Zásnubní dar – povídka

Autorka článku: Maura Má sestra Andulka a já jsme byly odmalička nejlepší kamarádky. Rozuměly jsme si báječně při dětských hrách a vyměňovaly jsme si své sny. Andulka je o tři roky mladší. Rodiče na nás neměli mnoho času, ale my si vystačily samy. Vzájemně jsme se doplňovaly i ve škole. Andulka byla nadaná na matematiku, já zase na český jazyk a dějepis. Po gymnáziu jsme šly obě na vysokou školu. Andulka vystudovala medicínu a já filozofii.

A dál? Jako mnohé vysokoškolačky jsme překonaly dobu, kdy se jiné dívky vdávají a zakládají domácnosti. O ženichy pro nás byla nouze. Zatímco já jsem učila na gymnáziu, Andulka pracovala ve Fakultní nemocnici. Ještě asi dva roky jsme se pravidelně stýkaly, ale naše zájmy se od sebe vzdalovaly, až jsme téměř ztratily kontakt…

Jednou, bylo to na podzim, jsem se seznámila na hudebním večírku s Oldřichem. Okouzlil mne znalostmi hudby a literatury a celý večer jsme si povídali, nejdříve v sále a pak na terase. Pozorovali jsme spolu noční město tak dlouho, až nás zastihlo svítání. Zatímco společnost se v sále stále ještě dobře bavila, my jsme mlčeli a dívali se jeden druhému do očí. Zdálo se, že mi štěstí ukázalo přívětivou tvář a já budu konečně žít ve vytouženém manželství. Nedokázala jsem si své pocity nechat pro sebe a vzpomněla jsem si na nejbližšího člověka, kterého jsem v té době měla, protože rodiče byli již několik let po smrti. Za toho člověka jsem stále považovala svou sestru Andulku. Zavolala jsem jí a požádala o schůzku. Souhlasila.
Sešly jsme se v zahradní kavárně.
„Jsem skutečně zvědavá, co mi řekneš, Evi,“ řekla s potutelným úsměvem a objednala kávu a francouzský koňak. Vypadala výborně, zřejmě se jí dařilo v práci a určitě i v osobním životě.
„Nejdřív mi řekni něco o sobě ty,“ odpověděla jsem.
„No, nic mi nechybí. V práci se mi daří, už mám za sebou třetí atestaci. Zastupuji primáře oddělení.“
„To je dobré. A co láska?“ ptala jsem se dál.
„To víš, na to není čas. Samé povrchní vztahy. Ale nestěžuji si.“
„A chodíš teď s někým?“
Andulka se trochu zarazila.
„Abych ti řekla pravdu, ano, ale je ženatý.“
Bylo mi ji líto. Sice krásná a úspěšná, jenže štěstí v lásce jí to zřejmě nepřináší. Člověk nemůže mít všechno.
„Myslíš, že se rozvede?“
„No, to těžko. Mají se ženou velký majetek a on by do třípokojového bytu asi nešel. Je zvyklý na luxus. Ale mně to nevadí, hlavně, že nejsem sama.“
Nechtělo se mi s ní polemizovat. Jsem ale proti tomu, aby takové vztahy mezi muži a ženami vznikaly. Proto jsem opatrně nanesla: „Asi by sis našla muže jen pro sebe, kdybys chtěla…“
„Ale já zatím nechci. Mně stačí, jak to je.“
Přiťukly jsme si na zdraví.
„Tak povídej, chtěla jsi mi něco říct.“
Nadechla jsem se a pak ji vzala za ruku.
„Budu se vdávat,“ řekla jsem konečně a očekávala, že bude mít radost.
„Ty jsi se zbláznila. Co tvá kariéra?“
„Dohodli jsme se, že budeme pokračovat v tom, co děláme. Ten můj, myslím jako Oldřich, je hudebníkem. Nyní hraje v jednom malém tělese, dokonce i skládá a prodává se to. A já budu i nadále učit své studenty a vydělávat si překlady. To mě baví.“
Andulka se usmála.
„Takže rodinná idylka, co?“
„Tak nějak,“ odpověděla jsem se smíchem.
