Večeře s Alexandrem Velikým – povídka

Pořád jsem jakoby na něco čekala a mé dny, ačkoliv jsem je měla šanci naplnit, ubíhaly neplodně a stereotypně. Nevážila jsem si malých věcí a tak ty velké se nenaplňovaly. Když se nyní na všechno dívám zpětně, mé chyby mne děsí a trápí zároveň. Přiznávám se sama před sebou, že chyba byla hlavně ve mně …

Ten den mne naštvali úplně všichni. Nejdřív kolegové v práci, pak pokladní v Delvitě a nakonec i Zdeněk, protože ráno slíbil, že zaplatí účty, a já po svém příchodu zjistila, že se za celý den ani doma nezastavil. Rychle jsem se podívala na hodiny, jestli mají na poště ještě otevřeno, popadla jsem obálku s penězi a složenkami a sedla do auta, abych to ještě stihla do zavírací doby. A protože jsem předpokládala, že v ledničce kromě sardinek není nic, tak jsem si ještě naplánovala cestu do supermarketu. Zaparkovala na malém parkovišti před poštou a běžela do schodů. Už za dveřmi jsem s ulehčením viděla pár lidí stát u okénka a situace byla zachráněna. Na Zdeňka prostě není spolehnutí a já si to uvědomuji každý den, jenže, jsme spolu už dobrých osm let. Zvykli jsme si jeden na druhého, ale musím mamince dát za pravdu, že je to spíš kamarádství, které k ničemu nevede. No budiž, konečně, ve čtyřiceti letech už určitě nějaké velké štěstí nemohu očekávat. Třeba se Zdenek změní a uvědomí si, že nemohu všechno táhnout sama.
Přistoupila jsem k okénku a vyndala složenky a peníze, z kabelky vytáhla občanku a pak jsem s ulehčením zasunula do peněženky ústřižky. Tak, a teď ještě koupit něco dobrého k večeři.
Parkoviště před Teskem bylo doslova narvané. Nebylo kam zaparkovat a tak jsem čekala, až kdo odněkud vyjede, abych se vecpala na jeho místo. Napínala jsem oči do soumraku a cítila jsem se unavená. Z mých pocitů a myšlenek mne vytrhlo zaťukání na okno.
Stáhla jsem okénko. „Nemůžete prosím vás uvolnit cestu? Tam máte jedno parkovací místo.“
„Promiňte, nevšimla jsem si.“
„Nic se neděje,“ usmál se na mne a já nastartovala. Bože, měla bych rychle nakoupit a jet domů. Mám už všeho dost. Zaparkovala jsem a z kabelky jsem vyndala mobil. Zkoušela jsem, jestli ho Zdenek vezme, ale měl ho vypnutý. Hodila jsem mobil zpátky a vystoupila, zamkla auto a proplétala se mezi vozidly ke vchodu.
„Nezlobte se, že jsem vás vyrušil ze zamyšlení,“ oslovil mne zase ten hlas.
„Já se nezlobím na vás,“ zasmála jsem se.
Byl to na první pohled příjemný muž, hádala jsem mu tak šestatřicet let. I v tom přítmí jsem si všimla, že je vkusně oblečen a má příjemný vzhled.
„Taky jdete nakupovat na poslední chvíli?“ zeptal se mne.
„Taky. Přes den mi to nějak nevychází.“
„Nejhorší na tom je, že u pokladen se budou hromadit fronty a kvůli pár věcem k večeři člověk prostojí spoustu času.“
Měl pravdu. Když jsme zamířili do prostor obchodu, všude se klikatily fronty.
„Mám nápad. Co kdybychom se navečeřeli v prvním patře v té indické restauraci?“
Překvapeně jsem se a něho zadívala a on se mi díval přímo do očí. Byla to tak nevinná výzva a docela dobrý nápad, že jsem přikývla. Vyjeli jsme tedy po schodech do prvního patra, které sloužilo i jako malá, docela útulná restaurace. Posadili jsme se ke stolku a zahleděli do nabídkového listu.
