Letecké povídky – Návštěva u sovětských přátel

Autor: I. P. Tak jako bývalo zvykem, že se několikrát za rok prováděla tzv. mezinárodní „trenýrovka“, organizovalo velení čs. voj. letectva „družbu“, což bylo setkání pilotů a techniků (samozřejmě pod bedlivým dohledem stranických předáků a kontrášů pluku) s našimi sovětskými bratry ve zbrani.

Jednou v létě se to konalo na „sovětském“ letišti v Hradčanech u Mimoně. Ráno k nám přiletěly dvě ˝nákladní˝ IL-14, ale pro ˝horních 10″ ze štábu a velení pluku (ono se jich tam nacpalo minim. 30!) jedna osobní a pomalu a líně nás přepravily na bratrské letiště do Hradčan. Tam jsme se ani nestačili rozkoukat po stojánkách a už nás všechny, tedy ze všech tří čtrnáctek, naháněli do připravené AN-12. Dokud jsme nevkročili na výsostnou „půdu“ SSSR, mysleli jsme si, že je to mimořádná akce v rámci družebního setkání. Ale omyl, v útrobách obrovského trupu, nikoli nepodobnému prostorné tělocvičně, už bylo nejen asi čtyřicet sovětských uniforem, ale i mnoho civilistů a dokonce, světe div se, spousta dětí se školními brašnami na zádech.
Stále nám to nikomu nebylo jasné, protože velká Andula nahodila motory, teprve potom zvedla mohutná zadní vrata, jimiž jsme tam všichni napochodovali a začala pojíždět. Ne ovšem nadlouho. Po chvíli zastavila a opětně otevřenými zadními vraty (sklopnou plošinou) nabrala několik dobíhajících školáků. To se opakovalo asi ještě třikrát, takže poslední „Ivánkové“ naskakovali ze služebních volh a moskvičů svých otců do Anduly skoro až u dráhy. Postupně jsme se za řevu motorů startujícího drobečka, na jehož palubě bylo nejméně 230 lidí a ještě se tam mohl hrát Davis cup dovídali, že to nebude vyhlídkový let nad Máchovým jezerem a Bezdězem, ale návštěva druhé sovětské letecké posádky v Milovicích.Piloti nás chtěli přesvědčit, že „to“ mají v rukách a brousili to skutečně jako kopírka, takže jsme zmíněný Bezděz viděli doslova se jen mihnout na levoboku.

V Milovicích to bylo opravdu překvapivé. Po přistání na nás všechny čekalo několik (šest) autobusů. Děti odjely do školy, takže jsme konečně pochopili, že tomu tak je dnes a denně a tuny benzinu polykající antonov byl vlastně létajícím schullbusem. Nás, sovětské komandíry a civilisty, kteří si zaletěli nakoupit do Milovic, odvezli také do voj. městečka. Všechny fámy o tom, že v bytovkách nemají vojáci z povolání, byt’ i vyšší šajby, za okny záclony, vzaly už při prvém pohledu za své. Sice za některými téměř neprůhlednými okny byly nalepené, a protože jednou pro vždy, (vlastně na věčné časy, aby bylo historii učiněno zadost) už těžko viditelné dvojstránky novin, mnohá okna byla jenom „neprůhledná“. Ale protože z některých vykukovaly zvědavé, nebo na sebe navzájem pokřikující báryšny, nebylo pravděpodobné, že by byly bytovky neobydlené. Pravdou je, že v místním magazinu se dalo levně koupit mnoho pro nás tehdy nedostupných věcí, jako např. el. holicí strojky, použitelné sice jen do prvého otupení planžet, což obnášelo dle tvrdosti vousů 4-5 holení, ale např. tranzistorové rádio RIGA v dřevěném provedení (myslím schránku, to už by bylo přece jen mnoho!), které na devět monočlánků hrálo možná týden. Následovala exkurze po stojánkách, kde měli mimo MiGů už i letku sůček. Okolo poledne nás spolu s dětmi, kterým už skončilo vyučování, nebo nebyly po škole, zase andulou přetáhli do Hradčan na oběd a pohoštění.
Oběd byl opravdu bohatý a pestrý, v pohádkách se to nazývá prohnutými stoly. Borščem počínaje, různými masy, vč. zvěřiny konče. Nakonec proč ne, v okolních lesích se prý často v noci střílelo o sto šest a málokdy to byly, myslím, noční střelby za opušfák. A občerstvení? To předčilo všechna naše očekávání. Samovary hučely jako piliňáky, ale jejich specialita, stoličnaja, tak to je kapitola sama pro sebe. Přesto, že byly na stolech plné mísy různých dobrot, převládaly ty s nádhernými jablky. Z „našich“ si jich nikdo nevšímal, hlavně že pořád znělo připíjení vodkou z tradičních stakanů. (Aby mladší generace porozuměla, tak to byly sklenky obsahově i tvarem velmi podobné našim dřívějším skleničkám od hořčice na dvě deci.) Ale já jsem si naštěstí záhy všiml, že sověti po každém stakanu zajedli jedno jablko. Oni příliš dobře věděli, co a proč dělají. Zatím co moji kolegové byly za pár chvil zlití jak carští důstojníci, oni byli úplně v pohodě. Mě se dostalo mimořádného uznání od jednoho asi důstojníka, když ke mě od protějšího stolu přišel a povídá: „Továryšč, ty malaďoc, ty očeň charašo smotrel, počemu my kušájem jábloka. Ty pajďoš damoj bez prabljemov.“
A taky že jo, protože nevím jak se řešila ta osobní ilka s reprezentanty pluku, ale v obou našich nákladních „chybělo“ asi deset mobilních WC. Takže situace s ohledem na hodnostní a funkční postavení, nebo složení cestujících ve všech čtrnátkách vypadala tak, že všichni blili, jenom pan starosta tiše zvracel. Tolik k družebnímu setkání a zase příště…