Betynka a Maruška – povídka

Autorka: Irena Fuchsová Další z povídek spisovatelky z Kolína, která ukazuje, že rodina má vždy držet pohromadě.

„Nebyli jste u tety Babety?“
Babička se na nás přísně podívala a já s bráškou jsme svorně zavrtěli hlavami.
„Nebyli, babičko!“
„To je dobře! Protože vaše teta si nezaslouží, abyste k ní chodili!“
Tenhle výslech nás čekal pokaždé, když jsem přišla s bráškou k babičce na návštěvu. Babeta, její sestra a naše prateta, které jsme říkali teto, bydlela o ulici dál než babička a protože nás milovala a my milovali ji, chodili jsme k ní s bráškou rádi. Ale nesměli jsme o tom mluvit před babičkou! U tety to bylo opačně. Před ní jsme zase nesměli mluvit o babičce!
Všichni příbuzní nad babičkou a tetou mávali rukama a měli z nich legraci. Jsou to prostě dvě tvrdohlavé sestry, které spolu už hodně dlouho nemluví!
Jenom náš táta se občas zlobil. Když se ty dvě chtějí hádat, ať se hádají, ale ať do toho netahají děti! Vždyť ty naše děti se učí odmalička lhát a považují to za normální, stěžoval si občas mámě. My jsme mu ale s bráškou vysvětlili, že víme, že se lhát nemá, a že tohle není opravdová lež, že je to takzvaná lež milosrdná, jak říká jeho tatínek, náš věřící dědeček.
To tátu pokaždé odzbrojilo.
„Lež milosrdná… lež milosrdná… já se z toho mýho táty zblázním…“ mumlal si, když jsme doma vyprávěli, jak nás babička vyslýchala, jestli jsme byli u tety, a naopak, jak se teta pokaždé rozčílí, když se náhodou zmíníme o babičce.
Teta chodila vzpřímeně a drobnými krůčky, při chůzi si elegantně pomáhala hůlkou a mluvila se širokými gesty. Ráda jsem ji napodobovala! Chodila jsem po kuchyni a hrozila na rodiče.
„O vaší babičce mi nemluvte, broučkové! Nechci o ní před vámi říkat nic špatného, tak o ní radši nebudu mluvit vůbec, ale také o ní nechci slyšet ani slovo!“
Rodiče se sice smáli, ale tátovi se to stejně nelíbilo. Máma ho pokaždé uklidňovala.
„Babička s tetou stejně ví, že děti chodí k oběma! Je to taková jejich hra! Ale nechápu je! Byly celý život jako dvojčata a pak najednou bum! Nepromluví spolu ani slovo! Baby tvrdohlavé to jsou! A pak, že je stáří rozumné! Možná, že ano, ale maminky a tety se to netýká!“
Někdy jsem se rodičů ptala, proč ty dvě spolu vlastně nemluví, ale krčili rameny.
„Zeptej se babičky nebo tety, třeba ti to řeknou!“ Poradil mi jednou táta a já to udělala. Obě se ale tak rozčílily, že jsem se radši už nikdy neptala.
Prostě jsme měli babičku a tetu, které spolu nemluví. Ta rodinná zvláštnost nám doslova „přešla do krve“. Když jsme byli u babičky, nemluvili jsme o tetě, a když jsme byli u tety, dělali jsme, že babička neexistuje.
Všichni jsme si na to zvykli a dá se říct, že jsme to na jednu stranu ignorovali a na druhou respektovali. Navštěvovali jsme jednu i druhou a zrovna tak jsme pomáhali oběma, když něco potřebovaly. Bydleli jsme totiž všichni na jednom konci našeho města. Naše rodina, babička, teta, i rodina maminčina bratra.
Dospěla jsem a začala si víc uvědomovat, co se kolem mě děje. A dlouholeté nepřátelství mezi babičkou a její sestrou mi začalo znovu vrtat hlavou. Myslela jsem, že mě to přejde, ale kdepak! Čím dál víc jsem tomu chtěla přijít na kloub a nejenom kvůli své zvědavosti!
Říkala jsem si, že se může stát, že jedna nebo druhá nečekaně odejde a jejich tajemství odejde s nimi. Co když je šance na to, aby se usmířily a dožily spokojeně vedle sebe jako dvě milující sestry, kterými prý do svých padesáti let byly?
Co když stačí málo a usmíří se? A co když se tenhle zázrak podaří zrovna mně?
Přemýšlela jsem od rána do večera a nakonec jsem vymyslela lest.
„Babi, prosím tě, měla bych k tobě prosbu! Ale nech si to dopovědět! Neříkej hned ne!“

Babička se na mě ostražitě podívala.
