Policajt na vejminku – detektivní povídka I.

Autorka: Maura, 2007 Chtěla bych vám, milý čtenáři, pro letošní horké dny, věnovat seriál příběhů ze života lidí, kteří se pohybují ve sféře zločinu. Ale nebojte se, nebude to napínavá a hrůzostrašná četba. Spíš něco k zamyšlení, také najdete místa pro zasmání. Důvod, který mne vedl k napsání těchto příběhů? Chtěla jsem připomenout, že mezi námi žijí slušní, poctiví a nenápadní lidé, kteří znají cenu života, a proto dělají svou práci s nasazením vlastních sil i vlastních životů. Většinou se o nich nepíše, ale myslím si, že je dobré o nich hovořit, alespoň tímto způsobem. Jména postav v těchto příbězích jsou smyšlená, příběhy částečně vycházejí ze životních událostí mnoha lidí, místa jsou také smyšlená. Jen to, co je opravdové, jsou postoje a city jednajících postav k problému násilí. Bavte se dobře, přátelé!

Díl I.
Únos

Můj bratranec Ruda je policajt. Je mu 45 let a celý dosavadní aktivní život prožil v kolotoči služba – volno – služba. Proto vypadá unaveně. Pokud má volno, pracuje na zahradě nebo se stará o velký, starý vilový dům, v kterém odjakživa bydlí se svou matkou, mojí tetou Zdenou. Žijí spolu v klidně a jednotvárně. Všechno je na svém místě po celé roky, kam sahá moje paměť. Neměli lehký život, i když by se to na první pohled nezdálo. Můj strýc, otec Rudolfa, byl v policejních službách od ukončení univerzitních studií a Rudolf šel v jeho stopách. Pamatuji si, že strýc i teta zachovávali pevný životní režim.
A Ruda v tomto stylu pokračuje. Nikdy o své práci s nikým nemluví, trpělivě se věnuje, ve volných chvílích, nádherné zahradě a drobným opravám domu, které si každý rok plánuje. Je zvláštní, že se dosud neoženil. A pokud vím, ani o manželství nikdy neusiloval. Sem tam nějaká známost, ale když si zřejmě dívka začala na něho vážněji myslet, uvědomila si, že by ji nemohl věnovat mnoho času, že je ve stálém nebezpečí života – atak následoval rozchod. Ruda tak zůstal sám s maminkou.
Líbí se, mi, což o to, ale nemám odvahu o tom mluvit. Je to můj bratranec. Stále mi v hlavě straší předsudky o sňatcích mezi příbuznými. Ale když od toho všeho odhlédnu, nejsme si v ničem absolutně podobní. Ani povahou ne. I když mne práce advokátky hodně změnila a už nejsem tak bezstarostná a veselá. Ale jiskra ve mně ještě zbyla. Obávám se, že Ruda, na rozdíl ode mne, už dávno pocit bezstarostného veselí ztratil.
V to osudné úterý, zhruba ve dvě hodiny odpoledne, když jsem zazvonila u vrat tetina domu, bylo všechno při starém. Ruda sbíral na zahradě spadlá jablka. Viděla jsem ho. Z dálky mi připadal, jako obvykle, trochu podmračený, ale jinak jsem nic divného nezpozorovala. Teta stiskla zvonek a pustila mne do domu.
Už v přízemí jsem slyšela hudbu z rádia, vůni švestkového závinu a kávy. Byli právě po obědě. Šla jsem do kuchyně a jak jsem pozdravila, tak se rozšvitořily andulky v kleci na okně.
˝Vítám tě, kdybych tě nezavolala, tak by tě ani nenapadlo k nám přijít.Já vím, máš spoustu povinností. Jen jsem si přála si s někým promluvit.˝
Políbila jsem jí na tvář. Odsunula židli a pobídla mne, abych si sedla ke stolu.
˝A bude zase pršet,˝řekla a podívala se z okna do zahrady. Pak se zarazila.
˝Kde je Ruda ?˝ zeptala se mne.