„Tak co si dáme?“ zeptal se mne.
„Já třeba kuře na ananasu s rýží.“
„Ujednáno.“
Vstal a šel k pultu pro jídlo. Dívala jsem se za ním. Jo, já tu večeřím s cizím chlapem, ještě daleko mladším, než jsem já, nechám se k tomu tak snadno ukecat. On se chová tak samozřejmě, jako bychom se znali odjakživa. Co bude dál? Mám se nechat překvapit?

„Tak, zde je vaše večeře a přeji vám dobrou chuť.“
Vzal do rukou příbor s takovou zvláštní grácií, že jsem na okamžik zůstala viset na něm očima.
„Máte něco proti tomu?“ usmál se.
„Ne, promiňte, jen jsem se trochu zamyslila.“
„No, raději se dejte do jídla.“
Čekala jsem, že se mi představí, ale on se odmlčel a pomalu jedl. Po celou dobu jsem, samozřejmě ze sklopenýma očima, přemýšlela, kdo to může být. V tu chvíli se mi líbil a napadlo mne, že bych, pokud to sám navrhne, neodmítla hodinku u kávy v nějaké příjemné kavárně. Když jsme dojedli, vstal a sáhl do náprsní tašky pro peníze.
„Dovolte, já bych si zaplatila to své jídlo.“
„Pozval jsem vás. Nestane se mi každý den, že bych večeřel s příjemnou dámou a vůbec. Jmenuji se Alexandr Veliký.“
„Cože?“
„Podivné, že? No to zavinil můj otec. Všichni si mysleli, že se konečně narodí dcera po pěti synech a když jsem je tak zklamal, dal mi jméno Alexandr. A rodina Velikých měla další chlapský přírůstek.“
„Promiňte, celý večer mne tak trochu vyvádíte z míry…“
„Já to chápu, neomlouvejte se.“
Doprovodil mne k autu a až potom, když jsem vyjížděla na hlavní jsem si uvědomila, že jsem se mu nepředstavila. Škoda, propásla jsem příležitost se s ním blíže seznámit.
V našich oknech se svítilo, Zdeněk byl už určitě doma. Vyběhla jsem do schodů a odemkla byt. Vařil večeři.
˝Ty jsi byla na poště, viď?“ zeptal se mne od plotny.
„Jo a v Tesku. Jenže tam byly strašné fronty. Jedla jsem v restauraci. Večeřela jsem s Alexandrem Velikým.“
Pobaveně jsem pozorovala, jak ke mně obrátil ty své lehce vypoulené modré oči a zavrtěl hlavou.
„Přeskočilo ti, co?“
„Ne. Nepřeskočilo.“
Sundal pánev ze sporáku a dal mi na talířek kousek té dobroty, co voněla po celém bytě.
Ráno u snídaně mi Zdeněk sdělil, že si bere dovolenou a vygruntuje byt. Je pátek, mohli bychom jet na víkend na chalupu. Co budeme dělat celé dva dny v Praze? Souhlasila jsem, políbila jsem ho na tvář a odjela do práce. Mile mne překvapil. Už jsem si myslela, že na všechno doma kašle.
„Sylvo, Sylvo, víš co je nového?“ přiřítila se do mé kanceláře Hilda, celá zpocená a se zářícíma očima.
„Dnes v noci se stal náš šéf otcem. Má syna. 53 cm, 3,5 kg váhy a hádej, jaké mu dal jméno.“
„To nevím,“ řekla jsem, protože jsem slyšela, že to měla být holka.
„Alexandr. Víš, to je jméno, to iks je jako dva zkřížené meče. Mně se to strašně líbí.“
Mně taky, pomyslela jsem si, když zavřela dveře. Pravda je, že mi Alexandr Veliký nešel z mysli. Je to legrace, to jeho jméno je fantastická kamufláž. Určitě si s ním užije hodně legrace. A je to přitažlivý chlap, moc přitažlivý …
Ještě v pátek jsme jeli na chalupu. Zdeněk měl své období aktivity a tou nešetřil ani na místě. Zatímco jsem vynášela věci z auta, on se rozhlížel po oknech a vykládal, že je zítra natře. Dávala jsem věci do lednice a on dupal po podlaze a tvrdil, že bychom měli vyměnit i podlahy. Trochu jsem se tomu divila, ale nic neříkala.
