Jak využívat moc našeho podvědomí – 16

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel
Minule jsem vám říkal o tom, že příbuzní a známí nemusí být u nemoci jen pasivními diváky. Mohou přispět k uzdravení nemocného tím, že se za něj modlí. Tady mám na mysli zejména modlitbu, kterou jsem si ji nazval ˝sci-modlitbou˝. Znovu musím připomenout, že když se modlíme za nemocného, musíme to činit s jistotou, že naše představa uzdravení změní negativní myšlení i dotyčné osoby. Tedy když se sám nemocný modlí za své uzdravení a my jej v tom svou modlitbou podporujeme a utvrzujeme jeho víru. Uvedli jsme si také příslušné sci-modlitby.

Také další příběh je od čtenářky Meduňky. Je zcela jiný, ale má jedno společné. Je to strach, o kterém naše lidové rčení říká, že ˝má velké oči˝. Zřejmě proto, že člověk, který zažije tento pocit, a ˝má oči navrch hlavy˝, je ovládán tendencí zveličovat nebezpečí, které mu hrozí.
Nevím, jak se paní V. , o které jsem mluvil v předcházejícím článku, daří dnes a zda jí moje rada pomohla. Zatím se mi neozvala. Pokud jde o druhý příběh, příběh paní Z., tam už vím, že došlo k velkému zlepšení. Ale nepředbíhejme.
Paní Z. mi zavolala a sešli jsme se. Opakovaně. Její příběh musím hodně zestručnit – i když se nemohu vyhnout její vzpomínce na dětství, kde zřejmě všechno začalo Jako hyperaktivní dítě měla už od 1.třídy plnou ˝žákajdu˝ poznámek od paní učitelky a ze školy chodila s brekem. (˝Paní učitelka mne terorizovala,˝ říká. ˝Nebýt mého dědy, tak mne dala do zvláštní školy.˝) A já, jako důkaz toho, že učitelka tehdy neměla pravdu, dodávám, že paní Z. později vystudovala střední školu. Avšak ty kruté vzpomínky z dětství velice poznamenaly její život. Strachem. Strachem z lidí (neměla žádné kamarádky), z neúspěchu (nešla jí matematika, na střední škole měla nejhorší vysvědčení z celé třídy a maturitu složila ˝s odřenýma ušima˝), strachem ze života. Měla pocit, že úplně ztratila smysl života, nedokázala se z něho radovat, nechtělo se jí žít. Ten strach ze života byl nejhorší, protože jí dovedl až k pěti pokusům o sebevraždu. Tři byly demonstrativní, ale dva už ˝naostro˝. Zachránili ji a pobyla si nějaký čas v nemocnici a pak na psychiatrii.
Při našem čtyřhodinovém rozhovoru mi (mimo jiné) řekla: ˝Nějak se to se mnou táhlo – vždycky mi někdo ubližoval a ponižoval mne. Proto jsem zakomplexovaná, myslím si, že nic neumím, že nic nezvládnu, že neumím vařit˝ (Přitom čtyři roky vařila manželovi na jeho přání vegetariánskou stravu.) Na paní Z. také negativně působily časté hádky rodičů a dodnes lituje, že ji nikdo nenaučil vařit, šít, plést, háčkovat. Vděčně vzpomíná na dědečka, který ji naučil jezdit na kole. Když byla v pubertě, nerozuměla si s maminkou a tak za ní nechodila, jestliže měla nějaký problém.
Teď, po rozvodu s manželem (s nímž má dvě děti) a po návratu z léčebny, už má s maminkou hezký vztah. Lepší než s tatínkem. Ale i k němu už našla cestu. Paní Z. však hodně vadí, že se o ni matka neustále bojí a že jí – i když je už dávno dospělá – hodně zasahuje do života. Jako příklad uveďme, že paní Z. velice ráda jezdí na horském kole, ale maminka jí to zakazuje. aby se dceři nic nestalo.
Paní Z. také svého chlapečka dlouho kojila – do roku a půl. Svou roli sehrála i poporodní laktační psychóza, protože právě v té době se všechny problémy vyhrotily. Navíc její prvorozená holčička dostala ekzém a k tomu ještě pylovou alergii a astma. Takže paní Z. vstávala osmkrát za noc – kvůli kojení synka a nemoci dcerušky. I pro zdravou ženu by to byla velká psychická zátěž. A duševně labilní paní Z. si, samozřejmě, dávala vinu i za nemoc dcerky
K tomu ještě musíme připočítat manželovo psychické násilí, které možná odkoukal na vojně, jak o tom svědčí fakt, že ji ˝zupácky˝ nutil, aby dlaždičky drhla kartáčkem na zuby. (Jindy ji zase, místo pomoci, polil studenou vodou a vystrčil nahou na chodbu.)
Na psychických problémech paní Z. má velkou ˝zásluhu˝ i její okolí. Ale o tom až příště.