˝Viděla jsem ho před chvílí, na zahradě,˝ řekla jsem a šla k oknu.
Teta okno otevřela a zavolala ho jménem. Nikdo se neozýval.
˝Asi někam šel.˝
Snažila jsem se ji uklidnit, ale sama jsem pocítila úzkost.
˝Kam by chodil. Vždyť má jít za hodinu do práce. Bože, jak já nenávidím to jeho povolání.˝
Tak tohle jsem od tety uslyšela poprvé v životě. Dřív jsem měla pocit, že je na něho pyšná.
˝Třeba si zaskočil někam k sousedům. ˝
Teta vyběhla z domu a já jsem slyšela, jak volá jeho jméno. Její hlas se ztrácel v prostoru. Ale neozýval se. Přiběhla zpátky do domu, popadla telefon a volala k němu do práce, tam o něm nikdo nevěděl. Ale ujistili jí, že mu služba začíná až ve tři hodiny a že obvykle přijíždí za deset minut tři. Ale, jak jsme se přesvědčily, auto bylo v garáži. Garáž byla zamčená a nikde žádná stopa, že by se kolem ní pohyboval.
˝Já mám takový strach,˝zašeptala teta a stiskla mi pevně ruku.
˝Neudělalo se mu špatně ?˝zeptala jsem se jí i sama sebe, ˝ podívám se kolem domu.˝ Teta mne pustila a já jsem prošla zahradou, kolem domu, nikde nikdo. Jen koš s jablky, do kterého sbíral spadlé ovoce, zůstal na místě. Napadlo mne, jestli je otevřená brána. Běžela jsem k ní, ale byla zavřená. Ruda určitě tudy neprošel.
Rozbušilo se mi srdce a zatemnilo se mi strachy před očima.
˝Takový chlap nemůže jen tak zmizet,˝řekla teta a vzala do ruky telefonní seznam, pak si napsala číslo na lístek a vytočila ho. Musela jsem si zapálit, protože jsem se celá chvěla nervozitou a strachem. Telefon chvíli zvonil a pak ho někdo zvedl.
˝Karle, to jsem ráda, že jsi doma. Představ si, co se stalo. Já jsem z toho úplně vyřízená.˝
A teta mluvila a mluvila. Nebyla jsem schopná poslouchat spád slov. Dívala jsem se oknem na zahradu. Ale ta byla tichá a zadumaná, nikde ani hnutí.
˝Za chvíli přijedou a dej mi taky cigaretu. ˝
˝Komu jsi volala ?˝ zeptala jsem se a nabídla cigaretu ze své krabičky.
˝Té jejich inspekci. Já mám strašný strach.Vždyť ani nevím, na čem v poslední době dělal. Třeba ho někdo unesl. ˝
˝Ale teti, musíme být v klidu. Uvidíš, že ˝
Někdo dole zazvonil.
Teta se vrhla k tlačítku, aby otevřela vrata, ale já jsem jí zadržela.
˝To nemůžou být oni. ˝
˝Tak – kdo to je ?˝zeptala se mě zbytečně, protože já to v tu chvíli také nevěděla, ale byla jsem opatrná. Začalo mi docházet, že to není jen tak.
Zvonek zařinčel znovu.
˝Prosím, kdo je ?˝zeptala jsem se z okna, co možná nejvíc nahlas.
