Letecké povídky – Ostré střelby v Malackách poprvé

aneb „Pálivá paprika !“ Autor: I. P. Asi po dvou letech služby ve skupině oprav u již zmíněné I. letky útvaru v Líních, jsem se zúčastnil ostrých střeleb v Malackách, protože v blízkosti Plzně podobný bezpečný cílový prostor tehdy ještě nebyl. Toto slovenské letiště bylo jako stvořené pro tyto akce. V jeho okolí byla krajina doslova předurčena k využití nejen vojenským letectvem, ale asi i k jiným „ostrým“ akcím.

Přeprava z Líní do Malacek se konala pomocí několika stařičkých, potřebným materiálem plně naložených IL-14, které se točily i několikrát, aby se vše potřebné, vč. technického perzonálu, dostalo na místo určení. V jejich nákladovém prostoru byli na bocích trupu umístěné, resp. ukotvené, jakési primitivní lavice, v případě nutnosti sklopné, na nichž jsme my technici seděli při letu, zatím co naše bágly a jiné potřebné „komponenty“ ležely mezi oběma stranami trupu na podlaze. Staré ilky většinou nelétaly při tomto přesunu vysoko, dá se říci, že v podstatě kopírovaly terén cca ve čtyřech stech metrech, někdy i níže. Protože se tato akce vždy plánovala na léto, turbulence téměř přesně odpovídala povrchu, nad kterým jsme letěli. Poprvé, když jsem v Malackách přistál s mými kolegy, byl jsem docela překvapen pohostinností a pohotovostí proviantní skupiny místního letiště, a to v tom smyslu, že sotva jsme vylezli z letadla, už bylo na stojánce připravené pití (voda se št’ávou), tzv. studená večeře v podobě konzerv, drolícího se včerejšího chleba, ale hlavně plné přepravky paprik! Proč jsem toto slovo zdůraznil, pochopíte zanedlouho. Já si to budu pamatovat do smrti.
Po vyložení všeho nákladu jsme se vrhli na zasloužené „občerstvení“. Já jako elév, neznalý místních poměrů, jsem se připojil k rádoby všehoschopným jedincům a v rámci racionální výživy jsem si vzal i několik paprik. Velmi brzy jsem ale zjistil to, co ostatní z minulých let už dávno věděli. Ty papriky byly totiž maďarské a když napíši, že byly extra pálivé, je to nedostatečně charakterizováno. Při konzumaci to bylo kruté, všemi svými schopnosti jsem se snažil dělat, jako že jsem na to zvyklý, prostě trošku pálivé papriky, no co, vždyď se k nám také dovážely. Ale vážení, vůbec jsem ani ve snu netušil, co mě čeká, až se půjdu vyčůrat. Opravdu nepředstavitelné peklo se dostavilo během několika vteřin. Protože po konzumaci paprik si ani nebylo, kde si umýt ruce, nastal bezprostředně mimořádně silný efekt doslova ohnivé pálivosti přenesený z paprik z rukou. To, co následovalo, se jen těžko popisuje, byť nepochybně u všech čtenářů vyvolá veselý výraz a pobavení. Přirození, resp. tento název pro zmíněný orgán, se změnilo v „nadpřirození“, jakousi mimořádně odulou, nateklou hmotu naprosto se nepodobající nečemu, co ani v případě ztopoření má na starosti reprodukci populací. Nebylo by nadnesené to v následujících hodinách nazvat spíše kyjem, protože ještě druhý i třetí den jsem nemohl ani pořádně chodit, ledové obklady nepomáhaly, byly jen příčinou uštěpačných poznámek kolegů, o nichž si stejně myslím, že mnozí z nich měli zkušenost podobnou.
Proto pro všechny, kdo budou někdy konzumovat pálivé papriky, důrazné poučení a rada: raději se počůrejte, než aby jste šli vykonat malou potřebu bez velmi důkladného umytí rukou. Pozdě by jste litovali toho, co bylo nepochybně výhodnější, proti variantě značně bolestivé a všeobecně velmi nepříjemné.

