Rozhovor s… Alenou Antalovou

Známe ji jako květinářku Ludmilu Horkou a též manželku vrchního Arazíma (Tomáš TĂśpfer) z Četnických humoresek, také jako mluvčí pojišťovny Annu Jánskou ze seriálu Pojišťovna štěstí a kromě toho je členkou souboru brněnského Městského divadla.

Paní Antalová, hrála jste v seriálu Pojišťovna štěstí. Tento seriál je plný problémů mladých lidí, dětí a starostí spojených s životem v mladším věku. Myslíte, že se dá ˝na štěstí˝ pojistit i stáří? Za třicet let budou mladí řidiči z kabin svých vozů vidět na přechodu pro chodce především dříve narozené, budou mladí, rychlí a netrpěliví.
Štěstí bohužel pojistit nelze. Kdybych to uměla, tak si ho rychle pojistím a ostatním poradím, jak se to dělá.Ke štěstí každý potřebuje něco jiného. Napůl žijeme i v Kanadě,mí rodiče tam žijí. Vidím, jak se starají o staré lidi tam a někdy je mi z toho ouvej. Já bych byla nejraději, kdyby žádný starý člověk nebyl závislý na státu a měl rodinu, u které by mohl bydlela kdo by se o něj s láskou staral. Jednou mi v cizině 8 hodin motaly copánky na hlavě a povídání s nimi bylo nesmírně zajímavé. Vůbec nemají domovy důchodců, pro ně je starý rodič to největší bohatství.Oni se – s dalšími 14-ti sourozenci – předhánějí, u koho ten rodič bude. A ten má to nejvyšší postavení. To by se mi hrozně líbilo, kdyby každý starý člověk takový pocit ze své rodiny mohl mít. Nebojím se, že na přechodech budou jen staří lidé, mě se staří lidé zdají strašně zajímaví. Mají o spoustu let života nažitého víc, starostí, radostí, problémů. Pro mě jsou staří lidé hodně inspirativní a zajímaví. Je to studnice moudrosti. Ale jak vyřešit své stáří? Já samozřejmě mám připojištění na stáří, ale je otázka, zda to vyřeší zachování stejné životní úrovně ve stáří. Samozřejmě bych ráda vychovala své děti tak,aby se předháněly v tom, kdo se o mě bude starat.Není to jednoduché, kde vzít peníze, nechci odsuzovat ani politiku našeho státu, snaha určitě je, ale jde o to, jak to vymyslet. A na péči o seniory se pozná, jak na tom ten který stát je.

Máte pravdu, mám učitelku angličtiny, která je rozená Američanka a je velmi zajímavé slyšet, jak se daří seniorům v Americe. Zdaleka to není skvělé, jak si v naší zemi myslíme. Naopak, tato paní je unešená ze systému u nás, jak vzorně se náš stát stará o své občany v nemoci, na mateřské – i ve stáří. Můžete se zmínit blíž o té Kanadě?

Máme v Kanadě známou, která má dům pro seniory. Začali podnikat tak, že do svého velkého domu si vzali 10 starých lidí, každý má svůj pokoj a sociální zařízení. My jsme jim tam dělali různé programy, pak jsme šly ˝s holkama˝ – jak jim říkala – na zmrzlinu, byl to hodně individuální přístup, Jedna ráda tancovala, tak s ní chodila naše kamarádka tancovat. Ona ji samozřejmě šla hlídat, ale ta to stará paní nevěděla. Taky jsme se byli podívat do státního zařízení, jak to funguje tam. Tam zase byli veteráni z Koreje a Vietnamu, samí muži a neměli tanečnice. My jsme jim tam vodili babičky a my ˝hlídačky˝ jsme se taky zapojili. Průměrný věk tam byl sto let, když měla některá 70, tak to byla šťabajzna, jeden dědeček tam chudák s těma plínkami vystartoval už písničku předem, protože než došel k požadovanému stolu, už byla další písnička. Já jsem z toho ale měla úplně jiný pocit než z našich domovů důchodců.

Byla jste i u nás v domově důchodců? Máte srovnání?
Ano, mám, je tam úplně jiná atmosféra.

Všimla jste si nevraživosti v našich zařízeních pro seniory?
Ne, nevšimla, neměla jsem ten pocit. Já asi myslím, že nejdůležitější v kontaktu s dětmi, starými lidmi, s kýmkoli, je nejdůležitější individuální přístup. Každý jsme jiný, jedinečný.

