Rozhodčí…, tentokrát bez píšťalky – povídka

Autor článku: Rostislav Koutek
Veden zásadou, že člověk má poznat ve svém životě všechno, jsem podstoupil dráhu rozhodčího kopané. I záviděl jsem pondělní zkazky mého kolegy Lojzíka, dlouholetého rozhodčího, tajuplně úchvatné až závistné, plné napětí až dobrodružství. Když on, řekl jsem si, já taky.

Na utkání kopané jsem chodil od ranného věku s tátou, který mě zasvěcoval svým osobitým způsobem do tajů nejen hry či pravidel, nýbrž i do zásad fandění, pokud se dá říci křiku či nadávkám fandovství. Kupoval mi nejen vstupenku, ale i tyčinky. Takové ty zakroucené a křupavé. Takové jsem ve věku zralejším, rovněž při utkání kopané, za již více jak korunu, kupoval mému synovi Michalovi. A nejen tyčinky, zděděnou výuku v křiku rovněž uplatňoval. Na koho? No přece na tu zrůdu v černém, která za vše může. Geny lomcovaly.
V návaznost na zásadu poznání všeho v životě, zde v souvislosti vstupu mezi rozhodčí kdo čeká, že náprav jsem se chtěl ujmout, bude zklamán. Vidina finanční, takový malý Harpagon ve mně kvetl. A navíc, nemohu přece zůstat opodál za svým kolegou Lojzíkem.
Však brzy jsem vystřízlivěl. Vidina finanční nahrazena byla potupnými nadávkami, kdy rejstřík z oblasti slušnosti byl přespříliš vzdálen. Můj začátek kariéry, jak jinak, byl v okresní oblasti, kdy jedinou nedělní kulturou přítomných fandů je nezřízený křik a nadávky, umocněné a podporované alkoholem. Napětí ano, dobrodružství mnohdy rovněž , však úchvatné či závistné? Jen obtížně bych nacházel shodu. Krvavou uličkou při odchodu z hrací plochy, výstižněji z hřiště, jsem byl mnohdy doprovázen.
Často jsem vzpomínal nejen na svá léta v působnosti fandy, ale i na oázu ˝pohlazení˝, to když v jadrném hlasu diváka zněl pokřik: ˝Uklizečka na hřiště, rozhodčí vidí hovno!˝ Ta hloubka odborného myšlení a k tomu nevtíravě vtipná.
Za 28 let vpravdě moudrost jedinou.

Když tedy dráhu spravedlnosti ve svém počínání jsem nastoupil, souběžně vplul i na půdu funkcionářskou. Malý střípek jako důkaz.
Ten týden byl plný povinností. Takto skoro vždy běžné a nijak mimořádné. Však přece.

Jak jsem se stal čím?, ˝Úterním˝ Bohem ? Ano, já bezvěrec. A musím hned dodat, byl to stav krásný a povznášející. Onen stav bez vyznání náboženství mě provází celý život. I jisté výhody jsem pociťoval, obzvlášť v mládí a ve školní léta. Když přišlo náboženství, tedy předmět, směl jsem opustit nejen třídu, nýbrž i školu. V takovém případě jsem s kamarádem, stejně ˝postiženým˝, navštěvoval za školou kanály. Zda jsme po návratu sklízeli obdiv nad estetikou ústroje, si již nepamatuji. Zůstaly vzpomínky jen na ty kanály.
Kde však je ten Bůh?
Za ten stav okouzlující a povznášející mohou rozhodčí. Divné?