„Tak to mě budeš muset s ním seznámit. Abych poznala svého budoucího švagra.“
„Jistě, brzy budeme pořádat zásnuby.“
Andulka se rozesmála.
„To se ještě dělá?“ zeptala se.
„Ano. Jeho rodina je trošku staromódní. Už mi vybral i prsten.“
Rozešly jsme se v dobrém rozmaru a já byla ráda, že se Andulka raduje z mého štěstí. Od toho dne jsem se připravovala na zásnuby. Nechala jsem si ušít za dohledu budoucí tchýně krásné modré šaty. Se svou budoucí švagrovou jsme vybíraly boty. Oldřich se chlubil tím, že pozve pár muzikantů, aby hudbou ozdobili slavnostní večer.
„Musíme rozeslat pozvánky,“ řekl a vytáhl z kufříku velkou obálku, kde byly na krásném papíře vytištěny vkusné pozvánky na zásnubní hostinu.
Moje nastávající tchýně se postarala o menu a cukroví, nenechala mne do ničeho zasahovat.
„Však si toho, milá zlatá, ještě užiješ, až se s Oldřichem vezmete,“ řekla, když jsem jí neustále připomínala, že bych chtěla s něčím pomoci.
„Dokud stojím na nohou, chci být ještě platná. To víš, už mi není dvacet a jsem ráda, že se Oldřich konečně ožení. Pořád jen studuje a pracuje, nic ze svého mládí zatím neměl. A ty jsi hodné děvče, ty mu určitě přineseš štěstí.“
Chápala jsem ji.
„Slyšela jsem, že pozveš i svou sestru.“
„Ano, sešla jsem se s ní. Měla velkou radost.“
„A ona je vdaná?“
„Není. Zatím ne. Má hodně práce a dělá kariéru.“
„Oldřich říkal, že je lékařka.“
„Ano, dokonce je už zástupcem primáře oddělení.“
„Škoda, že se toho vaši rodiče nedožili,“ povzdechla si.
Přisvědčila jsem jí.

Konečně nastal vytoužený den. Ráno jsem vstala, nasnídala se a pečlivě upravila. Čekala jsem, že pro mne přijede budoucí švagr, aby mne odvezl do domu Oldřichových rodičů. Blížila se desátá hodina. Už jsem byla nervózní, protože slíbil, že přijede kolem deváté. Konečně jsem uviděla z okna jeho auto. Běžela jsem dolů.
„Nezlob se, měli jsme návštěvu, nemohl jsem přijet dřív.“
Ani jsem se nad tím nepozastavila.
Moje budoucí tchýně mě mile uvítala a hned mě vedla do domu. Byl krásně a vkusně vyzdoben.
„To je krása,“ řekla jsem upřímně. Posadila mne do křesla.
„Chceš kávu nebo čaj?“
„Dala bych si čaj,“ poprosila jsem.
„Oldřich přijede až na oběd. Takže si můžeme spolu popovídat,“ řekla a šla do kuchyně chystat čaj. V domě bylo ticho, z otevřených oken vanul svěží dopolední vzduch.
Zachvíli přinesla na podnosu čajovou soupravu a připravila stůl.
„Krásný servis.“
„A ani nebyl příliš drahý.“
Sedly jsme si ke stolu a ona mi ukrojila kousek domácí bábovky.
„Tak si představ, že dnes ráno přivezli bednu značkového vína. Prý dar pro tebe. Jiné prý nepiješ než francouzské,“ začala.
„Ano? Ale já víno téměř nepiji. To bude nějaký omyl.“
„Byla bych jen ráda. Víš, byla jsi dlouho sama a v takovém stavu… chci říct, že každý máme nějakou tu slabost.“
„Jediná má slabost je, že si občas dám čokoládu.“
Myslela jsem, že se Oldřichova matka alespoň usměje, ona se však tvářila nadále vážně.
