Důchodce a duchovní život – Test

Autor článku: František Benda
Test je jednoduchý způsob jak zjistit znalosti určité skupiny lidí, před kterou stojí nový kantor, který je má něco naučit. Nejde ani tak o to, aby jim vyčetl co všechno nevědí, jako spíš chce znát mezery, do kterých by mohl doplnit to, co tam chybí.
Na cestě za vnitřním poznáním není od věci obrátit bdělou pozornost i sám na sebe. Samozřejmě se považujeme za dokonalé mistry světa, nebo tak nějak podobně, ale co kdyby náhodou se přece jen něco objevilo?

A zde je takový test. Pokuste se prosím (ale zcela pravdivě) zařadit sami sebe do jedné z následujících kategorií.
Kategorie první: obrátit se do sebe? Ale ano, proč ne? Výborný nápad. Určitě se dozvím něco prospěšného. Na to jsem přece už dávno čekal. Konečně!
Druhá kategorie: já nevím, co bych tam měl objevit. Vždyť je to vlastně jedno. Ale zkusit to mohu. Jsou ovšem zajímavější věci, které mne lákají, ovšem ty s nějakým vnitřním pozorováním nemají vůbec nic společného.
A konečně kategorie třetí: co je to zase za ptákovinu? Takový nesmysl; ať se tím zabývají ti blázni, které to baví. Mne ale prosím vynechte, já vám na to neskočím.

A teď prosím pozor! Důležité!

Nezáleží ani tak na tom, kam jste se zařadili, za to vás nikdo soudit nebude, jako spíš na tom, abyste si uvědomili, že jste se k něčemu rozhodli, a k tomuto rozhodnutí vás přivedla myšlenka, která ve vaší hlavě vznikla na základě předcházející výzvy. Ta výzva vás nějak zaujala, a vy ji jste poslechli. Tuto myšlenku si dokážete znovu vybavit, pozorovat ji a případně ji i zdůvodnit a obhájit. Prostě s ní nějak zacházet.
To je důležitý krok: dokázat se na své myšlenky podívat zvnějšku a posuzovat je. Jako byste ve své mysli objevili jistého vnějšího pozorovatele, který nezúčastněně sleduje co se to ve vás vlastně děje. Na chvíli jste něco jako televizní komentátor při hlášení zpráv: někde se převrhl autobus a odneslo to několik pasažérů, jinde se zase cosi rozvodnilo a také oblíbený klub odchází z ligy, neboť neočekávaně prohrál. Vše nezúčastněně, stejným hlasem – jak také jinak, když se vás to vlastně netýká?
Při pozorování sama sebe si snadno ověříme, že o některých činnostech vlastního těla vlastně ani nevíme (pokud jsme jakž takž zdraví), některé můžeme částečně ovlivňovat (třeba dech; ten se dá měnit co do hloubky a rychlosti), a myšlenky? S těmi se dá bohatě zacházet. Jako s návštěvami. Máte-li útulně zařízený salon, spokojeně si v něm žijete. Občas pozvete někoho milého nebo zajímavého na návštěvu, někdy přijde někdo vítaný sám od sebe, ale před pobudy a výtržníky jej pečlivě zamykáte.

S myšlenkami je to podobné. Od lidských návštěvníků se bohužel liší tím, že dokáží proniknout a někdy se i prodrat přes zákaz vstupu, zatímco jiné, navzdory naší úporné snaze je vyvolat, ne a ne přijít. Jejich škála je téměř nepřeberná. Máme přece paměť, která – i když někdy selhává – nám dokáže znovu vkreslit dávno zaniklý svět vzpomínkami; pak máme pestrý právě prožívaný život, který musíme průběžně upravovat právě svým myšlením, a na dveře navíc už klepe budoucnost, jak neodvratná, tak tušená, žádaná nebo obávaná. Vedle nich se rozprostírá téměř bezbřehá říše fantazie, kde se může – v utajení před cizími špehujícími zraky – odehrát cokoli. Od nejtajnějších přání až po zážitky, před kterými bychom v reálném světě – pokud by hrozilo, že se opravdu uskuteční – už zdaleka prchli. K tomu se ještě dokáží přidružit zážitky z náhodných setkání, proti kterým nemáme obrany, neboť naše oči a uši přijímají vše, co se kolem nich nachomýtlo, někdy dokonce i lačně.
Pokud se nám podaří zachovat neměnnou tvář zpravodajského komentátora, dokážeme jimi projít bez úhony. Běda ovšem, podlehneme-li a jsme ochotni se na nich nějak emočně zúčastnit. Tu nás získají na svou stranu, zcela námi proniknou a obarví si nás na svůj odstín. Obranou proti nim je uvědomit si, že jsou to přece pouze myšlenky. Sice silné, ale pokud se nepřevtělí do činů, můžeme jimi celkem snadno vládnout.

Zdroj: F. Benda, Foto: Internet