Ten druhý – povídka

Autorka článku: Maura
Dlouho jsem se rozhodovala, co mám vlastně pravdivého a upřímného pociťovat k muži, který nyní sedí ve vedlejším pokoji u klavíru. Je to láska, které chybí všechno důležité, co si nechci odříkat, protože bych nebyla už sama sebou. To já vím. A tak tu sedím v druhém pokoji a i když ke mně naléhavě zní krásná hudba, myslím na jiného muže. A tak začíná můj příběh.

Ve středu měl mít Daniel koncert a přijela k nám tchyně s tchánem, jako obvykle, aby se nejen zúčastnili, ale uspořádali po něm večírek. Dělalo jim dobře sedět mezi uměleckou elitou a do nekonečna pronášet rádoby zasvěcené názory na moderní interpretaci klasiků a přitom popíjet šampaňské a pojídat chlebíčky a zákusky. A také navazovat užitečná přátelství s vlivnými lidmi od tisku a televize. Já vím, že to jinak nejde, ale na těch večírcích se strašně nudím. Nemám k tomu co říci, protože do této sorty lidí nepatřím. Moje tchyně kdysi zpívala a tchán dirigoval mužský sbor. Oni tomu rozumí a také jsou tak přijímání společností. Nikdo nemůže pochopit, jak si mne mohl Daniel vzít. I když, nelze opomenout, že moje rodina sponzorovala zpočátku několik jeho koncertů, ale to je přeci samozřejmé, ne? Tchyně si při této řeči, která nás navždy rozdělila, utírala ubrouskem nalíčené rty a pak je smočila ve víně. Možná, že všichni zapomněli, jak jsme se milovali a čím jsme, jako dvojice prošli. Zpočátku to všechno bylo dobré, ale na Daniela byly kladeny stále vyšší nároky, a tak se mi čím dál více ztrácel v tom druhém velkém pokoji s křídlem a květinami, věnci a diplomy.
Nuže, je úterý a já vím, že musím hned po práci zajet ke švadleně pro šaty, potom vyzvednout z banky šperky a připravit si vhodné boty, pak se dát učesat a nalíčit. Budou nás fotografovat a tchyně by nepřežila, kdybych vedle jejího dokonalého syna měla nějakou chybu na účesu či líčení.
Jakmile se přiblížila třetí hodina, zavřela jsem kancelář a běžela do garáže, než začne ve městě zase zácpa. Byla jsem nervózní. A v tom přítmí jsem si nevšimla, že mi v cestě stojí nějaký člověk, který mne vzápětí oslovil.
˝Dobrý den, prosím vás, já jsem tu cizí. Nevíte, kudy se vyjíždí ven?˝
˝Podle toho, jestli chcete jet do města nebo z města a dál a dálnici.˝
˝Do města. Přiletěl jsem na koncert Daniela Zahradníčka a potřebuji se do zítřka někde ubytovat.˝
Musela jsem se usmát, ale neprozradila jsem se.
˝Tam,˝ ukázala jsem mu směr výjezdu.
˝Děkuji vám,˝ řekl mi s úsměvem a já si všimla, že je velmi sympatický. Ale v tu chvíli jsem neměla mnoho času na dlouhé rozjímání. Sedla jsem si do auta a vyjela směrem na dálnici. Pustila jsem si hudbu a sledovala před sebou cestu. Dělala jsem si starosti, jak budou vypadat šaty a které boty si obuji, protože mne všechny hrozně tlačily. To nesmím na sobě nechat znát, protože má tchyně, o mnoho let starší, dokáže chodit na jehlách a ještě se u toho usmívat. Jistě by mi vytkla, že mám nemoderní boty a ty šaty se k nim ale vůbec nehodí. I když stály spoustu peněz.
Všechno, co jsem měla v plánu, jsem zvládla a těsně před pátou jsem hledala volné parkovací místo před domem. Tam, kde jsem obvykle vůz parkovala, stál nějaký bourák s cizí poznávací značkou. Moc jsem to v tu chvíli nestudovala. Měla jsem však štěstí, protože jeden vůz právě odjížděl a tak jsem obsadila jeho místo, vyndala z kufru všechny věci a šla domů. Začalo pršet. Zazvonila jsem dole u vchodových dveří, protože jsem měla klíče v kabelce a plné ruce věcí.
˝Nemáš klíče?˝ uslyšela jsem z domácího telefonu Danielův hlas.
˝Otevři mi, mám plné ruce a klíče v kabelce.˝
Zvonek otevřel dveře a já ve šla do domu. Z horního patra byl slyšet smích a hovor. Zřejmě máme návštěvu a já nemám nic připraveného. S obavami jsem vyběhla schody a vešla do dveří, které nechal Daniel přiotevřené. Složila jsem své břímě na postel do ložnice a vešla do obývacího pokoje.
˝Dovol, má drahá, abych ti představil svého přítele, doktora Petra Horáka. Přijel na můj koncert až z Dánska. Jsem velmi poctěn. Velmi.˝
Moje ruka spočívala v dlani toho muže, který mne oslovil v garáži a nyní se na mne usmíval. Ale ani gestem se nezmínil, že jsme se už potkali.
˝Drahá, poslal jsem pro malé pohoštění a byl bych rád, kdybys prostřela v jídelně.˝
Řekl to tak, že mne zamrazilo. Jistě, lednička zela prázdnotou a nebylo čím hosta pohostit. Svým tónem, jak to řekl, navázal na náš spor, že jsem dost při penězích, abych musela pracovat a měla bych se raději starat o domácnost a společenské záležitosti, které jsou pro něho stejně důležité, jako pro mne ta zbytečná práce, s kterou jenom provokuji tisk a veřejné mínění. Velmi brzy zapomněl, jak dlouho jsem ho živila svou prací, než se postavil na vlastní nohy a začal vydělávat peníze sám.
Šla jsem prostřít do jídelny a zaslechla jsem zvuky klavíru. Zřejmě naší návštěvě něco přehrával. Ze zvyku jsem se snažila rozeznat, co hraje. To mne znervózňovalo. Nikdy jsem neměla na hudbu talent. Ale ráda jsem ji poslouchala. Byly doby, kdy jsem byla podrobována hudebním hádankám a všichni se smáli, že v nich propadám. Nebrala jsem to vážně. Snad až do té doby, než jsem se stala ženou slavného umělce, která nemá smysl pro jeho umění. Když jsem se to dočetla v bulváru, chtělo se mi utéci, ale ovládla jsem se. Pořád jsem ho ještě milovala.
Z myšlenek mne vytrhlo zazvonění. Asi přivezli to pohoštění.
˝Drahá, běž to vyzvednout a zaplať to. V předsíni máš v zásuvce peníze.˝
A zase se domem rozezněla hudba.

