Jak jde život… – povídka

Autorka článku: Helena V., Foto: O. Janíčková Lidičky… zavzpomínejte! Jak dlouho jste už nejeli vlakem? Uměli byste vůbec ještě dneska do vlaku nastoupit a taky z něj úspěšně a bez úhony vystoupit, neřku-li dojet na kýžené místo?? To se ptám zcela nezáludně a proto, že bych možná ráda slyšela, že taky nijak zvlášť nemilujete tento způsob přepravy, ať už z jakýchkoliv důvodů.

Mé občasné zážitky v tomto směru jsou .. z pohledu nezúčastněného člověka .. možná zážitky poměrně úsměvné, ale věřte, že mi při nich v čase průběžném vůbec veselo nebylo!
Nejméně jednou měsíčně již téměř třicet let absolvuji cestu z Moravy do středních Čech, kde je mé rodiště a kde v současné době dožívá poklidná léta svého stáří moje dvaadevadesátiletá maminka. Kdysi jsem těch nějakých 180 km z jihovýchodního okraje Vysočiny do Nymburka přejela s jedním přestupem , a to v Jihlavě, dnes však v zájmu příjemnějšího cestování, obnáší stejná trasa přesedání v Jihlavě, v Havlíčkově Brodě, v Kolíně a ještě potom v Nymburku hektický přesun na autobusové nádraží a neustálé přiživování naděje, že mi nikde nic neujede. (Jo, jen tak mimochodem: o tom, že by nějaký vlak solidárně počkal na zpožděný přípoj, si v dnešní době můžete nechat jenom zdát! Snad úředně.. deset minut, ale nespoléhejte na to! Mám své zkušenosti .. ani se neptejte, jaké!! ) Při pohledu do současného jízdního řádu neznalý cestující může nabýti dojmu, že prvořadým zájmem Českých drah je opravdu starost a péče o bezproblémovou jízdu těch, kteří za drahý peníz zakoupí jízdenku na “ jejich“ vlak. Ale já jsem se po poslední cestě utvrdila v přesvědčení, že všichni ti, kteří sestavují jízdní řády českých vlaků jsou především milovníci mašinek a vláčků , dělá jim dobře, když si mašinky v uzlových stanicích předají pomyslný štafetový kolík a vezou ho dál, do další takové stanice… Na cestujících jim nezáleží ani za mák! Co nezáleží?! Oni je vůbec neberou v potaz!!
Cestující, to je element, skrze kterého vznikají veškeré problémy, nepořádek na nádražích a ve vlacích… věčně jen naříká, stěžuje si a někdy i nadává, dokonce si myslí, že dráhy jsou tu kvůli němu!!
Teoretické spojení , které na vás vyplivne IDOS z tiskárny počítače, je opravdu na první pohled naprosto bezchybné, spoje na sebe elegantně navazují v časovém intervalu 5 minut, což je časový úsek té nejideálnější délky pro všechny trénované lidi ve věkovém rozpětí dejme tomu od deseti do padesáti let. Ovšem: nemá-li ani jeden vlak zpoždění! To je však stav málokdy nastávající. (V rámci zákona schválnosti mívá zpoždění ten vlak, kterým vy přijíždíte.) A co během těch několika minut povolených na přestup, nutno cestujícímu učinit?? Vystoupit z vlaku – přitom neotevírat dveře dříve, než vlak zastaví!, bravurně se zorientovat, vyhledat nástupiště s vlakem navazujícím a to více-méně zkusmo, neboť z hlášení nádražního rozhlasu většinou slyší jen výhružnou poslední větu či pouhý její konec: „…ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu!“, která se mísí s hukotem lokomotivy, skřípěním kol brzdícího vlaku či jinými nádražními pazvuky!
Tentokrát jsem se v Jihlavě předčasně zaradovala, když jsem po vystoupení z prvního vlaku viděla na protější koleji stát motoráček: konečně někoho napadlo přistavit navazující vlak na stejné nástupiště, aby cestující nemuseli složitě pobíhat!!! Však ouvej, radost vskutku předčasná: byl to jen jakýsi náhodně odstavený vláček a ten „náš“ stál opět na vzdáleném nástupišti. Přesun vyžaduje mládežnický věk, mládežnický dech a mládežnickou bezstarostnost. Se dvěma zavazadly a ve věku již nikoliv mladém není nikterak jednoduché vše podniknout v čase k tomu jízdním řádem vymezeném ani v případě, že se nekoná zpoždění! S posledními zbytky dechu jsem dorazila na inkriminované nástupiště a už ze vzdálenosti několika kroků jsem se pokoušela zjistit u průvodčí, „harašící“ s kolegou na úrovni dveří posledního vagonu, zda vlak jede do Havlíčkova Brodu. Zdánlivě nelogicky opáčila otázkou: „A kam jedete, paní!“ „No, jedu do Havlíčkova Brodu!“, udiveně opakuji jméno cílové stanice. “ Mile se usmála a jala se mě poučovat ve snaze opravdu mi tentokrát ulehčit cestování: „Víte, my jedeme jen do Dobronína, odtud je potom výluka a dál do Brodu jedou autobusy. Ale když doběhnete tady před hlavní staniční budovu – tam stojí autobus jedoucí přímo do Havlíčkova Brodu, nebudete muset přestupovat v Dobroníně . O tom, že hodlám v Havlíčkově Brodě ještě stíhat další přípoj jsem se ani nezmiňovala. Prokazatelně to bylo předem ztracené, to už by byla fakta vymykající se představivosti usměvavé dívenky, které zřejmě od samého rána kdekdo nadával, jako by si tu výluku na trati osobně vymyslela pro zkrácení otravně dlouhé pracovní doby. Přesto jsem vduchu ocenila, že si udržuje i za této situace dobrou náladu.
„Odpustila jsem páru“, poděkovala a těch 300 m, dělících mě od čekajícího autobusu, na který jsem byla nasměrována, ( a to si nemyslete, že jsem ho na tu vzdálenost viděla či jen tušila, jen jsem slepě důvěřovala tomu, že ta průvodčí ví, o čem mluví, když mě posílá před staniční budovu) jsem urazila s „jazykem na vestě“, v každé ruce zavazadlo, vedro, stres! Kupodivu jsem autobus našla a před ním stojící dva mladící v riflích a tričkách mě ujistili, že to je ten onen hledaný náhradní spoj do Havl. Brodu.
Odevzdaně jsem padla na první volné sedadlo a snažila se najít pro sebe alespoň pár molekul kyslíku v tom rozpáleném a vydýchaném vzduchu. Dlouho se nic nedělo, bylo víc jak deset minut po čase odjezdu vlaku když jeden z těch dvou mladíků říká šoférovi autobusu: „Honzo, já se zaběhnu podívat na to třetí nástupiště za výpravčím… co s námi zamýšlí!“

