Náš ženský život v třetím věku

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná
Milé ženy, určitě mi dáte za pravdu, že je život krásný, drsný, plný úskalí, vzestupů a pádů. Napsala jsem pro vás takové malé povídání k zamyšlení a možná i k útěše nebo i pro pochopení, že nás nemůže rodina beze zbytku vytěžovat, čekat od nás, že se rozplyneme v samé starosti jen pro ně a na nás nezbude žádná radost a krása, která v nás, jako v bytostech, přebývá. Asi proto, že jsem jedna z vás, která si potřebuje mnoho věcí uvědomit, vám sděluji své myšlenky tak, jak mne napadají v každý den, kdy vstávám a jdu do práce nebo se odpoledne z práce vracím do bytu, z které už děti odešly do svého domova. Není to důvod k zoufání, spíše si uvědomuji, že mi začíná nová cesta mého vlastního života, který si mohu uspořádat podle svého. Není to lehké. Kde začít? Jaké koníčky si mám vybrat?

Každá z nás přijímá řešení, které se zdá být v tu chvíli nejvhodnější k utlumení pocitů osamělosti, nespokojenosti, opuštěnosti a nebo zklamání. Dnes možná víc, než kdy jindy v minulosti, jsou ženy vystaveny problému se zaměstnáním, sebeuplatnění a uspokojení svých specifických potřeb. Hrozící růst nezaměstnanosti u starších žen vede k úzkosti před ztrátou zaměstnání a nebo nucené opuštění profesionální dráhy, na kterou se roky připravovaly, z vůle zaměstnavatele. Odchod dospělých dětí z domácnosti, mnohdy i odchod životního partnera posiluje hlubokou propast v duši. Pocit bezvýchodnosti a marnosti nastupuje jako určující pohled na prožívaný život.
Život je plný záhadných cest a zvratů, ať už k horšímu nebo k lepšímu. V bodě útlumu a smutku by měl člověk přemýšlet, jak si vytvořit most na druhou stranu břehu, kde i za těchto tíživých podmínek najde dostatek sil nejen k překonání smutku a strachu, ale také k postupnému nalezení rovnováhy a harmonie. A pamatujte, že nic jiného nezbývá, než se poohlédnout po další příležitosti a možnosti se znovu postavit čelem k životu a přestat litovat toho, co se stalo. Protože i nepěkné zážitky mohou být poučné a vést k netušeným cestám za sebou samotnou. Od nás, žen, se obecně očekává, že se dokážeme obětovat pro lásku k muži, pro lásku k dětem a pro uchování rodinného krbu. Cítily jsme se dobře, když se nám podařilo zaběhnout rodinný život, v kterém se všechno tak ideálně harmonicky rozvíjelo . Dětem se dařilo, dobře se rozvíjely a manžel chodil včas domů, všechno fungovalo jako na drátku. A štěstí se zdálo tak trvalé ! A pak nastala pozvolná krize. Zprvu nenápadná, zdála se překonatelná, ale bály jsme se si uvědomit, že se něco děje, bály jsme se o tom mluvit a nebo to nějak v sobě rozebírat, protože jsme se cítily ohrožené, ale domnívaly jsme se, že je to jen dočasné, že to samo přejde.
Život sám vytvořil novou realitu. Je to právě ta doba, kdy musíme znovu nalézat samy sebe, tentokrát ve věku, kterému se obecně říká seniorský. Ale tato doba, ať se nám zdá jakkoliv těžká, má jednu výhodu. Můžeme se o sobě rozhodovat, můžeme si vybrat. Buď budeme stále aktivní v mezích svých možností a nebo upadneme do pasivity a vzpomínání. Já jsem pro to první! Jsme přeci stále přímými účastníky našich osobních životů a musíme se do něho vložit, ne ho nechat kolem sebe plynout a čekat na zázrak. Rozumně a jasně ! NeboťË‡ tou určující bytostí, která vládne naším životem, jsme právě my samy, každá z nás. A pak lze zázrak očekávat. Události v životě jsou kapitoly poutavého románu, které si píšeme samy, den za dnem. Jedna končí, druhá začíná. Věřím tomu, že i ten třetí rozměr, kterému říkáme osud, nějak dokáže příznivě nebo nepříznivě zasáhnout, ale důležité je pochopit, jakými strůjci svého osudu jsme my samy. Podléháme snad navyklým stereotypům pohledu na ženu jako na to slabší a vždy obětované pohlaví a nebo jsme lidmi, kteří ví, co chtějí a nebo mohou mít, když najdou dost vůle obrátit stránku a psát další kapitolu vlastní rukou a s vlastními myšlenkami, pocity a závěry?

Cesta za sebou samotnou je trnitá, protože v nás přežívá pocit závislé bytosti. Tato cesta předpokládá hodně obětí – zbavení se pout předsudků a představ, které vycházejí z tradic nahlížení na ženský život, jak ze strany společnosti, tak ze strany mužů a dětí. Není doba, kdy lze spoléhat na to, že lze žít v plné závislosti na poutech, které se vytvořily během dosavadního života.
Pokud ta pouta povolí, na konci té cesty bychom měly nalézt samy sebe, připravené k další zajímavé a dobré cestě.

Jednou mi přítel řekl, že každý den je vzácný. Měl pravdu. I ten den je vzácný, který se zdá být šedý a smutný. Naučila jsem se si vytvářet intenzivní vzpomínky, které jsem nechala přebolet. Všechno zlé, jak jsem pochopila pravdivost pořekadla, je k něčemu dobré. Vždy jsem to já, která sama k sobě hovoří a určuje sílu směřování vnitřní harmonie a klidu. A ta je důležitou životní silou a další cestou k vnitřní spokojenosti a k úspěchu ve zdolávání překážek.

Mějte se dobře.