U stolu jsem se dozvěděla, že náš host je diplomat. Pro Daniela to bylo vyznamenání a také příslib, že bude mít v Kodani koncert. Usmívala jsem se, vedla ty společenské řeči, ale současně jsem si všimla, že náš host ze mne nespouští oči. Byla jsem a rozpacích a nevěděla, co mám dělat, aby si toho Daniel nevšiml. Ale ten měl plnou hlavu plánů. Vykládal o Francii, Tokiu.
˝Jak se vám líbilo Tokio?˝ zeptal se mne Petr.
˝Ona se mou na turné nejezdí,˝ řekl Daniel.
˝To je škoda. Tokio je zajímavé.˝
˝Moje paní pracuje. V našich kruzích to není zvykem, ale ona si postavila hlavu.˝
Daniel se usmál a nabral elegantně na vidličku kousek šunky.
˝Vaše paní také pracuje?˝ dala jsem poprvé Petrovi osobní otázku a přistihla jsem se, s jakým napětím čekám na odpověď.
˝Nejsem ženatý,˝ řekl Petr a napil se vína.
Blížila se půlnoc a Petr se zvedl.
˝Musím do hotelu.˝
˝Přespi u nás. Stejně jsi popíjel a teď je to tu přísné.˝
˝Musím poslat ještě nějaké e-maily do Kodaně.˝
˝Tak tě má žena odveze,˝ řekl Daniel.
Petr přikývl.