„Doufám, že se to netýká tety?“
„Tety?! Kdepak! Jak by mohlo, babi? Přece vím, že spolu nemluvíte…“

Babička se uklidnila a kývla na mě.
„Tak povídej, Leničko!“
„Babi, prosím tě, nezašla bys zítra k nám? Na chvilku. Ve tři hodiny. Víš, jak jsem ti říkala o Járovi? O tom fotbalistovi, co chce se mnou chodit. Tobě se moc nezdá, a já, abych se ti přiznala, si také nejsem moc jistá. Tak jsem si řekla, že ho k nám pozvu!“
Babička nechápavě pokrčila čelo, co ona má co dělat s nějakou návštěvou fotbalisty u nás doma, a tak jsem jí to rychle vysvětlila.
„Řeknu mu, že potřebuju poradit něco s počítačem a tebe schovám vedle do pokoje, a
podrobím ho křížovému výslechu a ty mi pak řekneš, jaký na tebe udělal dojem! Babi, prosím tě! Pomůžeš mi?“
Babička polichoceně přikývla, domluvily jsme se, kdy k nám druhý den přijde a já spokojeně běžela k tetě.
„Teti, prosím tě, měla bych k tobě prosbu!“
„Povídej, holčičko moje, povídej!“
Teta ke mně přisunula misku s čokoládovým cukrovím, které jsem milovala, ale já radši hned začala. Kdybych se pustila do cukroví, trvalo by mi pěkně dlouho, než bych mohla mluvit a já to chtěla mít rychle za sebou!
„Víš, teti… zajímá se o mě jeden kluk a… a… můžu říct něco, co se ti nebude líbit?“
Teta zvědavě přikývla.
„Povídej, povídej, co chceš, Leničko!“
„Babička na něm pořád něco vidí!“
Teta pohrdavě sykla.
„Tsss! Babička… Staromódní, nemožná a zapšklá ženská! Té nevěř, Leničko. Povídej, jak ti můžu pomoct?“
Věděla jsem, že mám vyhráno. Jak jsem se zmínila o babičce, udělá teta všechno pro to, aby babičku v mých očích trumfla. A také že ano! Když jsem ji požádala o stejnou službu jako před chvíli babičku, okamžitě souhlasila, že k nám druhý den přijde, schová se vedle do pokoje, vyslechne si, co mi bude můj zamilovaný fotbalista říkat a pak mi řekne svůj názor.
Když druhý den babička přišla, schovala jsem ji do vedlejšího pokoje, křeslo jsem jí dala hned za dveře, aby všechno pěkně slyšela, a dveře jsem nechala pootevřené. A pak jsem už jenom čekala, až se ozve zvonek.
Teta přišla na minutu přesně! Když jsme vešly do pokoje, řekla jsem kvůli babičce, schované za dveřmi, že mi můj fotbalista právě poslal esemesku, že se o půlhodiny zdrží, a že naši přijdou až večer, že jsem sama doma, ať se teta posadí, že jí udělám čaj.
Babička slyšela hlas své sestry, ale odejít nemohla a to se mi náramně hodilo! Ke svému plánu jsem je totiž potřebovala obě! A vymyslela jsem to dokonale!
Babička si myslí, že k nám teta přišla nečekaně na návštěvu, a chce něco od mých rodičů.
Když nejsou doma, vypije si čaj, který jsem jí ze slušnosti nabídla a až přijde za půl hodiny můj fotbalový zázrak, tetičku vyprovodím ze dveří a dál půjde všechno podle našeho plánu. Já budu vyslýchat fotbalistu a babička bude vedle v pokoji pozorně poslouchat. A teta zase čekala, až za půl hodiny přijde můj fotbalista
Venku bylo trochu chladno a tak si ohřívala ruce o hrníček s čajem. Pohladila jsem ji po studené ruce a ona se ke mně naklonila a políbila mě na tvář. Využila jsem její dobré nálady a šla na to.
„Teti, můžu se tě na něco zeptat?“ Když přikývla, pokračovala jsem. „Proč nemluvíš s babičkou? Co se vlastně mezi vámi stalo?“
Teta se na mě rychle podívala. V jejich očích jsem sice uviděla zlost, ale také rozpaky a nakonec i zvláštní, bezmocný smutek. A pak moje prateta, pětasedmdesátiletá dáma, o rok mladší než moje babička, pokrčila nejistě rameny.