Malacky ještě jednou (a zase nevesele)

Při ostrých střelbách v Malackách následující rok, poučen nepříjemným zážitkem s pálivými paprikami, jsem si po celou dobu letu při přesunu četl. Ani už nevím jakou knížku. Asi byla dost zajímavá, když jsem jí dal přednost před sledováním pod námi ubíhající nádherné, červencovým sluncem zalité krajiny Čech, Moravy a části Slovenska. Jinak to ani při čtení nešlo, protože jsem seděl na lavici, zády k okénkům. V každém, sice již starém typu nákladní IL-14, jestli se dobře pamatuji, byly asi tak 20-25 cm nad úrovní podlahy cca dva až tři metry od sebe ventilační otvory, kterými do trupu automaticky proudil čerstvý chladný vzduch, v zimně předpokládám regulovaný alespoň na teplotu pro přesun v ušankách a zimních doplňcích bez následků v podobě omrzlin. A jedním tím ventilačním otvorem mi po celou tu dobu proudil ten studený vzduch na lýtko levé nohy. Patrně skutečně mimořádně zaujat napínavou četbou, jsem to ani nevnímal, nebo lépe řečeno, nevnímal jako nepříjemnou skutečnost a už vůbec ne jako předzvěst, či příčinu v brzké době značně nepříjemné události.
Po přistání na malackém letišti, dobře si vědom, že papriky už ani náhodou, jsme jeden za druhým, vlastně logicky pojato druhý za prvním, atd., vystupovali po „stabilních“ ilkových schůdcích na slovenskou pevnou betonovou zem. Abych ten sestup na rodnou hroudu našich bratov ve zbrani už měl jak se říká za sebou, poslední špricl jsem vynechal a doskočil na plochu stojánky, čímž jsem se dopustil doslova fatálního omylu. Jak mi později potvrdili kluci, co byli nejblíže, bylo prý slyšet doslova to, co jsem slyšel i já, jako by se přesekl pramínek napjaté tětivy, nebo praskla struna. Na rozdíl od nich jsem to nejen slyšel, ale v kruté bolesti už na zmíněnou levou nohu nedošlápl, prostě jsem se složil neschopen chůze na zem. Jen ten, kdo něco podobného zažil, zejména sportovci, pochopí, jaká je to bolest, když praskne byť jen jediný úpon lýtkového svalu, což jsem v ten moment nepoznal a myslel, že mám přetrženou celou nohu. Na letištní ošetřovně mi to slovenští lapiduchové zabandážovali, dali dnes už dávno nepoužívaný octan a dovlekli na pokoj k mým kolegům. Bolestí jsem vůbec nespal, nezabíraly žádné prášky, ani k ránu aplikovaná injekce, prostě v tomto stavu jsem se tam trápil celé následující tři dny. Když bylo jasné, že nebudu nikomu a při ničem platný a bolesti a otok neustupují, šoupli mi na palubu do Líní náhodně letící čtrnáctky a bylo, alespoň pro mne, po střelbách.
U nás na letišti mi naložili do sanity a rovnou převezli do vojenského špitálu. To, co jsem si tam vyslechl od chirurga, se nedá opakovat. Když viděl nateklé a deformované lýtko, napřed vynadal mě, proč jsem nepřišel okamžitě po úrazu. Až když jsem mu vysvětlil, že jsem právě přiletěl z Malacek, kde mi nechali tři dny na octanových obkladech, odnesli to bratři Slováci, snad mi odpustí, ale to už se nedá publikovat vůbec. Prostě mě prý měli okamžitě převézt do Blavy a ihned operovat. To už prý po čtyřech dnech po přetržení úponu nebylo možné, takže následovala sádra na šest týdnů. Abych se přiznal, mimo několika prvních dnů, kdy bolest příliš intenzivně dominovala nad spánkem a možností si jakkoli pohovět, to potom byla docela slušná Havaj. Tenkrát ještě trošku bylo léto létem, sem-tam nějaká přeháňka, ale v podstatě „vymetená azurovka“ den co den. Asi po deseti dnech už jsem dokázal složit berle na zadní sedačku staré oktávky a protože se pravou nohou „šlape“ plyn i brzda, gypsová noha už tu spojku nějak zvládla. První start sice vypadal jako v autoškole pro vozíčkáře, ale ti mi jistě odpustí přirovnání, protože byli všichni určitě mnohem šikovnější, než tehdy já. Pak už to bylo jen lepší a my jsme mohli s mojí polovičkou vyrážet denně od rána k vodě. Prostě „dovolená“, jakou jsem jako voják z povolání v létě už nikdy neprožil. Vlastně ano, možná ještě lepší, u Baltu v NDR, kdy byla východní marka za 3, 30 Kčs. Tak zase někdy příště.