„Tak jsem si říkal, že bychom měli požádat, po té rekonstrukci, aby nám to převedli k trvalému bydlení.“
„Prosím tě, a kdo tu bude bydlet? Tobě nestačí ten drahý byt v Praze?“
„No myslel jsem, že bych se sem odstěhoval. V Praze je moc rušno a já asi budu dělat na jedné zakázce a potřebuji klid. K tomu mi stačí počítač a Internet sem dám zavést.“
Zůstala jsem s pusou dokořán.
„Asi jsi přehlédl jednu maličkost.“
„Jakou?“
„Ta nemovitost i s přilehlými pozemky je napsána na mne.“ Později mi došlo, že to bylo úplně zbytečné se pouštět do takového konfliktu a dávat mu najevo, že mu tady vlastně nic nepatří a možné od té chvíle se začaly všechny naše vztahy, myšlenky a záměry ukazovat v tom pravém světle. Určitě jsem to však začala já tou osudnou větou.
„Však ti to nikdo nebere. Já bych do toho dal peníze a samozřejmě, že to zůstane napsáno na tebe.“ Řekl to mírně a až nyní chápu, že v tu chvíli zabouchl dveře za naším vztahem.
Teď to řešit nebudu, pomyslela jsem si a byla jsem hodně zklamaná. Asi něco vytušil.
„Sylvo, ne, že bych tě neměl rád, ale ženit se nechci. Však jsme spolu už tolik let a papíry jsou jen formalita.“
„Tak manželství je formalita, ano?“ rozčilila jsem se.
„Tak jsem to nemyslel, jak to bereš.“
Konečně i pražský byt patřil mně. Přišel jen s notebookem a mobilem. A tak rozhodně i odejde, pokud mne bude rozčilovat.
Raději jsem pokračovala v práci a on přestal zkoumat, co by kde opravil. Rozladilo mě to, ale uvědomila jsem si, že už na to nějakou dobu myslí a proto se snaží být tak aktivní, pokrytec jeden.
Do večera jsme pořádně spolu nemluvili. Šla jsem spát do mansardy a on zůstal dole, díval se na televizi a jedl buráky. Než jsem se uložila ke spánku, otevřela jsem velké okno, abych cítila ten krásný vzduch, co se sem linul z nedalekých hor. Ještě před třemi dny bych si nepřipustila, že bych Zdeňka opustila, ale nyní to připouštím. Byla jsem slepá. Na tomto světě jsou určitě ještě muži, kteří by stáli za lásku. Tohle uhnívání v tom vztahu je už nesnesitelné. Prostě, nesnesitelné.

Ráno bylo zatažená obloha a ochladilo se. Sešla jsem dolů. Zdeněk zrovna telefonoval a když mne uviděl, přikryl rukou mobil a řekl mi – moment. Šla jsem do koupelny a když jsem se vrátila, byla a stole snídaně.
˝Sylvo, já jsem celou noc o nás přemýšlel.“
„Ano?“ opáčila jsem a namazala jsem si housku máslem. Ani jsem se na něho nepodívala.
„Vím, že jsem tě naštval. A že tě štvu už delší dobu. Uvědomuji si, že ti nepomáhám a naopak ty se staráš o všechno skoro sama.“
„A dál?“
„Nejsem nějak motivován k tomu, abych s tebou dál byl. Jsi taková divná, mám pocit, že mne nemáš ráda a jen jsi se mnou kvůli zvyku. Tak žít nechci.“
„Máš někoho?“ zeptala jsem se rovnou a snažila jsem se být klidná. Teď to přijde, řekla jsem si. To asi bude ta zakázka, kvůli které chtěl opravovat tento dům.
„Mám. Ještě včera jsem se rozhodoval mezi tebou a jí a vyhrála to ona. Promiň.“
Přeci to jen uhodilo jak nečekaný hrom.
