Nenávist bez důvodu – povídka

Autorka článku: Maura
Vždycky jsem si myslela, že roky prožité vedle jednoho muže zkvalitňují vztahy a dnes vidím, že jsem se velmi mýlila. Hrany se obrušují a všechno na čem nám záleželo, se stalo stereotypem, který jsme vzájemně udržovali jako liturgii a báli jsme se cokoliv porušit, aby nevznikl stín podezření, že něco neklape anebo se něco mění. Bylo to pro nás oba těžké, zvláště, když jsme začínali nezávisle na sobě tušit, že láska mezi námi skončila. Nevím, co přesně cítil on, ale já byla odhodlána mlčet a udržovat náš vztah s nadějí, že se to někde samo náhle vyřeší a obrátí k dobrému. Ale pochopila jsem, že láska je zákon, tvrdý a neúprosný zákon, a když pohasíná, vztahy jí spojené ztrácejí na kvalitě a smyslu a oba jsou vystaveni přímému rozhodnutí buď vztah proměnit, nebo skončit. Ale kdo si to uvědomuje? Každý, kdo doopravdy miloval si nepřipouští, že by měl najednou odcházet nebo bořit lety vybudované zvyklosti a rituály. Nuže, láska není však jen zákon, je to i boj, na jehož konci není vítězů, ale poražených. Nebojím se o tom mluvit, i když to není lehké …

˝Podívejte se, paní Kuchařová. S manželem žijete sedmnáct let a jistě jste si, jak vidím ve vašich dokumentech, leccos vybudovali, leccos prožili a urazili jste dost dlouhou cestu životem. Manželství prochází krizí, ale nemusí to být krize nepřekonatelná,“ řekl mi náš známý advokát, který nás zastupoval v době, když jsme restituovali. Je to úctyhodný muž a jistě by mi neříkal takové věci, kdyby o nich nebyl sám přesvědčen.
˝Pane doktore,“ skáču mu do řeči, „on odešel k jiné ženě. Opustil mne.“
˝A zrušil si trvalé bydliště?“ zeptal se ze zájmem.
Zavrtěla jsem hlavou a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Když jsem vyslovila tu skutečnost nahlas, uvědomila jsem si celý dosah událostí, které mezi námi již měsíc probíhají.
˝Navštívila jste manželskou poradnu?“ zeptal se mne a listoval v dokumentech, které jsem mu přinesla.
˝Ne, to ne, proboha. Oba chceme, aby rozvod proběhl diskrétně.“
Usmál se a obrátil další list. Chvíli si v něm četl a já jsem si v těch rozpacích hrála s uchem kabelky.
˝Měli jste v poslední době nějaké vážné spory?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Advokát zavřel spis a upřel na mne oči.
˝Vy znáte tu ženu, ke které odešel?“
˝Ano. Několikrát předstíral, že je to kolegyně, ale já jsem si to jeho tvrzení ověřila. Je to náhodná známost z nějakého večírku. Těžko se mi o tom mluví, pochopte mne.“
˝Já vás chápu, ale zase si uvědomte, že dojde k dělení majetku a musíte se dohodnout na výchově dětí. Děti vědí, že se jejich otec odstěhoval?“
˝Ne, ne,“ řekla jsem rychle, abych zaplašila chvíli, kdy bude potřeba jim sdělit, že jejich domov, o kterém si mysleli, že je tím nejlepším hnízdem, je v troskách.
˝Anička, vaše dcera má třináct a Michal šestnáct. Mysleli jste na to, že jim berete domov v těch nejcitlivějších letech dospívání?“
˝A co mám dělat? Mám ho jít prosit a nebo mu připomínat, že udělal nejen problém nám, ale i dětem? Je to dospělý člověk a dost inteligentní na to, aby si to uvědomil. Pane doktore, než jsme se vzali, tak jsme spolu pět let chodili. Prožili jsme spolu krásné roky. Myslela jsem si, že to tak bude navždy a snad jsem přestala o něho stále usilovat. Možná, že mu něco začalo chybět, co jsem nechápala. Ale dělala jsem všechno pořád tak, aby nikomu nic nechybělo, aby děti byli v pořádku, aby on měl jistotu, že jsme založili domov. Já prostě nechápu, co se stalo.“
Doktor se zase usmál a vrátil se ke spisu.
˝Já vám nemohu rozvod zatím doporučit. Možná, že to není tak vážné, jak se domníváte.“
˝To není vážná věc, že spí s jinou ženou?“ Byla jsem na pokraji výbuchu.
˝Nechce se mi věřit, že by tak náhle opustil rodinu pro nějakou nahodilou známost,“ řekla definitivně sklapl desky.
˝Co mi tedy radíte?“
˝Dát to do pořádku, promluvit si s ním a neschovávat se za nějaké postoje a uražené hrdosti. Myslete proboha na ty děti, paní Kuchařová. Ono to přejde, uvidíte. Váš manžel, jak ho znám, je uvážlivý člověk. Tohle potká skoro každého chlapa.“

