší paní doktorce, aby nám ještě napsala nějaké prášky s sebou do lázní. Až odejdeme, jdi se nenápadně podívat k Bětušce do jejího pokoje, jestli už začala balit! Ona nemá připravený žádný kufr! Myslela jsem, že si třeba něco pošle poštou, ale všechny kufry jsou v komoře! Ona si z komory žádný kufr nevzala, jenom ten malý na boty! Jinak nic! Nic?! Chápeš to? Do čeho si chce, proboha, ty svoje věci dát?“
Když odešly, šla jsem se k tetě Babetě podívat. Opravdu. Zatímco maminčin pokoj vypadal jako po bouři a maminka každou chvíli někoho volala, aby si sedl na jeden ze dvou zcela přeplněných kufrů a pomohl jí ho svou vahou zavřít, teta Babeta měla pokoj naklízený a nic nenasvědčovalo tomu, že by za dva dny měla na měsíc odjet.
Když jsem výsledek svého špehování přednesla ostatním členům rodiny, shodli jsme se, že tomu necháme volný průběh.
V předvečer odjezdu jsme se s našimi miláčky rozloučili a já ještě jednou zkusila u tety Babety uspět s odvozem.
„Betynko… kdybys náhodou chtěla zítra odvézt, tak auto bude přistavené v půl osmé a místa tam bude dost pro vás obě.“

Teta Babeta se ušklíbla a ukázala na moji maminku.
„Pochybuju, že bych se tam s ní vešla. Viděla jsem její kufry! K čemu tak stará ženská jako je Anina, notabene před smrtí, potřebuje dva kufry, to nechápu!“
„Jsem sice o rok starší než ty, Bětuško, ale pánbůh si tě k sobě může klidně povolat přede mnou!“ Suše poznamenala moje maminka a teta Babeta mávla rukou.
„Jen ať se na mě pánbůh vykašle! Nemluvil na mě celý život, tak nevím, proč by na mě zrovna teď měl volat!“
Pak se otočila na mě.
„Jsi hodná, Iri, že na mě myslíš, ale já pojedu ranním spojem. A budu tam dřív, než Anina tou vaší škodovkou… mimochodem, škodovky ještě pořád smí na silnice?“
Když druhý den ráno nakládal můj syn maminku do auta, teta Babeta už byla pryč. Prý si v pět hodin zavolala taxi a odjela na nádraží. Od sousedky jsme se dozvěděly, že měla pouze jedno malé zavazadlo a kabelku přes rameno.
„Já to nechci vidět, v čem Bětuška bude v těch lázních chodit! Ale ať si nemyslí, že jí budu půjčovat své věci! Máme sice stejnou postavu, ale naprosto rozdílný vkus! No, při nejhorším budu dělat, že se neznáme.“
Prohlásila moje maminka těsně před tím, než nasedla do auta. To těžko, pomyslela jsem si. Měly totiž zamluvený společný pokoj a i když se každá jmenovala jinak, v lázních věděli, že jsou sestry.
Chcete vědět, jak to dopadlo? Na to byste nepřišli, to se vsadím. Tahle historka se v naší rodině zařadila mezi nejslavnější.
Když syn moji maminku přivezl do lázní a dostavili se na recepci, už tam o nich věděli. Příjemná slečna recepční se na maminku usmála.
„Vaše paní sestra už přijela a je ve vašem pokoji. Čeká na vás.“
Po nezbytných formalitách v přijímací kanceláři a u recepce, jim zřízenec dovezl zavazadla před pokoj, maminka zaklepala a vešla.
Teta Babeta seděla v křesle a vítězně se usmívala.
„Neříkala jsem vám, že tady budu dřív než vy?“
Pak spráskla ruce nad maminčinými zavazadly, které zřízenec skládal doprostřed pokoje.
„Dva kufry a taška?! To nemyslíš vážně, Anino? Nezapomněla jsi náhodou, že jsme v pokoji spolu? Kam si ty svoje hadry chceš dát?“
Maminka se rozloučila se zřízencem a když za ním zavřela dveře, s chutí se na svoji drahou sestru ušklíbla.
„Jen se neboj, Bětuško! Jsou tady přece dvě skříně! Použiju tvoji skříň! Stejně je prázdná!“
A šla otevřít skříně.
Jedna skříň prázdná byla, ale druhá byla plná šatů, sukní, svetrů a halenek. Maminka se nechápavě podívala na mého syna a pak na Babetu.
„Čí to je?“
„Čí by to asi mělo být? To nepoznáš moje věci?“
Teta Babeta měla pravdu. V té skříni byly opravdu její věci.
„Bety?! Bety, proboha, jak jsi to sem dopravila?“ Můj syn udiveně ukázal na malý kufřík na skříni. „V tomhle snad ne? Kde máš nějaké kufry? Jak se to sem proboha dostalo?“
Teta Babeta mlaskla, což dělala, když byla s dětmi nespokojená. A mlaskala často.
„Kufry! Pořád kufry! Co pořád máte s kuframa? Jsem snad blázen, abych něco tahala v kufrech? Jsem stará a slabá žena! V tom malém kufříku jsem si přivezla boty.“
Moje maminka si vyčerpaně sedla do křesla, ukázala na plnou skříň Babetiných věcí a potom na mého syna.
„Bětuško, blbce můžeš dělat ze mě, ale nezkoušej to na Vladimíra! Vždyť je to inženýr! Programátor! Toho neoblafneš! Kdes měla všechny ty svoje hadry?! Máš toho plnou skříň a je toho možná víc, než já přivezla ve dvou kufrech a v tašce! Jak jsi to sem dostala? To snad za tebou přiletělo či co?“
Bety zakroutila hlavou.
„Vy se jednou z těch kufrů zblázníte! Já to nechápu! Co pořád máte s kuframa? Nikdy v životě jsem nepotřebovala kufr! Udělala jsem to tak, jak jsem to dělala vždycky, když jsem někam na delší dobu jela.“
Na několik vteřin se dramaticky odmlčela a pak svůj výstup vítězně ukončila. „Vzala jsem si prostě všechno na sebe!“

Povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH, která vyšla v roce 2004.
Vše o této autorce a o jejich vydaných knihách, se dozvíte na http://www.kdyz.cz.