Důchodce a duchovní život – Představitelé

Člověk s hloubavou myslí (a za takové se považujeme téměř všichni), který se snaží udělat si jasno, nebo se alespoň orientovat ve věcech tohoto světa, má k dispozici mnoho možností. Podobnými otázkami se totiž začali lidé zabývat již velice dávno, takže odkaz, který po sobě zanechali, tvoří nepřeberný stoh různých návodů a postupů.

Je jasné, že není možné se probrat všemi. Ostatně to ani není nutné. Nejde nám přece o to zjistit co všechno kdy koho napadlo. Spíš bychom stáli o to, porovnat jejich nejlepší výdobytky, a z nich si vytvořit vlastní sestavu.
Nabízejí se hned dva přístupy, oba s velkou tradicí, oba rozpracované do propastných podrobností: věda a duchovnost. Že jsou pouze dva nás nesmí ukonejšit zdánlivou jednoduchostí. Jejich rozdílné konečné cíle (jak bychom byli šťastni najít jejich splynutí!) jsou si tak vzdáleny, že nesčetné cesty, k nim vedoucí, naplní začátečníka, stojícího na samém prahu, který by měl právě překročit, nezřídka děsem. Situace ale není ani zdaleka tak hrozivá, jak vyhrožuje při prvním setkání. I vědec, dnes zdánlivě nepochopitelný, stál kdysi na stejném prahu, a obdobně na tom byl i současný osvícený guru. Čím se liší od nás je hlavně to, že začali a vytrvali.
Přístupy vědy jsou dosažitelnější a snadněji popsatelné, což je ostatně i jejich podmínkou. I tak se mohou stát místem četných rozbrojů. Na stejný jev mohou mít rozdílný názor fyzik i chemik; se zcela jiným může přijít i biolog, a pak ještě několik dalších. A všichni mohou mít pravdu, podepřenou solidním výzkumem. Jejich poznatky jsou pak uloženy v encyklopediích a vědeckých časopisech. Příroda se zřejmě nedá jen tak snadno sešněrovat do jednoduchých pouček.
Duchovnost je na tom podstatně hůře. Její encyklopedie může obsahovat nanejvýš seznam neznámých pojmů, významných osobností a názorů, víceméně přijatých, nebo i odmítaných. Něčeho podobného, jako jsou jména prvních objevitelů jednotlivých technických prvků, se v ní nedohledáme. Zato ale nabízí nesčíslné postoje, ze kterých si může každý zájemce sice svobodně, ale v podstatě na vlastní nebezpečí, vybrat. Některé jsou, pravda, populárnější, ale své následovníky najdou i ty bizarnější.
Nechceme-li příliš bloudit, stačí se porozhlédnout kolem sebe po tom, co je nejvíce po ruce. Pomineme-li směry odštěpné a zůstaneme pouze u hlavních, situace se poměrně zjednoduší. Ale i to, co nám zbyde, je natolik různorodé, že jen obtížně budeme hledat jednotící hledisko. Může jich být totiž hned několik; to z toho důvodu, že lidská psychika a životní zájmy, které se při takovém výběru uplatňují, jsou značně pestré.

Jelikož jde o duchovnost, přicházejí v úvahu jevy sice emočně někdy hluboce prožívané, nicméně ale běžnými a obvyklými prostředky neměřitelné, nevažitelné, navzájem nesrovnatelné a vůbec vymykající se i jen obecnému popisu. Svou povahou jsou naprosto individuální, popsatelné jen jako stíny, promítané jakýmsi skrytým světlem na reálnou stěnu běžného života. Vezměme si např. takový zcela běžný pocit štěstí nebo smutku. Ty jsou nevažitelné, nepopsatelné, silně subjektivní a přece schopné zmocnit se celé psychiky a ovlivnit myšlení i do nejjemnějších koutů.
Tím se dostáváme do oblasti zpracovávání myšlenek, ať už záměrně vyvolaných nebo objevujících se zcela náhodně. Dokážeme-li se vymknout z jejich nadvlády, okleštíme tím sice svůj život o výrazné citové vzněty, ale současně se značně přiblížíme k významnému pocitu rovnováhy. To, totiž jak budeme nasměrováni v zacházení s vlastními myšlenkami, je důležité kriterium při výběru typu duchovnosti z těch, které se nabízejí.
Jiným kriteriem je oblast, ve které se nacházíme. Velice zhruba lze rozeznávat směr západní a východní. My u nás jsme přece jen ponejvíce formováni tím západním. Zde převažuje židovství, křesťanství a islám. Všechny tři se přiklánějí k víře v jednoho Stvořitele, který nejen že vše stvořil, ale i dále moudře (i když někdy nám ne zcela pochopitelně) řídí. Mezi nimi pak u nás převažuje křesťanství; z něj je pozoruhodná křesťanská mystika, která se zaměřuje právě na kontrolu mysli jako základ vší duchovnosti.

Z tzv. východních směrů jsou hodny pozornosti jóga a buddhismus, jmenovitě pak jeho modernější modifikace – zen. V nich je zaměření na kontrolu mysli základní. Zde není Stvořitel na prestolu, ke kterému je nutno vzhlížet s úctou a oddaností, nýbrž se rozdělil do drobných zárodků, ukrytých v nitru každé bytosti. K jejich poznání a rozvinutí je nutno ovládnout projevy života tak, aby se toto úsilí maximálně umožnilo. Kontrola myšlení je k tomu pak nejvhodnějším nástrojem.
V čele jednotlivých směrů většinou stojí představa některého typu Boha nebo charismatické osobnosti, která duchovní učení předává a vysvětluje. Židovství má jako nejvyšší hodnotu Hospodina (Jehovu) a vykladače Mojžíše. Jeho učení i výroky následujících proroků jsou uloženy v Tóře, Starém zákoně, součásti Bible. Mohamed, zakladatel islámu, uložil svá zjevení v Koránu, jeho svaté knize. Ježíš Kristus, u nás nejpopulárnější duchovní autorita, učil poměrně krátce. Sám nenapsal nic; jeho ideje sepsali teprve později čtyři evangelisté; můžeme je najít v Novém zákoně, rovněž v Bibli.
Východní směry jsou podchyceny písemným materiálem poměrně bohatěji. Buddhovo učení bylo také sepsáno teprve po jeho smrti a je velice obsáhlé – však také kázal téměř 50 let. Stejně bohatá je i zenová literatura. Jóga nemá stěžejního představitele. Je ze všech nejstarší (několik tisíc let), takže jejích vykladačů je větší množství. Navíc tím, že kultivuje kromě ducha také tělo a mysl, má mnoho stránek a tím také mnoho směrů. To podle toho, na který aspekt se zaměřili a zdůrazňovali jej.
Možností výběru je tedy nepřeberně. Život ve své košatosti je nepostižitelný několika jednoduchými záběry. Je nutno se smířit s tím, že zajímajíce se o jedno, jiné – neméně důležité – zcela zjevně opomineme a necháme ležet stranou. Neboť více pánům současně, jak známo, sloužiti nelze.

Zdroj: F. Benda, Foto: Internet