Letecké povídky – Malacky naposledy

aneb Chemický poplach ve vzduchu
Autor: I. P.
V létě, když nám vždy po několika letech na mateřském letišti prováděli různé stavební a provozní úpravy, byla pochopitelně výluka. Jedno ze záložních letišť jsme měli v Tchořovicích u Blatné. Tam jsme jednou při dlouhé výluce kvůli generální opravě a prodloužení dráhy v Líních trávili přes čtyři měsíce.

Ubytováni jsme sice byli v asi 16-17 km vzdálených Horažďovicích v klasických německých „lágrových“ barácích, ale o to raději jsme byli zaměstnáni na letišti. To bylo umístěno doslova v panenské přírodě, obklopeno rybníky, loukami a lesy. Aby bylo alespoň částečně zabezpečené trošku slušné stravování, měli jsme s sebou tzv. pojízdnou č.4a: armu. Byla to svépomocně upravená maringotka, funkční jako dílna, se všemi potřebnými soupravami a náhradními díly pro jednotlivé druhy oprav, tak jak to známe, tedy Bedna č. i-El.spec., atd. atd. V ní, tedy v té maringotce, jako hlavní armář vládl radista Jirka „Ranní vláha“. Na slovo vzatý gurmán, kterého když jste viděli cokoli jíst, tak to byl doslova nakažlivý rituál a i kdyby jste byli právě dojedli cokoli, jeho specialitám nebylo lze odolat. Co vám mám povídat, on byl i vášnivým rybářem, takže o ne zrovna legálně chycené, ale výborně připravené rybí pochoutky, nebyla nouze. I arma jako taková byla dobře zásobovaná, protože z naší „dolní“ stojánky to bylo do místního krámku necelých 200 m. Tato blízkost letiště, dráhy a pojížděčky k téměř celé délce vesnice byla zejména o prázdninách doslova rájem zvědavců, cizí státní příslušníky nevyjímaje. Nebylo divu, protože vesnici protínala hlavní státní komunikace z Plzně do Č. Budějovic. V letových dnech nebylo možno přehlédnout a zejména přeslechnout na forsáž startující MiGy, takže „kontráši“ měli docela napilno.
Mnozí z nás měli s sebou favority, myšleno kola, protože auta tohoto názvu byla teprve ve vývoji, ne-li na prknech konstruktérů. Nebudu ani zdůrazňovat, že kola byla silniční, tehdy vlastně také ani jiná neexistovala. Jezdili jsme v jakémsi pelotonu denně z Horažďovic na letiště a zpět, mnohdy někteří z nás i po zaměstnání v podvečer okruh znovu přes Tchořovice, Blatnou a Třebohostice zpět do Horažďovic. Asi po měsíci činnosti v tom nádherném lůně přírody, které jsme doslova prznili ropnými produkty, extrémním hlukem a svojí přítomností vůbec přesně dle plánů soudruhů „zhora“, ale nepochybně kopírujíc sovětské modely let. výcviku, jinak ani nebylo možno jako s nebe vytanul termín ostrých střeleb v Malackách. Příprava byla náročná v „domácím“ prostředí, kde bylo vše na svém a dostatečném prostoru. Ale na záložním letišti to bylo dvojnásob obtížné, nejen technicky, ale i organizačně. Přesto vše proběhlo bez závažnějších problémů, cíle byly zasaženy na výtečnou, takže se mohlo letět spokojeně domů.
Nevím, jaký si kdo udělá úsudek o tehdejším velení, pokud už jej nemá dávno vyhraněný, ale opravdu lze těžko pochopit význam následujícího dění. Asi 50-60 km před letištěm nám byl vyhlášen v letadle chemický poplach. Ano, čtete dobře, chemický poplach za letu při návratu z ostrých střeleb, kdy jsme toho měli po týdnu celodenních a nočních akcí na rozpálených stojánkách malackého letiště doslova plné zuby. Nevyspalí, hladoví, žízniví a po tomhle rozkazu i řádně a oprávněně nas*aný (tady s tím měkkým „i“ by to nebylo ono!) jsme přistávali v maskách, nade vší pochybnost jisti, že po otevření dvířek nákl. IL-14 bude poplach zrušen. Ani náhodou, v těch „vysoce účinných“ ústních kondomech jsme potom museli dotankovat emefky, které nedlouho před námi přistáli z Malacek, udělat poletovky, řádně zaplachtovat, protože mašiny stály pod širým nebem a teprve asi po půldruhé hodině ty gumové krámy z propocených, spařených obličejů, snad lépe vyjádřeno ksichtů, sundat. Tolik názvů pánských přirození se neslyší ani u dlaždičů za celý rok, kolik jich padlo tehdy na adresu kompetentních soudruhů.
Ale večer u piva zloba polevila, takže druhý den jsme spolu se sluníčkem zase vyšli ráno na plochu mimořádně sympatického záložního letiště vonícího trávou, posečenou v brzkých ranních hodinách místními soudruhy zemědělci. Přesto, že v mnohých z nás ještě odeznívalo zklamání nad pozdním vyhlášením chemického poplachu, bylo by bývalo přece vhodnější v maskách absolvovat celý let už z Malacek, převládal pocit uspokojení a jistoty, že velení naší armády spolu se stranou a vládou nedopustí, abychom byli nepřipraveni proti imperialistickému nepříteli, číhajícímu za pevnou hrází socialismu.

Tak ahoj zase příště.