Odemkl vůz a já si sedla za volant.
˝Doufám, že s tím budu umět. Nikdy jsem takové auto neřídila.˝
˝Nebojte se.˝
Připoutal se a pustil hudbu. Vyjela jsem na silnici, byl pořád velký provoz.
˝Nebude to jednoduché, jen aby nebyla na cestě zácpa.˝
˝Docela bych to uvítal,˝ řekl a usmál se.
Neptala jsem se, proč, bylo mi jasné, že z něho mluví víno. I když se celý večer podivně choval, třeba byl střízlivý.
˝Tak jsem rád, že jsem se vydal za vámi. S Danielem jsem se poznal v Moskvě. Nikdy o vás nemluvil. Netušil jsem, že si vzal tak zajímavou ženu.˝
˝Myslíte, že jsem zajímavá?˝
˝Pro mne ano.˝
Přeladil rádio a pohodlněji se posadil. Doprava houstla a my jsme museli zpomalit.
˝V té garáži jsem zachytil vaši jiskru. Jsem rád, že jsem se s vámi potkal ještě jednou a současně zklamaný, že jste vdaná.˝
Možná, že by se jiná žena snažila vyklouznout z takové konverzace, ale já zatoužila v ní pokračovat. Současně jsem sledovala situaci na vozovce.
˝Jsem vdaná,˝ řekla jsem tónem, který mu musel naznačit, že je to stav, který existuje a který respektuji.
˝Asi vám to přijde divné, scestné, hloupé a řeknete si, že ze mne mluví alkohol, ale já jsem do vás zamiloval.˝
Už jsem měla na jazyku, aby takové věci neříkal, ale když jsem zachytila jeho pohled, pochopila jsem, že to myslí vážně. A na to jsem odpověď neměla. Jen dvě slzy, které mi vyklouzly z očí byly odpovědí. Dotkl se mé ruky a já mu věnovala letmý pohled.
To bylo pro tu chvíli všechno.

Vrátila jsem se domů jako počestná manželka, ale v srdci jsem měla zaseto na lásku k jinému muži. Nevěděla jsem, jak to přišlo, proč to přišlo a hlavně, nebránila jsem se. Už několik let jsem zápasila se svým životem vedle Daniela. Mezi námi stál klavír a kariéra, ale já to snášela s oddaností, protože jsem byla přesvědčená, že se jednou vrátíme do původních kolejí, ale nyní jsem si uvědomila, zvláště po mém příchodu domů, že jsou zarostlé trávou a náš vlak uhání jiným směrem, jehož smysl mi unikal. Už spal. Svlékla jsem se v koupelně a napustila si vodu. Než se vana naplnila, zkoumala jsem svou tvář v zrcadle. Bylo v ní několik stop po smutku a beznaději. Oběma rukama jsem si pročísla vlasy a zavřela na chvíli oči. Zjevila se mi Petrova tvář. Už dlouho jsem neslyšela něco tak krásného, prostého a jednoduchého. Patřilo to mně, jen mně. Ať se bude dít cokoliv, dotkla se mne láska a po těch vyprahlých letech jsem to přijala s radostí. Vlezla jsem do teplé vody a nalila si trochu pěny. Hned jsem se uvolnila. Zase jsem zavřela oči, aby se mi vybavil jeho obraz a bylo to mé tajné promítání krásného příběhu, který trval sice krátce, ale asi ve mne zakotví, pokud se něco hloupého nestane.
˝Ty jsi si vzala dovolenou?˝ zeptal se mne ráno Daniel, když mne viděl v jídelně, jak si čtu noviny a popíjím kávu.
˝Jistě, máš slavný den. Chci ho sdílet celý s tebou.˝
Neusmál se, ale podivil se, že jsem pro něho kávu neuvařila.
˝Nevěděla jsem, že tak brzy vstaneš.˝
˝Říkal něco Petr?˝ zeptal se od sporáku, kam stavěl konvici.
˝Co by měl říkat?˝
˝Jestli zařídí tu Kodaň.˝
˝Ne, nemluvil o tom.˝
˝ A o čem mluvil?˝
˝Spal. Na cestě byla zácpa a on byl asi unavený.˝
Petr si zalil kávu a sedl si ke stolu.
˝Hlavně nezapomeň zařídit květiny.˝
˝Už jsem je zařídila, neboj. To klapne.˝
Odmlčeli jsme se. Po očku jsem ho pozorovala jak pije kávu a v očích měl prázdný výraz. Vstala jsem od stolu.
˝Kam jdeš?˝ zeptal se mne.
˝Umýt hrnek, pak na kosmetiku a ke kadeřnici.˝
˝Aha. Už jsi si zkoušela ty šaty, co jsi přinesla?˝
˝Ano.˝
˝No, abys vypadala dobře. Víš, že tisk je nekompromisní.˝
˝Chápu, neboj se, nezklamu tě.˝