Myslíte si, že u nás by mohlo fungovat podobné zařízení, jaké jste poznala v Kanadě?
Určitě mohlo, ale stálo by to hodně peněz.

A jsme zpět u peněz, kolem kterých se vše točí.
Naše známá zvažovala, že to udělá i v Praze, jakési soukromé ˝jesle˝, sanatorium, ale asi by to bylo pro bohaté lidi, kterým by to děti – když jsou třeba na cestách – zaplatily.

Bohužel jsme zatím ve stádiu diskuse o 30 korunových poplatcích. Bohužel je skupina lidí, pro kterou je třicet korun hodně a pak jiná, pro kterou to neznamená vůbec nic. Pokud jsme ale u lidí s minimálními důchody, je zde i skupina lidí, kteří si neplatili důchodové pojištění a jim stát nepřizná důchody. Těžko soudit, asi nemáme nejen dost peněz, ale ani dost informací, abychom problém mohly řešit. Můžeme o tom jen debatovat a přivést kompetentní lidi na nějaké řešení.
Jsme už takový ˝nadávající˝ národ. Já osobně, kdybych neměla 30 korun na poplatek u lékaře, nebudu žít v domě, nebudu mít auto, musím pro to něco udělat.

Máte pravdu, ale naši lidé nejsou zvyklí se stěhovat ani za prací, natož do menšího bytu, když jim odejdou děti. Příliš ˝zapouštíme kořeny˝, nejsme zvyklí migrovat.
Ono je ideální se narodit v dobrém státě. Ale taky jsme se mohli narodit na Ukrajině. Ale někdy mě z toho mrazí. Nedávno jsem vykoukla z okna a viděla dědečka, jak roznáší do schránek letáky supermarketů. Bylo vidět, že už nemůže, jen tři schody k dopisní schránce pro něj byly velmi těžké, sedl si a odpočíval. Říkala jsem si ˝Udělej něco?˝ – ale co? Dát mu peníze? Jednotlivec to nevyřeší. Já bych také ráda viděla seniory, kteří si jezdí po světě a užívají.

Někdy je skutečně těžké soudit, zda dědeček, kterého jste viděla roznášet letáky, dělá tuto práci z nutnosti přivydělání nebo proto, že si chce připadat užitečný. Mám s tím docela bohatou zkušenost.
Tento pohled mě nenapadl a může být pravdivý. Pak by mi z toho smutno nebylo.V případě toho pracujícího dědečka by mě to rozhodně těšilo. Máte pravdu v tom, že náplň dne je pro staré lidí hodně důležitá a užitečná. A její vymýšlení asi není taky jednoduché. Můj děda když přestal pracovat, dělal v divadle, pracoval do 80 let. A když pracovat přestal, byl úplně bezradný, neuměl čas zaplnit. Ale i babička – té jsme organizovali čas: ˝Tak tady naloupej brambory, babi˝ Jenže pak se jí zlomila ruka, chudince. Tak jsem jí nabalila ˝nepárové˝ ponožky a ona hledala ponožky do páru, aspoň podle barev.

V pokročilém věku se dá číst, jenže mnohdy neslouží oči, máte bolavá záda To, co si v mládí říkám, že budeme dělat, nemusí platit.
Moje kamarádka říkala: ˝Já kdybych byla stará a věděla, že za týden umřu, tak se dám na ˝tvrdé drogy˝. Já bych chtěla chápat ty narkomany, proč to dělají. Vidíte, nikdy jsem nepřemýšlím, co bych dělala, kdybych byla stará, měla bolavé nohy, oči, záda Musím mít hodně dětí.

Slyšela jsem o Vašich plánech na další dítě. Pan režisér Adamec z nich asi radost nemá Takže POJIŠTĚNÍ STÁŘÍ spočívá v počtu dětí?
Ale taky z nich vychovat slušné lidi. A to je hrozná ˝makačka˝.

Dnešní lidé tvrdí, že mít děti je velká oběť a závazek, že to stojí hodně dětí. Chtějí cestovat, dělat kariéru, chtějí své děti dobře finančně zajistit. My jsme se v dětství neměli zdaleka tak dobře, jako dnešní děti a byli jsme spokojenější.
Co s tím? Já se budu snažit mít dětí co nejvíc, abych to vyrovnala. Nechce se mi vnitřně žít s tím, že bráním dalším dětem přijít na svět. Už tyhle děti neměly být, ony si to samy prosadily. Já jsem zodpovědná. Seriál se nedá psát s tím, že mi budou každý týden volat jestli ˝jo˝ nebo ˝ne˝.

