Snilo se mi o lásce, za nocí plných hvězd,
a růže v zahradě mi do oken voněly.
Snila jsem tak sladce, dala jsem se svést,
s měsíčním svitem se stíny míjely.

Nebyl to však měsíc, kdo se mnou tajně líhal,
kdo objímal mne něžně v pomatených snech.
Byl jsi to ty, kdo mne něžně líbal.
a z rána vytrácel se jak nebožtíků vzdech.

Oči jsem zavřela a snila jsem si dál,
o dotecích lásky v ztemnělém pokoji.
Nebudu mluvit, vím že by ses bál,
pravda je krutá, však sny – ty nebolí.

Úradky tmy

U dubového stolu
nad hrnkem horké kávy
my, milenci srdcí rozpolcených
sníme a mlčíme o nocích i dnech
co nebyli jsme spolu

Na zdi hodiny
tikají
čas předbíhá se s tepem
jsme milenci co nesmí spolu být
v hříchu prosíme tělem i duší

za nebevzetí ….

Za oknem stojí tma
milosrdná
pláštěm zakrývá polibky
milenců temnot a ranních přísvitů
když v tajných úradcích,
s pocitem studu
kradou se potichu k milování

Nejsi tu

Snad – možná, že klam to touhy,
vede mne za hranici rozumu.
Před samým soumrakem – stín slunce dlouhý,
zdobí tichý park. S knihou zde pobudu !
A přečtu si pár starých básní,
v útěšném, sladkém pocitu.
Vůně růží planých večer mi zkrášlí –
krásně je zde – ty však – nejsi tu.

Snad – možná – srdce zase lhalo,
chtělo mne oklamat – s city si hrálo.
Pod stromem košatým, plném spících ptáků,
na schůzku s věčností jsem se vydala.
Co mně to stálo přelstít čas !
Odešel jsi TAM – a já celé dny plakala.
Nebe je však stejné, jako kdysi bylo.
Jen jedno setkání – kéž by se poštěstilo !

Však zázrak se neděje – den přechází zas.
Zavírám knihu. S tebou si pobudu.
Hřbitovní zeď. Za ní ty – a před ní zase já..
Tvé jméno do světa září a žaluje.
Málokdo pochopí, jak se to s láskou má,
když jeden z nás není. Šedý stín svět mi maluje.
Obejmout kámen a vědět, jak se to z láskou má,
když jeden odejde – a já jsem tu – ale samotná !

Maura, 2008

Vaše komentáře