Odcházela jsem od něho do deštivého dne a byla jsem tak rozrušená, že jsem nemohla v kabelce najít deštník. Myslela jsem si, že tuto záležitost vyřídím snadno, advokát se podívá na věc objektivně a sepíše návrh na rozvod. Ale asi poznal, že lžu. Přeci nikdy nemohu nikomu říkat, že mne manžel bije. Začalo to pár měsíci, když jsme byli na dovolené a na jednom večírku jsem tančila s jedním mužem, který mne ve vší slušnosti a počestnosti o tanec požádal. Nemohla jsem tušit, jakou zlobu to v manželovi vyvolá. Měl něco upito, ale ne tolik, aby se přestal ovládat. Alespoň to jsem si myslela. Když jsme se vrátili na pokoj, trousil podivné poznámky o tom, jak jsem se vykrucovala a když jsem mu to vymlouvala, udeřil mne do tváře. A touto jedinou ranou se roztrhl pytel utajovaného násilí. Pak mne prosil, abych mu odpustila a velmi se tím trápil, to vím docela jistě. Děti si naštěstí ze začátku ničeho nevšimli. Snažili jsme se to řešit. Marně. Stačilo, abych udělala malou chybu a už se strhla hádka, která skončila tím, že mne uhodil.
˝Honzo, musíš se léčit,“ řekla jsem mu jednou, ale uvědomila jsem si, že to neudělá, protože kdyby to vyšlo najevo, ztratil by těžce získané postavení a lidé by si ho přestali vážit.
˝To mne tak nenávidíš?“ zeptala jsem se ho jednou v pláči.
˝Ano, nenávidím tě. A nevím proč.“
Dávala jsem si pozor, abych nevyvolávala důvod k jeho výbuchům zloby a násilí, ale bylo to marné. Stopy po bití jsem pečlivě skrývala pod make-up a vymýšlela jsem si výmluvy, jen aby nikdo nepřišel na to, co se u nás děje. Nesměli jsme pouštět rádio, zvuky ho dováděly do zuřivosti. A hlavně já jsem byla terčem jeho zloby.

˝Děti, maminka se rozhodla, že pojede na dva týdny do lázní. Budeme tu bojovat sami. Až se vrátí, tak uvidí, jak nám to pěkně ve třech šlo,“ řekl jednou, po dohodě, při nedělním obědě a já jsem se snažila vesele komentovat jejich hospodaření. Nedalo se nic dělat. Dohodli jsme se, že zkusíme jít alespoň na pár dní od sebe, třeba se situace uklidní. Udělala jsem velký úklid, aby se nemuseli zabývat pořádkem, každému jsem ukázala, kde má své věci a Aničku jsem naučila zapínat pračku.
˝Bez tatínka to nedělej, ale pomáhej mu. To víš, je hodně zaměstnaný a nemůže se o vás tak starat, jako já.“
Anička si zapsala postupy a pak se na mne obrátila: ˝Mami, ty jsi nemocná?“
˝Ne, jen si jedu odpočinout.“
˝Aha. Ale vrátíš se brzy, viď?“
˝Ano, to víš, že ano,“ políbila jsem ji.
Večer před odjezdem mne manžel odvezl k mé sestře, která slíbila, že mne zaveze k autobusu.
Před dětmi mne políbil a já jsem nasedla do auta. Celou cestu mlčel a soustředil se na řízení. Ani já jsem nezaváděla hovor.

˝A kvůli dětem zavolej, aby si nemyslely, že se něco děje,“ řekl mi na rozloučenou, vyložil mi zavazadla a ani se na mne nepodíval. Zazvonila jsem. Ještě jsem se za ním otočila, ale už jsem jen viděla červená světla, jak se ode mne vzdalují do tmy.
Dalo by se říci, že jsem měla dost času na to, abych si o samotě všechno promyslela a došla k nějakému závěru. Ale myšlenky se mi zamotávaly a já jsem cítila jen utrpení a strach, bezvýchodnost a beznaděj. Přemýšlet nad tím, kde jsem udělala chybu, bylo zbytečné. Chápala jsem, že chyba je v něm. A že je sám ve stejné situaci. Uvažovala jsem, jestli je mezi námi ještě láska. Neuměla jsem si představit, jak silná může být nenávist, která náhle mezi dvěma lidmi zaplane podobně jako dříve láska. A tak jsem v těch dnech prožívala chvíle, kdy jsem litovala, že jsem nebyla silnější a po prvním incidentu jsem se prostě nesbalila a neodešla. Ale záhy jsem zase nacházela ty důvody, proč jsem to neudělala. Neuměla jsem si představit, že by najednou náš dům, který jsme s takovou láskou budovali, byl prodán jiným lidem, že by všechny věci, které jsem si pořídili, se rozdělily na půl a ještě se o ně dohadovali. Prožívali jsme muka a já jsem nebyla schopná ho nenávidět, jen litovat a omlouvat do nekonečna a lhát. Dokonce jsem byla rozhodnutá sama na sebe vzít vinu za rozpad manželství, ale to by asi nikdo neuvěřil.