„To je moc složité vypravování, Leničko…“
„Teti, víš, co říká děda?“
„Který? Ten pánbíčkář?“
„Ano, ten! Říká, že nejtěžší pravda se dá říct velmi lehce, když se řekne pravdivě.“
Teta mávla rukou.
„Copak ten! Tomu se to říká, když žil celý život jako v bavlnce! Žádné problémy nikdy neměl, protože si je nechtěl dělat! Takový lidi mají život lehký! Ale já měla život divoký, Leničko! A to se vždycky nějaké problémy vyskytnou…“
Usmála jsem se.
„Teti, do toho! Řekni mi úplně jednoduše, proč nemluvíš s babičkou a co se mezi vámi stalo. Jsem už dospělá, pochopím všechno, neboj se. Chci to prostě vědět. Jsem tvoje neteř a mám tě ráda, teti! Chci o tobě vědět všechno! A tebe tohle tajemství trápí! Vím to!“
Tetě se objevily v očích slzy. Přitáhla si mě k sobě, a pak mi rychle, skoro až stroze, prozradila největší tajemství naší rodiny.
„Ovdověla jsem ve čtyřiceti letech. Můj muž nebyl žádný zázrak, tak jsem po něm nijak zvlášť netruchlila, nebylo proč. Děti jsme neměli, a i když jsem se mohla znovu vdát snad stokrát, nikdy jsem to neudělala. Ale sama jsem nebyla! Vždycky jsem měla nějakého přítele, byl to většinou vdovec, kterému bylo smutno. Když tvoje babička v padesáti letech ovdověla také, začaly jsme spolu chodit do kavárny, do divadla, do kina, a já se jí pokoušela také někoho namluvit…“
Překvapeně jsem zvedla obočí. Že by to byl ten důvod? Ale teta mávla rukou.
„Do ničeho jsem ji nenutila! Jenom jsem chtěla, aby se spřátelila s někým, kdo jí bude dělat společníka. Ale to se mi nepodařilo. Babička na rozdíl ode mě měla dvě děti a vnoučata, a moje veškerá snaha byla marná. Nezazlívala jsem jí to. Díky její rodině jsem nikdy nebyla a nejsem sama ani já.“
Dívala se na mě a v očích měla tolik lásky, že jsem se k ní musela přitulit. Voněla po fialkách. Celý život voněla po fialkách!
„Ty jsi moje fialková tetička,“ zašeptala jsem a doufala jsem, že to babička za dveřmi neslyší. Teta se polichoceně usmála, napila se čaje a pokračovala.
„V té době jsem měla přítele. Byl to krasavec! Generál! Peněz měl, že je mohl rozhazovat oběma rukama! Jednou byl u mě na návštěvě a přišla i tvoje babička. Na chvíli jsem odešla, a když jsem se vrátila, tvoje babička seděla mému generálovi na… na klíně!“
Teta se tvářila vážně a bylo vidět, že znovu vidí svoji sestru a svého generála!
„Oba se smáli, že mi to udělali naschvál, abych žárlila, že prý slyšeli, že se už vracím! Vím, že to tak bylo! Chtěli mě jenom pozlobit! Věděli, že jsem žárlivá! Nemysleli to vážně! Generál mě miloval a Maruška nebyla jeho typ…“
Zatajil se mi dech. Teta řekla poprvé mé babičce jménem! Maruška! Dívala se před sebe a smutně pokyvovala hlavou.
„Ale v tu chvíli jsem jim nevěřila! A…“
Odmlčela se. Všimla jsem si, že se dveře pokoje, kde seděla babička, trochu pootevřely. Bylo mi jasné, že to nejdůležitější přijde právě teď a že na to nedočkavě nečekám jenom já…
Teta se nadechla a pak mi jednou větou odkryla důvod nepřátelství dvou sester.
„Ve vzteku jsem babičce řekla, že svádí mého generála, aby se mi pomstila za to, že jsem se před lety vyspala s Karlem s jejím mužem s tvým dědou.“
Překvapeně jsem nadskočila na židli, ale teta mi rukou naznačila, že to bylo jinak a hned pokračovala.
„Leničko, nikdy jsem s tvým dědou nic neměla! Ten miloval celý život jenom tvoji babičku! A miloval ji tak moc, až jsem jí to někdy záviděla! Ale nemysli si, přála jsem jí to! Strašně jsem jí to přála! Vždyť je to moje sestra a my dvě jsme se měly vždycky strašně rády… až do té chvíle s generálem…“
Teta vzdychla.