Takže kolik dětí ještě plánujete?
Můj muž by chtěl mít tři holky – aby byl král.A třeba ještě nějakého kluka k tomu.Na mě je život zatím hrozně hodný. Já mám život ˝all inclusive˝, mám dvě babičky, které mi kdykoli pomohou (když jsou tady a ne v Kanadě), to je velká výhoda, mám výborného muže, kterého si ani nezasloužím. Mi se ta harmonická rodina zdá to nejlepší, co nás může potkat.

Mnohé vztahy neunesou ani jedno dítě, natož čtyři, které plánujete vy.
Je pravda, že v dnešní době je chudoba těžší než kdysi, víc bolí. Rozdíly jsou víc vidět. My jsme neměli nic a ani jsme nevěděli, jak to vypadá vedle. Nedohlédli jsme dál.Člověk se asi nesmí života bát. Moje babička, když se jí narodila teta Iva v roce 1945 neměla vůbec nic – a co měla, to jí ukradli Rusové.Neměla ani plínku. Můj muž pochází také z nejchudší rodiny z vesnice a měl nádherné dětství.Pokud se nebojíte a máte v sobě lásku, zvládnete všechno. Možná jsem naivní, zatím jsem se nikdy nedostala do finanční, krize, která by mě skolila. Jo, sbírala jsem flašky apod., ale velká nouze, to ne. Děti mohu mít jen teď, za 10 let už ne. Pak budu třeba moci vydělávat, ale děti už nebudou možné. Asi mi začaly tikat biologické hodiny. Možná už nebudou chtít přijít nové děti, ale nechci si zahrávat s osudem.Nevím, jak se pan režisér s postavou Anny vyrovná, ale určitě si poradí.Já potřebuji mít jako člověk svobodu. Každá krize se dá řešit. Já bych nikomu z rodiny nebo kamarádů nedovolila padnout na kolena a věřím, že i oni by mně pomohli. Nemohla bych samozřejmě žít jako dosud.Já naštěstí nejsem materiální člověk, nevidím štěstí ve špercích, autech a kožichách , netoužím po tom. To je velká výhoda. Pokud se narodíte jako materiální člověk, tak to je trošku problém.Stojí to hodně peněz, stresu, nervů Abych byla stále v televizi, dobře oblečená Naštěstí nepotřebuji zbytečnosti, nemáme nouzi. Bylo mi líto, že třeba nebudu mít děti, bylo mi 33 let. Známá čekala 10 let a 10 let se to nepovedlo. Teď už netoužím po ničem – jen aby mé děti byly zdravé – a to je hodně neskromné přání. Nejsem typický věřící v boha, i tak se ˝modlím˝, aby vítězila slušnost.Mám ověřeno, že každé zlo se Vám vrátí. I špatná myšlenka se Vám vrátí. Myšlenka je nejsilnější věc na světě. Pokud jste z podstaty vstřícný a hodný člověk, život je k Vám taky takový. Proto neprosím, osude, o nic jiného, než o zdraví. Vše, co se dá koupit za peníze je v podstatě levné (jak říká ve hře Kean IV. od Grigorije Gorina).
Jednou jsem měla velmi bohatého přítele a byla jsem ráda, že mě to nedostala. Když jsme zrovna nelítali padákem a nelezli na Mount Everest, seděli v kuchyni a neměli si co říct. Nešlo to. Byla jsem v domech za třeba 20 mil. Dolarů, ale to nic není. Pak sedíte na nějaké vesnici a topí se v kamnech a je Vám tam tak dobře.To se nedá koupit, každý mě může utlouci argumenty, ale ty pocity, které ti staří lidé mají nebo ne, ty se nedají koupit. Prapůvod všeho je, že je vám dobře na světě. A když vidíte pěkného šťastného starého člověka – to je paráda.

Souhlasím. Když vidíte dědečka s babičkou jak se drží za ruku a vedou se spolu, to je opravdu nádhera. To bych si zase přála já. Držme tedy palce šťastným starým lidem, kteří žijí v kruhu těch, kteří je milují.

Rozhovor připravila: Mgr. Vlasta Otychová, Foto: Jef Kratochvíl