˝Máte vysoký tlak,“ řekl lázeňský lékař, když skočil pravidelnou kontrolu a zavrtěl hlavou,“na to jste ještě mladá.“
„Měla jsem nějaké starosti, teď jsem najednou začala odpočívat, tak to bude reakce.“
„Ale, to je chabé vysvětlení. No, musíte mi nic vykládat, když nechcete, ale pokud byste si chtěla pohovořit, jsem vám k dispozici.“
Odcházela jsem dlouhou chodbou z budovy, páchlo to jako v každé nemocnici a mně na chvíli napadlo, že by bylo lépe to všechno skončit. Každý den, který následoval, byl blíže k pravdě a tu jsem musela unést. Když se blížil večer, dostavoval se takový zvláštní stav mysli, že jsem měla chuť zvednout telefon a zavolat někomu, komu důvěřuji a poradit se, svěřit se, cítit soucit a lásku, kterou jsem tak postrádala. Naučit se říkat nahlas. Manžel mne bije a nenávidí, to bylo hodně náročné. Zkoušela jsem to vyslovit sama před sebou, ale nebylo to snadné. Vždycky se mi vynořily tváře našich dětí, které by si do života odnesly takový těžký zážitek.
˝Tak jak válčíte?“ zeptala jsem se Aničky, která zvedla telefon.
˝Docela to ujde,“ řekla, ale její hlas nezněl tak zvesela.
˝Děje se něco?“ zeptala jsem se v úleku a uvědomila jsem si v tu chvíli, že by mohl něco udělat i dětem. Dosud jsem si myslela, že to směřuje jen vůči mně.
˝Ne, nic, mami. Neboj, kdyby něco bylo, tak hned zavolám.“
˝A co tatínek?“
˝Je strašně nervózní, mami. Asi má nějaké problémy v práci.“
˝No to víš, ale doufám, že se o vás stará.“
˝To víš, že ano.“
˝A je doma Michal?“
˝Už spí.“
˝Tak ho nebuď a jdi taky spát.“

Vlna strachu mne zaplavila takovou silou, že se mi zamotala hlava. Nedalo mi to, abych manželovi druhý den hned ráno nezavolala.
˝Ahoj,“ řekl jen.
˝Ahoj. Je něco nového?“
˝Ne, není,“ řekl stručně a krátce.
˝A děti jsou v pořádku?“
˝Ale jo.Hele, já mám spoustu práce a nemám čas se vybavovat.“