To bylo to ráno všechno. Ale když jsem vyšla z domu, zalilo mne slunce a já cítila hlubokou blaženost. Nyní jsem měla jasno. Jestli se Daniel udrží a žebříčku své slávy, najde si nějakou mladší ženu a nikdo proti tomu neřekne ani slovo. Je to paradox, že na to myslím nyní, v den, kdy vyvrcholí jeho sláva a současně, možná nastane doba našeho rozchodu. Tak to je i u ostatních. Nedá se to odvrátit a já neodvrátím ani svou čtyřicítku, která mi kreslí do tváře znaky prožitého života. Už nechci prožívat taková rána a večery. I když to včera nemusí nic znamenat, přesto mi bylo dáno osudem najevo, že mám právo a štěstí. A to štěstí nemusí být ani v nové lásce, ani v ničem hmotném, ale v srdci. I kdybych měla prožít ještě další problémy, to poznání je ten největší dar, jaký jsem mohla dostat. Dnes chci být krásná jen pro Petra a pro sebe. Chci ještě jednou vidět jeho pohled a úsměv. Třeba se mi ztratí a nikdy ho neuvidím, ale za ten okamžik to stojí za to.
˝Vypadáte dnes úplně jinak. To líčení jen doplní vás jas,˝ řekla kosmetička s úsměvem.
˝Děkuji,˝ řekla jsem, dobře si toho vědoma.
˝Jste stále zamilovaná a to je dobře. Váš pan manžel je nejen umělec, kterého všichni uznávají, ale také krásný a zajímavý muž.˝
˝To ano,˝ odpověděla jsem.
˝Je to štěstí mít takového člověka vedle sebe.˝
˝To ano,˝ odpověděla jsem zase. Naštěstí mi dala pleťovou masku a přes ní parafin, takže jsem nemohla mluvit. A ona se také odmlčela. Mohla jsem se naplno oddat svým myšlenkám a citům, nechávala jsem je volně proudit a cítila jsem velkou úlevu a sílící slast.

Moje tchyně už vévodila v našem domě a připravovala nezbytnosti k večeru. Tentokrát, když máme tak významného hosta, bude večírek v soukromí. Ať je spokojený a hlavně, ať Danielovi vyjedná koncert v Kodani. To bude triumf. Zahraje Dvořáka a Mozarta, přídavek něco ze Chopina a lidi se tam zblázní.
˝Dobře tě nalíčili, Ani nejsou vidět vrásky,˝ řekla mi při té řeči, když se ke mně obrátila.
˝Děkuji.˝
˝Nemáš zač. Kosmetika je mocná čarodějka,. Podívej se na mě. Uhodla bys mi moje roky?˝
˝Ne, to víš že ne.˝
˝Žena musí být dobře živená, vyspaná a odpočatá, Jinak vypadá jak pytel neštěstí.˝
˝Kde je Daniel?˝ zeptala jsem se.
˝Spí. Musí odpočívat,˝ řekla.
˝A co budeme podávat za pohoštění?˝
˝Už jsem to všechno zařídila. A na tohle peněz nelituji. Ale ten diplomat je fešák. Kdybych nebyla vdaná, tak bych se do něho zamilovala,˝ řekla s úsměvem a já div nevybuchla smíchy. Ta se tedy cítí, opravdu.
˝No neusmívej se, starší ženy mají mladší muže a nic se neděje. Ale my s tatínkem dobře žijeme. To víš, patřím k těm, kteří se umějí postarat, aby byl v domácnosti pořádek a klid. A není to vždycky jednoduché.˝
Já vím, pomyslela jsem si, jak jsi před ním jednou klečela, aby tě neopouštěl.