„Snad mne nepodezříváte, že jsem alkoholička?“
„Evičko, nebuď hned nedůtklivá. Prostě mne to zarazilo. Už o tom nebudeme mluvit. Já ti věřím.“
Usmála se, ale to mne neuklidnilo. Měla jsem pocit, že nad mým štěstím se začínají stahovat mraky. Dopily jsme čaj, ona uklidila nádobí a řekla mi, abych se šla projít do zahrady. Při té procházce jsem přemýšlela, kdo z mých známých to víno poslal a komu záleželo na tom, aby mi pokazil můj nejkrásnější den. Bylo mi jasné, že má budoucí tchyně je pečlivá dáma, která dbá úzkostlivě na pověst rodiny a nyní má obavy, aby její syn nešlápl vedle. Konečně – chápu ji. Nechodíme s Oldřichem ani rok, příliš dobře jsme se zatím neměli možnost poznat, a ona si může myslet o mé minulosti cokoli. Rozhodla jsem se, že jí nebudu nic vyvracet a ani ji o ničem přesvědčovat. Rozhodně to s ní asi nebudu mít v budoucnosti lehké.
Kolem poledne přijel Oldřich. Viděla jsem, jak vjíždí do garáže. Šel do domu a zřejmě se hned stavil za svou matkou. Tak, teď dostane reference. Čekala jsem asi čtvrt hodiny než přišel za mnou na zahradu.
„Evičko, ty jsi dnes krásná,“ řekl a objal mne.
Políbili jsme se.
„Takový den. Hrozně se těším. Maminka všechno tak pěkně připravila. Snad nám to přinese štěstí.“ Slzy mi vyhrkly z očí a on se tomu pochopitelně divil.
Všechno jsem mu řekla.
„Ale to je nějaký nemístný žert. Vždyť na tom nic není. Matka mi tu bednu ukazovala. To se někdo musel pořádně praštit přes kapsu.“
„Bylo to moc… moc nepříjemné,“ dostala jsem konečně ze sebe.
„No, musíš si na maminku trochu zvyknout. Má pořád starost, abychom byli všichni v pořádku a šťastní. Neboj se, má tě ráda.“
Čekala jsem, kdy se ukáže Andulka. Byla jsem napjatá, potřebovala jsem se jí s tím vším svěřit a poradit. Najednou jsem měla obavy, že Oldřichova rodina není taková, jakou jsem si ji představovala. Místo, bych se věnovala Oldřichovi, sledovala jsem čas, kdy se měla Andulka ukázat. Konečně někdo zvonil. To je ona, napadlo mne. Přišla zavěšená do staršího muže a moje budoucí tchýně je uvedla dovnitř.
„Evičko, jsem tak šťastná,“ objímala mne Andulka. „Někoho ti ale nejdřív představím. To je můj přítel doktor Petr Nesvadba… Moje sestra Eva.“
Bylo to tak nečekané a rychlé, že jsem ani neměla čas se divit, že sebou bere ženatého přítele. Ani jsem nad tím příliš neuvažovala. Budoucí tchyně se tvářila šťastně, asi proto, že se jí v domě sešla taková elita.
„No, děvčata, pojďte ke stolu. Tam si všechno pak povíte.“
Vzaly jsme se s Andulkou kolem pasu a šly do jídelny.
Tchýně už měla promyšlený zasedací pořádek.
„Paní doktorka si sedne naproti Evičce, aby na sebe viděly a neštěbetaly spolu při jídle,“ řekla s úsměvem.
„No vidíš, na co všechno nezapomněla,“ poznamenal Oldřich.
Na stole stálo několik lahví francouzského bílého vína, zřejmě z té ranní nešťastné zásilky. Oldřichův bratr zručně dvě otevřel a nalil víno do sklenic.
„Tak, přátelé, a teď si konečně připijeme na zdraví našich snoubenců,“ pronesla slavnostním hlasem tchýně. Připili jsme si. Opravdu, víno mělo vynikající chuť. Neuniklo mi však, že mě Oldřichova matka pozorně sleduje.
Nalévala se polévka a já měla pocit, že se mi trochu točí hlava.
Rozhodla jsem se, že se toho vína už nenapiji. Bylo dost silné. Hosté mezitím dojedli, uklízelo se nádobí a měla následovat ta slavná chvíle, totiž zásnubní akt.
Tchýně přinesla na stůl ohromný třípatrový dort a připravila šálky na kávu.