Vždy na konci části sezóny, zde podzimní, jsme změnili oficielní půdu a závěrečné hodnocení realizovali v některé z restaurací. I zadal se stůl, salonek. I byl jsem obeznámen s termínem i místem konání. Volba padla tentokrát na Myslivnu. Dostavil jsem se včas, neb přesnost je vlastnost králů i mou ctností. To jsem ještě netušil, že král bude toho dne břídil. Ještě jsem ani neusedl, salonek byl v tu dobu ještě neobsazený a prázdný, již slyším vrchního: ˝Jedno pivo, samozřejmě, viďte?˝ a nese orosenou 12st. Plzeň. Čepice krásná. Myslivna byla pověstná plzeňským. Byl to slušný lokál i s obsluhou, neboť ještě sklenice dna nevidí a už vrchní nese druhou. Pěna načechraná, mok lahodný. Pravdou je, že spíše truňku vína porozumím, ale pivo mělo říz a pak přece čekám a chvíli si krátím. Že toliko doposud sedím a čekám sám mě nepřekvapovalo, vždyť přece jen přesní rozhodčí mají přisednout. A že 12 je víc než 10 ?
Tři kousky jsem zvládl, abych poznal, že někde se stala chyba. Opuštěny zůstaly naděje společného jednání. Že by jinde moudrosti trouseny byly? Výčitky mé však byly potlačeny velmi brzy plzeňským. Zaplatil jsem a vyšel ven. Objaly mě paprsky podzimního slunce. Dnes nějak zvláštní, na podzim obzvlášť nebývale přívětivé. Pohlazovaly a já se oddával jejich hladícímu povznášejícímu teplu. No, co naplat, ubírej se k domovu, zbytek svědomí káže.
Vydal jsem se na trolejbusovou zastávku. Však nespěchej, cos nestihl již nestihneš, krotil jsem vášně chůze.
Cestou nemohu přece minout zahrádkářskou prodejnu a zastavím se. Vždyť o tobě říkají, že i zahrádkář jsi. ˝Tak jako slunečnice každý den, otáčí se za sluncem˝,..lehce pěji a klaním se do výlohy s umělými slunečnicemi. Vždyť i ony slunečnice za sluncem putují. Nesobecky se dělím o pohlazující záři.
Otočím se a chci pokračovat, když cítím takový zvláštní nevšední stav. Ale, že je dnes krásně. A takové milé lidi potkávám, vlídné a co víc, všichni se na mě usmívají.
Jako slušně vychovaný všem úsměv opětuji. S malým úklonem, ten je mi v tuto chvíli vlastní. I kroků pár, abych se sebe tázal, proč jen dnes tolik úsměvů a mě věnovaných? Trocha nejistoty se vkrádá, však vysvětlení a uspokojení se dostavuje záhy. Usmívají se, protože – ty jsi přece Bůh! Ta úžasná úleva, ten úžasný pocit štěstí, jak překypující. Já jsem přece Bůh, si opakuji a pyšně našlapuji dál. Jen si mě všímejte, uvolněná duše přikazuje. A mé úsměvy nemají konce. Jak rád je spravedlivě rozděluji. Však ješitnosti nejednou ubývá a já s nejistotou opět začínám zápasit. Jak ale všichni poznají, že jsem Bůh?! Jak podělí svůj pohled, že na mě jen pohlíží? Rozřešení moudré náhle vyvrací mé pochybnosti. Jsi Bůh a máš přece nad sebou svatozář, zní odpověď. A takovou svatozář všichni vidí a úsměvem vzdávají tobě hold a čest. Jak jednoduché, jak prosté. Jsi Bůh a ten má přece svatozář !
Uspokojení pomáhá dalším slunečným krokům. Však další nová zvědavost se hlásí a dožaduje. Jak vypadá ale svatozář?, vkrádá se zvědavost. Zastavuji se a můj zrak míří vzhůru.
Však to ne, ta hrůza, vždyť nic nevidím. Bloudil jsem skutkem, svatozář nemaje. Jaký to Bůh bez svatozáře?? Smutek mě pojal, úsměv zhořkl, paprsky slunce se vzdalují, kde jste mé štěstí?
Ale příteli, vždyť ta svatozář se kloní za temenem se záklonem, mi napovídá mé já. Co ty nevidíš je přirozené a ani vidět nemůžeš. Co ty ne, to oni ano. Srdce se mi rozbušilo štěstím. Opakuji si, jsi Bůh, máš svatozář a všichni ji vidí. Však i doma se můžeš do zrcadla podívat
Nepodíval jsem se. Na křižovatce přišla červená, doma mě navštívila realita. Ony ženy mnohdy svatozáře u svých mužů nesnášejí.

Až jednou potkáte člověka se zakloněnou hlavou, to možná problém z nosu řeší.
Škoda, tenkrát málem jsem se dostal na seznam svatořečení. To málem lze vynechat. Co když jsem byl onoho dne spatřen církevním hodnostářem. A ti přece mají zrak !

Zdroj: P. Koutek, Foto: Internet