V pět hodin jsme začaly chystat šaty a Daniel se probudil.
˝Udělej mi kávu,˝ řekl mi.
˝Prosím tě, v těch šatech? Já ti ji udělám. Jen se nerozčiluj. Soustřeď se,˝ řekla tchyně a Daniel si sedl ke stolu.
˝Vypadáš dobře,˝ řekl mi ospale.
˝Děkuji,˝ usmála jsem se na něho.

V předsálí už bylo živo. Pořadatel nás zavedl do malého salonku. Na stolcích byla připravena minerálka a chladilo se šampaňské.
˝Pan doktor vzkazuje, že přijede do půl hodiny,˝ vyřizovala vzkaz slečna, která se objevila ve dveřích. Projela mnou žhavá láva nadšení, štěstí a radosti. Štěstí se tchyně malovala a neměla čas nic zpozorovat. Tchán měl zavřené oči a jen přikyvoval, aby neřekla, že pořád a všude jen spí. Byla jsem netrpělivá. Třeba bude na dálnici zase kolona a nebo se zdrží pro jiné věci. A opět jsem pocítila nervozitu zamilovaných žen. Konečně! Objevil se ve dveřích a pozdravil. Tchyně vznešeně vstala a podala mu ruku k políbení. Vstala jsem též a podala mu ruku. Na okamžik ji podržel ve své a lehce ji stiskl a pak políbil. Srdce mi divoce tlouklo. Věnoval mi dlouhý pohled a já skousla dolní ret, nepatrně, lehce.
Sedli jsme si ke stolkům.
˝Po koncertě pojedeme do hotelu. Budou tam novináři z evropského tisku. Je to pro Daniela důležité. Budou se hodně vyptávat, musím ho na to připravit, Ale až po koncertě. A pak rád přijmu pohostinství v soukromí všeho domu. Nyní bych si rád promluvil s vámi, jestli dovolíte,˝ řekl mi. Vstala jsem a šla za ním terasu.
˝Jak jste prožila dnešní den?˝
˝V napětí.˝
˝Já také.˝
˝Ale vypadáte šťastná. Jste jiná, než v den, kdy jsem vás viděl poprvé. Bál jsem se vašeho odmítnutí, ale vy záříte. Nemusím se tedy omlouvat.˝
˝Ne.˝
Usmála jsem se na něho.
˝Chtěl bych s vámi večer tančit.˝
˝Já také.˝
˝Až na vás zamíří kamery, usmívejte se do červeného světla a myslete a krásné věci, protože musíme doufat, že přijdou. Ale i za ty okamžiky, které jsme nyní prožili, stálo za to žít.˝
˝Ano,˝ řekla jsem. Dotkl se mé ruky.
˝Přetrpíte ten koncert?˝ usmál se.
˝Jsem zvyklá.˝
˝Odškodím vás večer. Mám pro vás překvapení.˝
Pokývla jsem hlavou. Jemně jsme se dotkli jeden druhého a šli do salónku. Petr se podíval na hodinky.
˝Už bychom měli jít do sálu.˝
Nabídl mi rámě a vedl mne do sálu, kde bylo plno lidí, kteří čekali geniální hru na klavír. A mně se sevřelo hrdlo, protože snad poprvé v za tu dobu, co žiji s Petrem, jsem nechala volný průchod svým pocitů, které mi řekli, jak to brnkání nenávidím. Seděla jsem poslušně mezi tchýní a tchánem a myslela a Petra. I když Daniel vyšel na pódium, uklonil se všichni mu tleskali ve stoje. Zasedl ke klavíru. A moje muka začaly. Byla to nějaká moderna. Tchyně mi tiskla ruku a slzela. Tchán se soustředě díval na syna a já se ovládala, jako vždycky. A usmívala se, protože jsem cítila, že nejedny oči se a nás dívaly. Skladba končila burácivě a lidé tleskali jak diví.
˝Nádherný kus,˝ řekla tchyně.
˝Ano,˝ řekla jsem a vymanila jsem svou ruku z jejího sevření.
Koncert skočil potleskem a voláním slávy, Daniel byl šťastný, zasypáván květinami.
Trvalo to asi hodinu, než jsme se dostali do hotelu. Blesky z fotoaparátů mne oslňovaly a necítila jsme se nejlépe. Někdo mi strčil před ústa mikrofon a zamířila na mne kamera. Očima jsem našla červené světlo a usmívala jsem se.
˝Jste žena genia. Musíte být hrdá.˝
˝Ano, jsem. Velmi hrdá.˝
A pitomé otázky mne zaplavovaly, stejně jako světla, chvílemi jsem cítila, že jdou na mne mdloby.
˝Musím na chvíli na vzduch,˝ zašeptala jsem tchyni do ucha a ta přikývla, stejně se soustředila na novináře a kamery.
˝To bylo hrozné,˝ uslyšela jsem tchánův hlas za sebou.
˝Myslíte ty novináře?˝
˝Ne, myslím tu hru. Proč ten kluk nehraje něco příjemného?˝
˝No, lidi chtějí slyšet modernu.˝
˝Kolikrát si říkám, jak to můžeš vydržet. Ty jeho manýry, to cvičení a věčné nálady. Je celý jeho matka. No, půjdu se podívat, jestli moc nekecá do těch mikrofonů.˝
Neodpověděla jsem. Už se stmívalo a na obloze byly krásné červánky. Ze zahrady vanula vůně a mě najednou bylo teskně až k pláči.
˝Není vám dobře?˝
Petr mi jemně stisknul rameno.
˝Ne, není. Ale běžte raději za nimi. Chci být chvíli sama.˝
˝Dobře.˝