„Blbec generál! Všechno se to stalo kvůli němu! A určitě to byl jeho nápad! A Maruška se nechala přemluvit! Víš, Leničko, on to byl takový naschválník! Pořád si něco vymýšlel! Říkal, že za to může jeho vojenská krev! Prý každá nečekaná situace prodlužuje život o čtrnáct dnů! Možná má pravdu, protože ho občas potkám a vypadá na čtyřicet, holomek! A představ si, že už přežil čtyři ženy! Čtyři ženy, Leničko! Ještě, že jsem si ho nevzala! Měla jsem štěstí, že jsem se s ním za to, co mi udělal s Maruškou, hned potom rozešla!“
A pak jsme seděly a mlčely. Hlavou mi běžel film, na kterém bylo posledních pětadvacet let. Když jsem se narodila, ty dvě už spolu nemluvily! Nemluví spolu od svých padesáti let a jejich nepřátelství trvá čtvrt století!
Nikdy si to nevysvětlily! A přitom o nic nešlo!
„Teti, jak jste to mohly tak dlouho vydržet? Nemluvit?“
Teta se smutně usmála.
„Leni, nebudeš mi to věřit, ale já jsem každý den čekala, že Maruška za mnou přijde. Nebo že mi po vás vzkáže něco, na co já budu moct odpovědět… Každý den jsem si říkala, dneska nepřišla, přijde zítra…“
„Já jsem taky čekala, Baruško, že přijdeš, nebo že mi po někom vzkážeš něco, na co ti budu moct odpovědět! Každý den jsem si říkala, dneska nepřišla, přijde zítra…“
Když se za námi ozval babiččin hlas, teta zbledla. Pak vstala a pomalu se otočila k babičce. Když se ty dvě po pětadvaceti letech konečně objaly, rozesmála jsem se.
„Tvrdohlavé palice, ty to mrzí nejvíce! Konečně jste se usmířily, vy dvě zlobidla!“
Spokojeně si sedly vedle sebe na pohovku a držely se za ruce. Vůbec je nezajímalo, jak to, že se tady takhle obě dvě sešly. Mluvily a mluvily a až za pěkně dlouhou chvíli se teta podívala na hodinky.
„Tak kdypak přijde ten tvůj kluk, Leničko? Ať se tady nezdržujeme, máme si s Maruškou hodně co povídat!“
Babička se na ni nechápavě podívala.
„Jak to víš, Baruško, že sem má přijít ten nemožný Lenčin fotbalista?“
Teta ukázala na mě.
„Lenka mě poprosila, abych sem přišla, že ho pozve, mě posadí vedle, vyzpovídá ho, a já jí pak řeknu, jaký na mě udělal dojem!“
Babička se na mě nechápavě podívala, ale už jí pomalu začalo svítat.
„Představ si, že mně řekla totéž! Není to, Baruško, zvláštní?“
Obě dámy si mě začaly měřit a babička na mě přísně kývla.
„Tak jak to je, Lenko? Jak to, že jsi nás pozvala obě dvě na stejnou dobu? A fotbalista nikde! Co to má znamenat, co?“
Sice se dívaly přísně, ale nezlobily se. Zářily jako dvě sluníčka. Rozhodila jsem rukama.
„Dopadly jste mě, Sherlockové! Přiznávám se bez mučení! Vymyslela jsem si fotbalistu! Měla jsi, babi, pravdu, je to blbec! Už jsem se s ním dávno rozešla! Vymyslela jsem si tenhle ďábelský plán, abyste se vy dvě usmířily! A víte, proč jsem chtěla, abyste se konečně usmířily? Aby se moje děti nemusely učit lhát! Aby nemusely u babičky říkat, že nebyly u tetičky a u tetičky, že nebyly u babičky…“
„Tvoje děti?“
To řekly obě dvě najednou a podívaly se na moje bříško. Rozesmála jsem se.
„Zatím ještě ne! Ale kdo ví! Třeba už brzy! Zamilovala jsem se! A tentokrát je to doopravdy! Ale s dětmi počkám, až co mu řeknete vy dvě!“
Když jsem večer všechno říkala našim a bráškovi, otec se vyčítavě podíval na mámu.
„Vidíš, Oli. Zase lež! Naše děti musely odmalička babičce i tetě lhát a výsledek? Holka je prolhaná jako celostátně hledaná podvodnice!“
Moje máma ho objala.
„To máš sice pravdu, ale jak říká tvůj tatínek, tohle není…“
Podívala se po nás a já s bráchou jsme společně dopověděli dědečkovo rodinné heslo.
„… opravdová lež! To je takzvaná lež milosrdná!“

Povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŽENA NAŠTVE, která vyšla v roce 2006.
Vše o této autorce a o jejich vydaných knihách, se dozvíte na http://www.kdyz.cz.