˝Kapitán Kubita. Jedu pro Rudu. ˝
Obrátila jsem se na tetu.
˝Znáš ho ?˝
˝Znám, je to Rudův kolega. Raději počkáme na tu inspekci. Nebudeme mu nic říkat.
˝Můžete jet, Ruda přijede za hodinu,˝zavolala jsem k vratům a zavřela okno.
˝Jsi šikovná,˝pochválila mne teta a zase mi stiskla ruku.
˝Uvidíš teti, že to bude v pořádku.˝
Pohladila jsem jí po rameni a obdivovala jsem ji, že se tak dokáže ovládat.
Hodiny ukazovaly tři čtvrtě na tři. Ještě měl Ruda pár minut čas, aby se oblékl a jel do práce. Ale v tom okamžiku před branou zastavila tři policejní auta a z nich vyskákalo asi šest mužů.
Už jsou tady, pomyslela jsem si. Teta vyběhla ven a třesoucí rukou vyndala z kapsy od svetru klíč od brány.
˝To jsem ráda, že jste tady,˝ slyšela jsem její slova. Otevřela bránu..
Ti muži, jak jsem si všimla, byli ozbrojeni a netvářili se zrovna přátelsky. Zamrazilo mě v celém těle strachy. Jeden z nich vzal tetu pod paži a něco jí vykládal. Začala jsem litovat, že jsem raději nezůstala doma. Možná, že se Ruda do něčeho zapletl.
Ach jo, můj bože, sakra. Zapálila jsem si další cigaretu.
˝To je moje neteř, je advokátka,˝řekla teta a představila mne tomu muži, co jí stále držel za loket. ¨
Ti policajti mají hrozné způsoby, pomyslela jsem si.
˝Slečna nebo paní?˝uklonil se zlehka, což v jeho černé uniformě vypadalo legračně. Napadlo mne, v prvním okamžiku, že ti pánové nejsou policisté. Ale nechtěla jsem fantazírovat, abych se ještě víc neznervózňovala. Mrazení a chvění v celém těle mne neopouštělo. Cítila jsem úzkost, bezmocnost.
˝O co tu jde?˝ zeptala jsem se ho přímo.
˝Váš bratranec, doktor Hlavsa, byl unesen,˝ sdělil mi úředně a přitom se mi zvědavě díval do očí. Opět mne popadla pochybnost, zda nejde o nějakou léčku.
˝Na centrálu volali jeho únosci,˝ pokračoval, ˝a požadují za jeho vydání tajné bezpečnostní informace. Tento případ je přísně tajný a nesmí proniknout na veřejnost, to znamená, že se nesmí o něm hovořit a šířit o něm informace jakýmkoliv způsobem.˝
˝A vy se budete snažit ho vysvobodit?˝
Položila jsem věcnou otázku, ale jemu připadala asi hloupá a tak v jeho očích zasvitlo něco jako ˝no jo, ženská.˝
˝To víte, že ho tam nenecháme, až se dozvíme, kde je. Ale musíte spolu s vaší paní tetou opustit tento dům a dát nám ho, po dobu naší operace, k dispozici.˝
Rychle jsem tetě stiskla ruku, aby nezačala, že nemají dělat nepořádek.