Bylo osm hodin, v devět mi začínaly procedury. Podívala jsem se z okna, počasí se krásně vyvedlo už z rána a kdyby nebylo těch starostí, jistě bych se mohla cítit šťastná a spokojená. Ale ta tíha starostí a strachu mne zavalovala a já jsem se bála, že mne to nakonec porazí. Podle toho tónu v hlase jsem chápala, že je definitivní konec a že nezbývá, než manželství ukončit. Přemýšlel jsem o tom, že promluvím s tím doktorem, ale pak jsem tento nápad zavrhla. Určitě by se roztočilo spoustu problémů, které bych nebyla schopná kočírovat. Možná, že je nemocný a vyšetřování domácího násilí by ho mohlo ještě víc poškodit. Ale rozhodně už nemohu doufat, že to přestane. V těchto neveselých myšlenkách jsem se ubírala na pokoj. I když bylo krásné počasí, vůbec mne nelákalo chodit někde venku a vystavovat lidem na oči můj smutek a slzy, které se mi stále hrnuly do očí.
˝Tohle nechápu,“ řekl doktor, ˝tlak máte zase vyšší.“
Odložil fonendoskop na stůl a změřil mi puls.
˝Děje se něco?“ zeptal se mně a já zavrtěla hlavou.
˝Něco doma?“ zeptal se ještě naléhavěji a já uhnula pohledem. Teď byla ta šance se svěřit a požádat o radu.
˝Tak mluvte, nebojte se. Jsem vázán lékařským tajemstvím. Když nebudete chtít, nebudu nic dělat, ale ven to musí.“
Chvíli jsem váhala, ale pak jsem mu řekla všechno, naprosto všechno a občas mne zastavil pláč a lítost mi lámala hlas. Poslouchal mne soustředěně a vážně se a mě díval.
˝Takže manžel vás vlastně sem poslal, abyste mu nebyla na očích. On si uvědomuje závažnost svého počínání, ale nemůže si pomoci. Váš manžel zřejmě překonal hranici stressu a nyní se u něho začíná projevovat duševní choroba. Pokud to pochopil, chodí se tajně léčit, pokud však s tím nic nedělá, za chvíli si to přestane uvědomovat.“
˝A jsou ohroženy mé děti?“
Lékař se zamyslel.
˝Myslím, že nejsou, pokud se dokáže ještě ovládat. Já vám však poradím jedno. Jak se vrátíte, pokud bude mít tu světlou chvilku, s největší vážností s ním promluvte a donuťte ho, aby navštívil svého lékaře. Vidíte, ani vás advokát vám neuvěřil a rozvodem to nespravíte, pokud k němu ještě něco cítíte.“
˝A co bude dál?“
˝Těžko říci, může se to medikamenty zlepšit a nebo zhoršit. Ale vás čeká osud člověka, který bude žít s duševně nemocným člověkem, u kterého nelze nikdy odhadnout, jak se bude chovat. Tyto příznaky se nejčastěji obrací vůči těm nejbližším.“
˝Vůbec nemohu pochopit, jak se to stalo,“ řekla jsem.
˝Vysvětlím vám to docela snadno. Jde o část mozku, který se nazývá hypokampus. Je to takový knihovník, který vyhledává informace. Jeho dobrý stav snad nejvíc rozhoduje o úrovni naší inteligence. Ovšem je citlivý na stres a pokud je váš manžel dlouhodobě vystaven těžké stresové situaci v práci a to, podle toho, co dělá, je a nemůže ji uniknout, zmenší se a pak se hovoří o distresu. Můžeme uvažovat předběžně, že váš manžel trpí depresivní poruchou. A to je nutné zavčas léčit, paní Kuchařová.“
˝A co mám nyní dělat?“ popadl mne strach, protože jsem ten pojem -deprese- znala a věděla jsem, jak to probíhalo u mé jedno přítelkyně, která měla velmi těžký průběh.

˝To závisí je na vašem rozhodnutí, Buď se skutečně rozvedete a tím ze sebe sejmete ten úděl a nebo s manželem zůstanete s tím, že ho donutíte k léčbě a budete ho v tom podporovat.“
Myšlenky se předbíhaly. Z jedné strany jsem toužila ze všeho utéci a z druhé strany jsem hledala sílu, jak kývnout na tu druhou alternativu vedena tím, že mi před tím, než se to všechno stalo, věnoval tolik pěkných roků. Uvědomila jsem si, že nám, své rodině, se snažil poskytnout pohodlí a klid a sám pracoval do úmoru.
˝Tak jak to vidíte?“
˝Zvolila jsem si druhou alternativu,“ řekla jsem pevně.

Vrátila jsem se domů za pár dní a když jsem odemkla byt, dýchla na mně vůně čistoty a pořádku. Děti byly ve škole a podle bot jsem poznala, že je manžel doma. Našla jsem ho v obýváku u počítače.
˝Ahoj,“ řekla jsem a o se ke mně otočil. Vypadal unaveně a vyčerpaně.
˝Ahoj. Ty jsi přijela dřív? A proč jsi nezavolala.“
Sedla jsem si k němu a dívala jsem se na obrazovku, kde byla tabulka, kterou vyplňoval.
˝Pracuješ?“ zeptala jsem se ho.
˝Jsem na neschopence,“ řekl mi.
˝To je dobře,“ vzala jsem ho za ruku. Neodtáhl se, jako dřív. Viděla jsem mu na očích, jakou má lítost a jak se stydí. Pohladila jsem po vlasech a vyprávěla mu, jak se mi líbilo v lázních. O jeho nemoci jsme se ani nezmínili. Držel mě stále za ruku a hladil mne palcem po dlani. Měla jsem co dělat, abych zadržela slzy a uvědomila jsem si, jak ho stále hluboce miluji.

Měla jsem štěstí, že mi bylo dáno porozumět jeho nemoci. Své namáhavé práce musel nechat. Jezdím s ním k jeho lékaři a dávám mu stále najevo, jak mi záleží na tom, abychom zachovali náš domov. I přes jeho odpor jsem nastoupila do práce, abych posílila rodinný rozpočet. Rozhodli jsme se, že o těch temných dnech všeho soužití nebudeme nikdy mluvit a že se budeme snažit zase nalézt lásku a porozumění. A třeba i prodáme náš dům a změníme místo, abychom ztratili zlé vzpomínky. Vždyť nám dospívají děti! A oni se nesmí stát obětí nástrah, které lidem strojí naše doba.

Maura, 2008