Zaběhl, vrátil se během dvou minut s jadrným vysvětlením : „Ty vole, von na nás zapomněl, to bychom se ještě načekali, než by si vzpomněl, že tu stojíme! Jedem!! “
Usoudila jsem, že je to asi osoba úřední a odvážila jsem se zeptat: „Prosím vás, vy jste průvodčí?“
„A paní , co potřebujete?“
„Potřebuju stihnout v Havlíčkově Brodě rychlík od Brna na Prahu! „
Udiveně se podíval, jako kdyby slova „rychlík“, „Brno“ a „Praha“ slyšel poprvé v životě. „Ale to vám nikdo nezaručí … čistě teoreticky… Honzo, jak dlouho to pojedeš?“, obrátil se na řidiče. „Ono je to blíž po silnici než vlakem , no máme 12 minut zpoždění proti jízdnímu řádu… Když budete mít , paní, štěstí, tak to stihnete!“
Jistě si dokážete představit, že mi tímto sdělením nijak moc nepomohl. V Havlíčkově Brodě před nádražím jsme zastavovali v minutě teoretického příjezdu rychlíku, kterým jsem hodlala pokračovat. Kdybych se ploužila někudy přes halu, do podchodu, a po schodech na druhé nástupiště, trvalo by to nejméně 5 dalších minut. Ač jindy dbalá zákazů, příkazů a nařízení proklouzla jsem tentokrát jakýmisi vrátky v plotě, přešla zadem koleje a dostala se na druhé nástupiště raz-dva! A světe div se, šla jsem vstříc právě přijíždějícímu rychlíku! Odjížděl přesně na minutu, nachlup podle jízdního řádu! Rozhodně nečekal na nikoho, kdo by spořádaně a dle předpisů přestupoval z autobusů náhradní přepravy!
Tím pro tentokrát končilo cestovní drama, neboť dále , kupodivu, jsme jeli už naprosto přesně podle nalinkovaných časů až do Nymburka. Jen jsem se ještě odvážila zeptat průvodčího, který přišel před Kutnou Horou, jestli hlášení, které jsem zaslechla v Havl. Brodě o tom, že tento vlak jede z Kolína dále ku Praze výjimečně odklonem přes Nymburk, ale v Nymburce nestaví, je špás nebo skutečnost. Ujistil mě, že skutečnost.

Tak jsem tedy v Kolíně podle plánu vystoupila, vlak pokračoval na Nymburk a já jsem přestoupila do jiného rychlíku na Nymburk, který vyjel pár minut za ním. Ale v tom lze snad najít jakous-takous logiku , nemohli se zdržovat zastavováním, jeli tam takříkajíc nadplán a grafikon přepravy je plně vytížený i tak bez nějakých rychlíků, jedoucích mimořádně odklonem… přes Nymburk.

Tak si myslím, že z toho nemůžete být ani moc moudří. Prokazatelně jsem jedna z těch otravných cestujících, kteří nevědí, co chtějí! Po čem volám a proč vzdychám? Nakonec jsem přece dojela kam jsem chtěla a dokonce včas! Ani autobus v Nymburce mi tentokrát neujel! Ale kdo alespoň jednou nezažije, těžko pochopí, kolik infarktových situací, stoupajícího adrenalinu a nervů za takovou jednu cestu lze prožít! Věřte, že po zkušenostech, které mám z cestování předchozích, jsem z každé další očekávané cesty nemocná týden předem a několik dní se z ní vzpamatovávám. Blaze tomu, kdo má jiné možnosti cestování, než jsou přesuny vlakem!
Pokud by mě snad chtěl někdo z funkcionářů, podílejících se na přežívání Českých drah, osočit či přímo zažalovat ,(to je teď moderní, žalovat kde-koho za kdeco!). Třeba za to, že kazím pověst našim vlakům, mám v zásobě mnoho historek, mohla bych povídat…. a povídat… a povídat … Některé z nich už nekončí tak optimisticky, jako tato výše uvedená!! To není, prosím, výhružka, to jsou jen holá fakta a smutná skutečnost. Tak jde zkrátka život. ) ) )