˝Dobře, teti, pojedeš ke mně domů, pánové nás budou informovat.˝
Neřekla jsem mu svou adresu. Od chvíle, kdy jsem pojala podezření, že tu něco nehraje, rozhodla jsem se mlčet o podrobnostech.
˝A nic se mu nestane, že ne?˝ zeptala se teta mateřsky a roztřásla se jí brada.
˝To jste matka policajta ?˝ bodře jí plácl po zádech, až v tetě hrklo a já jsem si znovu potvrdila své domnění, že si ti lidé podezřele chovají.
Začala jsem přemýšlet. Jak se mohl vypařit uprostřed zahrady, jak se k němu ti únosci dostali tak nepozorovaně přes tak vysoký železný kovaný plot. Nikdo si ničeho nevšiml. Ani sousedi, ani my. Bylo to v mžiku. Jakoby se propadl do země.
˝A můžete mi ukázat své služební průkazy?˝zeptala jsem se najednou,˝než opustíme tento dům, ráda bych znala vaši totožnost.˝
Bylo to pozdě, ale přece.
˝Chytrá holka,˝řekl a než jsem se nadála, cítila jsem v zádech hlaveň.
Tak tady opravdu nic nehraje, prolétlo mi hlavou a věděla jsem, že musím zachovat chladný rozum.I kdybych začala volat o pomoc, k sousedům můj hlas sotva dolehne.
Asi nás zavřou do sklepa, pomyslela jsem si, a budou prohledávat dům. Něco potřebují najít. Jen, aby byl Ruda na živu. Asi bude, protože má něco, co tihle potřebují. Teta, kupodivu zachovala také chladnou hlavu. Byla už zkušená a zřejmě se v takové situaci neocitla v životě poprvé.
˝Takže dámy, jestli dovolíte, my vás zamkneme do sklepa, abyste nám tady nepřekážely. Trochu vám tu vygruntujeme. Až najdeme, co hledáme, tak vás pustíme.˝
Konečně jsme alespoň věděly, na čem jsme.
Nebránily jsme se, když nás vedli do sklepa a zamkli za námi. Pronikalo sem slabé světlo ze sklepního okénka. Usedly jsme na staré vojenské kufry. Věděly jsme, že to nemůže dlouho trvat. Museli vědět, že se budou po Rudovi shánět jeho kolegové, že nenastoupil na směnu.
˝To je hrozný, co se děje,˝ řekla teta tichounce a požádala mne o další cigaretu. Zapálily jsme si a nemluvily. Třeba nás odposlouchávají, napadlo mne, ale když jsem se podívala tetě do očí, pochopila jsem, že i ona ví, že se nemůžeme spolu jen tak bavit, ale stačilo, že jsme se mohly dorozumívat pohledem.
Nad našimi hlavami bylo slyšet hluk a nějaké věci padaly na zem. Teta pokaždé si vzdychla a pokřižovala se. Naznačila jsem jí, že všechno bude v pořádku a stiskla jsem jí ruku. Hluk však pomalu ustával a pak jsme uslyšely zvuk motorů odjíždějících aut.
Teta se chtěla zvednout, ale zadržela jsem jí. Určitě tam někdo hlídá, určitě neodešli všichni. Naznačila jsem jí, abychom potichu zabarikádovaly dveře od sklepa a sedly si dál od okna. Poslechla mne.
Jak se může najednou, za krátký čas, změnit lidský život. To je neuvěřitelné!
Za dveřmi jsme uslyšely kroky a někdo vzal za kliku a snažil se otevřít. Když to nešlo, začal sakrovat, ale už se nepokoušel je otevřít.
Podívala jsem se do nízkého sklepního okénka, spatřila jen špičky vysokých bot.
Potichu se nám podařilo přenést ještě pár těžkých pytlů ke dveřím. Teď jsme měly jistotu, že se k nám jen tak nikdo nedostane.
Vypnula jsem mobil, aby nás nemohli monitorovat.
Trochu jsem přemýšlela. Teta volala policejní inspekci. Ale nikdo z nich nepřijel. Místo nich však přijeli tito muži v policejních autech. Sousedům to asi nepřipadlo divné, konečně každou chvíli sem taková auta jezdí. A tak nikdo ze sousedů ani přes plot nenahlédl. Všechno bylo tak rychlé. A profesionálně provedené. To, co hledali, muselo mít velký význam.
Začalo se stmívat. V domě pořád někdo byl, občas bylo slyšet těžké kroky. Někdo tam hlídal. Každá minuta nám připadala strašně dlouhá. Už si někdo musel ze sousedství všimnout že se u nás něco děje. Nikdo nikdy nestrká zbytečně do ničeho nos, že ano?
V tom se teta udeřila lehce do čela a naznačila mi, abych za ni opatrně lezla. Nadzvedla z podlahy starý koberec. Pod ním jsem uviděla poklop. Úplně jsme zapomněly na starý kryt, který byl pod naším domem ještě z války. Dědeček ho tam dal vybudovat ! Teta potichu odklopila víko a obě jsme vlezly do tmy. Zaklapla víko tiše za námi a zajistila ho zevnitř železnou závorou.
Chvíli jsme tápaly ve tmě, než se mi podařilo najít zapalovač a na chvíli rozsvítit. Začala jsem mít strach. Možná, že jsme se dobře ukryly, ale zbavily jsme se přívodu vzduchu a světla. Určitě snadno překonají tu železnou závoru a dřevěný poklop mohou zničit pažbami zbraní. Pokud nás tedy budou hledat.
˝Vede to do zahrady,˝ zašeptala teta.
˝Ale oni tam hlídají a chytí nás,˝zašeptala jsem já a obě jsme si uvědomily bezvýchodnost naší situace. I kdybych zavolala o pomoc, bylo by to marné, protože by druhá strana chtěla vysvětlit podrobně situaci. Na dlouhé řeči a vysvětlování jsem už neměla dost nabitý mobil.
V nejhorším, pomyslela jsem si, jen zavolám hasičům. Najdou nás. Jestli tedy budeme mít štěstí. Snažila jsem se vymyslet nějaký plán. A hlavně si zachovat chladnou hlavu.