„Ten je nádherný,“ řekla Andulka a její přítel pokyvoval hlavou. Nebylo mi to příjemné. Kdyby se Andulka prořekla, koho sebou přivedla, jistě by to vyvolalo rozpaky.
Dort byl rozkrájen, Oldřichův bratr zaťukal na skleničku a pronesl slavnostní projev k zásnubám. Oldřich vytáhl z kapsy krabičku a otevřel ji. Ležely v ní dva krásné prsteny. Nejdřív ho navlékl mně a pak já jemu.
„Děti, polibte se, ať si můžem připít.“
Políbili jsme se a tchýně mezitím nalévala do sklenic víno. Nedalo se nic dělat. Musela jsem ten přípitek přetrpět.
Když jsme konečně přestali být v ohnisku pozornosti, zašeptala jsem Oldřichovi, aby šel se mnou na zahradu. Vyhověl mi.
„Oldřichu, ta věc s tím vínem je divná. Jsem strašně zvědavá, kdo ho sem poslal. Já víno skoro nepiji. Pokazilo mi to celý den.“
„Kdo by ho poslal? A nebuď tak úzkostlivá. Vždyť se nic neděje.“
„Právě. V tom to je. Někdo mě chtěl v očích tvé matky shodit.“
„Neblázni Evo.“
Vrátili jsme se ke společnosti. Hrála hudba, někteří tančili a budoucí tchýně byla v důvěrném rozhovoru s Andulkou.
Když nás uviděly, jak vcházíme do místnosti, obě zmlkly.
„Andulko, doufám, že se dobře bavíš,“ řekla jsem své sestře s úsměvem.
„Jistě, ale už budeme muset jet domů. Máme oba po službě a potřebujeme si odpočinout. A ty také, nevypadáš nejlíp.“
„Myslíš? No, byl to hodně vzrušující den.“
„A krásný. Jo, málem bych zapomněla. Mám pro tebe ten zásnubní dar.“
Sáhla do kabelky a vyndala podlouhlou krabičku. Otevřela jsem ji a v ní se třpytil zlatý náramek.
„To je krása, ten musel být drahý.“
„To máš jedno. Jen aby ti přinesl štěstí.“
„Chtěla jsem se tě něco zeptat,“ řekla jsem, vzala Andulku pod paži a odvedla ji bokem.
„Nevíš náhodou, kdo poslal tu bednu francouzského vína?“
Andulka mlčela.
„To jsi udělala ty, viď?“
„A co má být?“ Sestra se odmlčela a já s úžasem sledovala proměnu výrazu v jejím obličeji. „Vždycky jsi byla přede mnou,“ pokračovala najednou úplně změněným hlasem. „Ozvala ses jen proto, abys mi dokázala, že jsi mne zase předběhla.“
„Ty ses zbláznila, ne?“
„Ne! Byla to jen sranda.“
„Já tě vůbec nepoznávám. Vždycky jsme si přece rozuměly.“
„Jasně, to si myslíš jen ty. Jenže já tě nikdy neměla ráda.“
„Proč?“
„Proč…? Musela jsem po tobě tahat obnošené věci. Vždycky jsi všechno měla první. Možná, že se tomu říká závist.“
„To mě hrozně mrzí. Nečekala jsem to od tebe.“
„No, tak ses to dozvěděla teď. Užij si to.“
„Ten náramek bych ti asi raději vrátila. Nemůžu ho nosit.“
„Jak myslíš,“ souhlasila.
„Dobře, koncem týdne ti ho pošlu. Moc mě to mrzí.“
„Mě taky,“ řekla.
Mezitím přišel její partner. Usmály jsme se na sebe jakoby se nic nestalo, a já se ještě chvíli dívala, dokud nezmizela červená světla jejich automobilu za rohem ulice.
Vrátila jsem se do místnosti. Nádobí už bylo sklizeno ze stolu.
„Mohu vám s něčím pomoci?“ zeptala jsem se své budoucí tchyně.
„No, pojď, umyjeme to spolu, teď už jsme jedna rodina,“ odpověděla přívětivě.
Tak skončil den, o němž jsem si myslela, že bude patřit k těm nejkrásnějším.

Maura, 2007