Letecké povídky – Malacky už veseleji

aneb „Svítící oktávie“ Autor: I. P. Ještě jednou se musím vrátit k ostrým střelbám v Malackách, byť se tato vzpomínka váže k mé účasti na již zmiňovaných druhých střelbách, kdy mi při výstupu z nákl. IL-14 na malackou stojánku praskl svalový úpon na lýtku levé nohy. Tomu všemu předcházely několikadenní přípravy ve formě zásob nových let. pneumatik, různých náhradních dílů povolených měnit v naší kompetenci atd. K přesunu docházelo většinou v ranních hodinách, jak počasí dovolilo.

Nejprve přeletěla první, resp. první dvě čtrnáctky s partou techniků a příslušným vybavením, kteří v Malackách „chytali“ po přeletu jednadvacítky, které jsme my z Líní vypravili. Organizováno to bylo tak, aby tam každá Letka měla potřebný počet techniků. Na letiště v den přesunu nás vozil bud’ vojenský autobus, nebo jsme se dopravili individuálně auty.
Protože v té době ještě nebyly vybudovány tzv. rozptyly pro každou letku v jiné části letiště nebo v jeho blízkém okolí, měla 1. letka stojánku u prvního hangáru v západní části letiště. Parkovat za hangárem se nesmělo, ačkoli se to mnohdy porušovalo. Ale když se letělo na delší dobu, nechat tam auto si nikdo nedovolil. Tam ne, ale za svařovnou, kterou tvořila klasická plechová garáž, umístěná asi 8o m od hangáru mezi břízkami, jsme si občas auta zaparkovali. Samozřejmě, že jsem ráno přijel na letiště na poslední chvíli a z parkoviště u posledního, 3. hangáru, k nám bylo dobrých 4oo m. Jak tedy jinak, než zaparkovat oktávku za svařovnu mezi břízky, takže nebyla prakticky odnikud vidět.
Ale to jen do okamžiku, než se odlepila IL-14 z mlžného oparu se mnou na palubě od země. Nevím, co mně to tehdy napadlo, byli jsme už asi ve sto metrech nad zemí na úrovni našeho hangáru, že jsem se podíval skrze mlhu válející se při zemi směrem k tušené svařovně. Moji oktávku jsem nerozeznal, neboť byla zelená a docela slušně splývala s okolní přírodou. Ale co jsem i v té mlze poznal velmi zřetelně, že mi svítí naplno světla, která jsem v kvaltu zapomněl vypnout. Tehdy mobily nebyly, musel jsem tedy vydržet až do Malacek, odkud navíc sužován velkými bolestmi v úrazem postiženém lýtku, a pak jsem si z ošetřovny nechal spojit věž v Líních, kde měl shodou okolností naštěstí řízení let. provozu bratranec Lojza, který už vše přes dozorčího našeho hangáru zařídil. Takže alespoň tato událost dobře skončila, přestože se nezačala vyvíjet příznivě.

A příště ˝Malacky naposledy“.