Bezmyšlenkovitě jsem stále nožem natírala housku a nebyla schopná slova.
„Nezlob se, prosím tě,“řekl.
„Já se nezlobím. Jen jsem trochu překvapená.“
To byla poslední slova, která jsem pronesla v tomto neplodném vztahu. Najednou prostě nebyl a já jsem se o něho dál nezajímala. Ale nemohu tvrdit, že to se mnou neotřáslo, když jsem poprvé vstoupila do bytu, který byl nyní prázdný. Odnesl si pouze to, co mu patřilo. Vlastně jsme se spolu nerozloučili.
Pár dní po našem rozchodu jsem byla jako v mrákotách, snažila jsem se to zvládnout a dát tomu nějaký racionální rozměr. Jedno mi bylo jasné. Pokud jsem byla s ním a jen tak v duchu na něho hartusila, pořád to bylo v mezích nějaké normální situace. Ale nyní stojím sama před sebou a jsem opuštěná, neprovdaná žena, v letech, v kterých se těžko hledá vhodný partner. Měla jsem mlčet? Snad ano. Všechny ty věci se sběhly tak rychle!

Změnilo se téměř všechno, co jsem dříve považovala za jistotu. Nastoupila jsem do Fakultní nemocnice na uvolněné místo po starém právníkovi, který odcházel do důchodu. Předal mi protokolárně úřad a rozloučil se podáním ruky. Nastaly mi starosti, které jsem nikdy neměla, protože v takovém prostředí jsem nikdy nepracovala. Měla jsem spoustu starostí a málo času dál přemýšlet nad svým životem.
Odcházela jsem jednou z práce pozdě večer a chodby byly osvíceny nouzovým světlem. Děsivé ticho a prázdnota prostorů mi naháněly strach, stejně jako představa, že v tom polopřítmí budu muset projít sklepem a kolem Anatomického ústavu. Přitáhla jsem si kabát blíže k tělu jako ochranu a snažila se rychle projít chodbou k lítačkám, které vedou ke schodišti do sklepa. Někdo mi položil ruku na rameno a já se tak lekla, že jsem ztratila hlas. Prudce jsem se otočila.
„Co tu děláte?“ Otázka byla vyřčena tak hrozivě, že jsem zalapala jen po dechu.
Přede mnou stál sám Alexandr Veliký.
„A vy?“ opáčila jsem hned, jak jsem cítila, že se mi vrací energie a hlas.
Ihned mne poznal.
„To je překvapení!“zvolal a pak ztišil hlas.
„Tak co tu děláte?“
„Právníka,“ řekla jsem už klidně, „a vy?“
„Já tu dělám doktora,“ řekl suše a vzal mne kolem ramen.
„Už jste večeřela?“
„Ne. Mohu vás pozvat?“
Podíval se na hodinky.
„No, u Štamgasta mají určitě otevřeno.“
Seděli jsme proti sobě a jedli – kuře na ananasu. Usmíval se na mne, já jsem se snažila mu úsměvy vracet, ale děsila jsem se pomyšlení, jak ten večer skončí. Zaplatila jsem a vyšli jsme do nočních ulic.
„Máte tu auto?“ zeptal se.
„Ne. Chodím raději pěšky.“
„Doprovodím vás, jestli dovolíte. Bydlíte daleko?“
„Dost daleko. Asi pojedu tentokrát tramvají.“
„Dobře. Měl bych jít už domů. Zapomněl jsem si na ambulanci mobil a žena má určitě strach, kde jsem. Čekáme první dítě. To víte.“
Tramvaj dlouho nejela a tak jsem se vydala očím městem domů. Myslí mi defilovaly různé myšlenky, které jsem si dřív nepřipouštěla. Začalo drobně pršet a sem tam kolem mne projelo auto s rozsvícenými světly. Žlutá pouliční světla se odrážela na vlhkém chodníku a já šla opatrně, protože pro slzy jsem špatně viděla na cestu.

Maura, 2007