Neříkej mi prosím, že mne máš rád,
ale že…… nemůžeš se mnou být.
Budu pak chodit po smutných místech,
vyhledávat kouzla soumraku
a bát se, že ráno pro slzy neuvidím slunce.

Neříkej mi, prosím, že se ti po mně stýská,
ale že ……. nemůžeš za mnou jít.
Budu pak hlídat ulici, za záclonou,
jestli tě za rohem neuvidím stát
a bát se, že, pro tu tmu, oslepnu.

Neříkej mi, prosím, že na mne stále myslíš,
ale že……… nesmíš mi to říci.
Budu pak hlídat hvězdy a měsíc na obloze,
věřit v ně jak v posly tvých polibků a něhy
a bát se, že je noční vítr ke mně nedonese.

Neříkej mi prosím nic a odejdi jak léto,
když hází za sebou své poslední polibky
v paprscích krátících se dnů.

A jako ranní mlha, co se zvedá z luk,
zvedni se z mých vzpomínek,
abych směla dál žít svobodná a sama.

Neříkej mi prosím, co všechno by bylo kdybys mohl a směl.
A nebo prostě … jen chtěl ?

Maura, 2008