Důchodce a duchovní život – Koperníkovský obrat

Autor článku: František Benda
Ne každému se líbí, že by se měl pokoušet o nějakou duchovní cestu, tím spíše, kdyby to mělo být spojeno s jakýmisi osobními oběťmi. Duchovní život je spojen spíš s představou dosažené rovnováhy, vyrovnanosti a spokojenosti než s nějakým usilováním o něj.

Jakákoliv cesta, duchovní i třeba méně duchovní, se neobejde bez prožití tzv. Koperníkovského obratu. Ten je spojován se zásahem polského hvězdáře Mikuláše Koperníka (1473-1545) do tehdejšího světového názoru. Dnes si už sotva dokážeme představit, co to tehdy znamenalo. Všechno, nebo alespoň téměř všechno bylo pojednou jinak. Až do té doby se věřilo, že Země je plochá, a kolem ní že se otáčí nejen Slunce, ale i celý zbývající vesmír. Z toho zdánlivě samozřejmě vyplynula i představa, že také státní a církevní instituce představují jakési nedotknutelné stálice, kterým musí být vše podřízeno. Vyskytovaly se ale i pochybnosti. Např. ne všechny jevy, které byly tehdy před Koperníkem v poměrně přesných astronomických měřeních zaznamenány, se tímto systémem daly vysvětlit. Klasická byla např. tzv. Merkurova smyčka – zakreslený oběh planety Merkura nevytvářel spojitou kruhovou dráhu, nýbrž v určitém bodě se zastavil, nějaký čas couval, aby po dalším zastavení pokračoval způsobně dále v počáteční cestě.
Do tohoto systému zasáhl rušivě Koperník snadno ověřitelným tvrzením, že je to vlastně obráceně: pánem není Země, nýbrž Slunce, a Země plní stejně podružnou úlohu jako ostatní planety. Tím byly samozřejmě vysvětleny všechny dřívější pochybnosti včetně Merkura, a současně zpochybněna nadřazenost vládnoucích tříd; také Bible, do té doby nedotknutelný klenot, podle jehož výroků byly posuzovány i nejvzdálenější případy, spadla ze svého piedestalu a žádala si nové výklady. Např. její často citovaný výrok ˝budiž světlo˝ byl dříve vykládán tak, že Slunce bylo vyvoláno k životu až po vzniku Země. A to nebyl jediný protimluv.
Terminus technicus Koperníkovský obrat se vlastně používá jmenovitě v psychologii, kdy popisuje zážitek člověka, který z nějakého důvodu si uvědomí, že jeho dosavadní hodnocení určitého jevu bylo zcela falešné, takže je na základě nových nezvratných důkazů musí od základu změnit.

Něco podobného prožívá každý, kdo si vytkne za cíl dobrat se něčeho na duchovní cestě. V čem se všechna větší současná vyznání shodují, je – mimo jiné – co největší pokora. Tedy nikoli Já – pán a všichni okolo mne poddaní, nýbrž právě naopak – já jako pokorný sluha všech okolo. To jsou základní požadavky každého duchovního přístupu; ale pozor! Svět je (nezapomínejme) polarizovaný, takže z leckterých přísně se tvářících zásad je nutno lehce poodstoupit.
I sebelepší ideje, jakmile vstoupí do hmotného světa, se rozdělí na kladnou a zápornou část. Všichni velcí duchové se věnovali jmenovitě té kladné stránce. Odívali se pláštěm chudoby a skromnosti a zříkali se všemožných světských potěšení. Pokusí-li se o totéž někdo, kdo ani zdaleka nedosahuje jejich výše, nutně se dostane do kolotoče posměchu a vykořisťování. Vždy a ve všem se budeme nalézat kdesi na přepestré cestě mezi vzdáním se všeho nebo naopak všeho získáním. Zde si také uvědomíme, že každé poloze odpovídá patřičné riziko.
Nejde o nic víc a méně než si uvědomit, že stojíme před závažnou volbou co ze svého světského majetku a povinností je možno vzdát a co si ještě ponechat. A to tak dlouho, než nás nějaký neodbytný poznatek nepřiková do určité pozice a nevnese do ní nová poznání. To není pouze problém jedince; něco podobného zažila od dob Koperníkových i celá společnost.
Novověk byl ovládán Newtonovskou mechanikou. V ní se zdálo vše jasné. Každá věc měla pevné rozměry a trvalé souřadnice umístění. Triumfem bylo např. vypočítání rozměrů a polohy zatím neznámé planety Neptuna; obdobně byly předpovězeny některé dosud neobjevené prvky a fyzikální veličiny.

Načež přišel šok. Kvantová mechanika snadno vypočítala a dokázala, že hmota je v podstatě prázdná, a dokonce snadno průchozí pro mnohé nukleární částice a vlnění. Tomu není snadné uvěřit – každodenní zkušenost nás přece přesvědčuje o pravém opaku. Opět se ukazuje, že příroda vlastní své soukromé, někdy značně skryté zákony a z obecného hlediska je zcela lhostejné, jestli je někdo objeví či ne a jestli jim někdo uvěří. Je proto výhodné je znát, jakkoli jsou utajené a obtížně poznatelné. Fungují zcela nezávisle. Ale i částečná nebo jen povrchní jejich znalost může prospět praktickému životu. Stejně jako při cestování: cestovní kancelář nám sice zajistí celkem pohodlnou dovolenou v zemi s cizí řečí a nám neznámou kulturou, ale budeme-li znát alespoň pár místních slov, nebo budeme mít dokonce po ruce mapu, získáme vůči ostatním – neznalým – značné výhody.
Svět se vůči nám projevuje všestranně jako polarizovaný. Rozhodneme-li se k jakékoliv akci, musíme počítat s tím, že se zákonitě dostaví i reakce. To má za následek, že se do ničeho nového nechce; navíc je tu obava z neznámého, z kroku do tmy a neochota opustit zaběhnutý systém, ve kterém jsme se už docela dobře zabydleli. Ke Koperníkovskému obratu nás nikdo nemůže přinutit. Pokusíme-li se však o něj sami, vsaje nás a postará se o další pokračování. Od sebelépe uzamčené brány se klíč na poslední chvíli přece jenom vždy najde.