Cítila jsem, že se mi život řítí jako domeček z karet. Začínají se odhalovat pravdy, které jsem sama před sebou skrývala do toho věčného, naučeného úsměvu. A tak jsem pozorovala, jak přichází večer a já si v tu chvíli neuměla představit, že ráno vstanu a budu pokračovat dál, jako včera, předevčírem, před rokem.
˝Pojď prosím tě dovnitř, chtějí nás fotografovat,˝ vytrhl mne Daniel z myšlenek a já vstala a zavěsila se do něho. Vykouzlila jsem svěží úsměv a odpovídala do mikrofonů na všechny otázky, co mě napadlo. Přitom jsem očima hledala Petra. Daniel mne odvedl do salonku.
˝Mám to.˝
˝Co?˝
˝Smlouvu na koncert v Kodani. Petr ji včera dostal už podepsanou.˝
˝Měli bychom mu poděkovat.˝
˝Omluvil se. Musel ihned odejet zpět do Dánska. Pozdravuje tě. A samozřejmě, že to pozvání platí i pro tebe. Nechal mi tu pro tebe pozvánku. ˝
Podal mi zalepenou obálku a já si ji strčila do kabelky.

Až večer, když Daniel usnul, jsem obálku rozlepila a vyndala list.
˝Omlouvám se, že jsem musel tak rychle odjet. Jestli budeme mít štěstí, uvidíme se v Kodani na Danielově koncertě. Petr˝
Ruka s dopisem mi klesla do klína. Ale nedovolila jsem svým myšlenkám, aby zničily to krásné, co jsem na moment prožila. Zvolila jsem si sílu, ne slabost. Uzamkla jsem své tajemství do mlčení a tichého rozjímání. Nyní mám cestu znovuobjevených hlubokých a pravdivých citů, po které půjdu za každou cenu a které si nedám vzít, ať se stane co se stane. Dopis jsem spálila a vrátila se k Danielovi. Už z dálky jsem slyšela, že hraje Chopinovo nokturno. Sedla jsem si do vedlejšího pokoje. V myšlenkách jsem hledala cestu k Danielovi, ale žádná se mi neukazovala. City mne táhly jinam a já jsem za nimi poslala své srdce. Člověk nepotřebuje jistotu, ale lásku. Přišla a nastavila zrcadlo. Pomyslela jsem si, jak je to nokturno krásné a ulehla jsem. Všechno se uzavřelo do jediného závěrečného tichého akordu.

Maura, 2008