V šest hodin se rozeřvaly policejní sirény kolem našeho domu. Obě jsme si oddychly. Ale zůstaly na místě. Slyšeli jsme jen křik a padlo několik výstřelů. I přes to, že jsme byly dost hluboko v podzemí, nám bylo jasné, že nad námi probíhá zatýkání. Někdo se opět snažil dostat do sklepa, zřejmě buď si z nás udělat své rukojmí a nebo hledal úkryt. Ještě, že jsme tady, řekly jsme si v duchu a stiskly jsme si ruce v radosti, jak jsme to překonaly.
˝Paní Hlavsová,˝ozvalo se volání, ˝paní Hlavsová, ozvěte se, prosím vás, už je to všechno v pořádku.˝
˝To je hlas toho Kubity,˝zašeptala teta.
˝Paní Hlavsová, ozvěte se. ˝
Podívala jsem se na ni a ona přikývla. Vrátily jsme se do sklepa.
Za chvíli se v něm objevila tvář kapitána Kubity. Naznačil nám, abychom to okno otevřely.
˝Všechno je v pořádku, můžete vylézt.˝
Oběma nám to dost ztěžka, ale dostaly jsme se konečně na čerstvý vzduch.
˝Prosím vás, kde je můj syn ?˝ zašeptala teta a v hlase měla plno úzkosti.
˝Nebojte se, je v pořádku. Jen leží s lehčím zraněním v nemocnici. ˝
V domě byla spoušť. Rudův pokoj, který sloužil jako pracovna, byl zpřeházen, zásuvky vytrhány a počítač zničený.
Teta si sedla na pohovku a celá se roztřásla.
˝Můžete mi tohle všechno nějak vysvětlit ?˝
˝Bohužel, je to přísně tajné. Ale nebojte se, pomůžeme vám dát dům do pořádku. A Rudu převezeme domů. Na pár dní tu necháme hlídku.˝
Rudu přivezli v noci z nemocnice. Ze zlomenou nohou a otřesem mozku.
Byl na tom špatně, psychicky na dně. Nemluvil. Teta ho obletovala a dávala mu studené obklady. Za tři dny vstal z postele a napsal si výpověď. Pak vzal balící papír a velkým písmem černým fixem na něho napsal : K PRODEJI – FOR SALE a pověsil ten papír na okno Teta neřekla ani slovo.

Dům byl do týdne prodán. Koupili si pěkný byt na sídlišti. Nějakou dobu to vypadalo, že bude všechno v pořádku. Ale teta náhle zemřela. To byla pro Rudu další těžká rána a já jsem mu navrhla, že budeme spolu, dokud se z toho nedostane. Když ukončil pracovní neschopnost, rozhodl se, že odejde od policie. I přes to, že byl vyznamenán medailí za statečnost. Ne, nebylo to ze zbabělosti, ale ten únos byl poslední kapkou v jeho poháru trpělivosti a chuti takovou práci dělat. No dobře, řekla jsem si, stejně do v civilu dlouho nevydrží a mezitím se něco pro něho najde, aby se nenudil.
˝A co budeš dělat?˝ zeptala jsem se.
˝Budu psát romantické romány,˝ řekl s úsměškem.
˝Ty a romantika?˝ zapochybovala jsem.
˝Jen počkej a dočkáš se,˝ řekl a otevřel nově koupený počítač. Už jsme spolu ten večer nemluvili, protože se začetl do internetových zpráv.

Pokračování příště v Díle II.

Zdroj: Maura, Foto: Internet